Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojanova 12, proti jiným zásahům orgánu veřejné moci - postupům Městskému soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka "postup" Městského soudu v Brně ve výše uvedeném řízení. Původně navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Ústavy" a "Listiny") - nálezem zrušil předvolání jmenovaného soudu ze dne 16. 2. 2010 k jednání ve shora označené věci, nařízené na den 20. 4. 2010 v 10:00 hod.; poté, co soud toto jednání odročil na neurčito s vysvětlením, že "nebylo řádně doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně", stěžovatelka navrhla (změněným petitem ústavní stížnosti), aby Ústavní soud deklaroval, že předvoláním došlo k porušení výše zmíněných ústavněprávních norem, Městskému soudu v Brně zakázal "pokračovat" v tomto "porušování" jejích ústavních práv, a současně mu "přikázal nepokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99 do doby pravomocného skončení insolvenčního řízení vedeného proti stěžovatelce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 721/2009". V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že prohlášením konkursu (tj. dne 19. 5. 2009) došlo podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k přerušení soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být z majetkové podstaty uspokojeny, a tudíž i řízení o žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelce o určení vlastnictví vymezených nemovitostí, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 193/99. Stěžovatelka též připomenula, že vedlejší účastníci podali incidenční žalobu týkající se týchž nemovitostí, kterou Městský soud v Praze zapsal pod sp. zn. 199 Cm 12/2009. Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2009, č.j. 53 C 193/99-370, rozhodl, že se v dosud (od prohlášení konkursu) přerušeném řízení bude pokračovat, a posléze - jak je shora uvedeno - stěžovatelku předvolal k jednání. Stěžovatelka má za to, že podmínky pro pokračování v řízení, předvídané ustanoveními § 265 zákona č. 182/2006 Sb., nejsou v její věci splněny. Dovozuje, že prohlášením konkursu se účastníkem předmětného řízení se všemi procesními právy a povinnostmi stal namísto ní insolvenční správce, v důsledku čehož v předmětném řízení u Městského soudu v Brně "nemůže sama ... jednat, jelikož se jedná o nemovitosti, které byly insolvenčním správcem zahrnuty do majetkové podstaty stěžovatelky", a současně nemůže uplatnit své právo na právní pomoc, jestliže plná moc zvoleného advokáta zanikla (§ 252 zákona č. 182/2006 Sb.) a k udělení jiné není oprávněna. Městský soud v Brně se podle jejího názoru nezabýval rovněž otázkou souhlasu insolvenčního správce s případnou náhradou nákladů řízení vedlejším účastníkům, resp. úhradou vlastních nákladů právní pomoci. Ústavní soud je podle čl.
83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Z toho plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním (procesním) právem zakotvených pravidel řízení; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody. Předvolání k jednání soudu nepředstavuje rozhodnutí, nýbrž toliko procesní úkon, v důsledku čehož jednak může ve vztahu ke stěžovatelce představovat výlučně jen "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu výše zmíněného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jednak, coby organizační prvek procesního postupu soudu, je způsobilým korektivní reflexe, přímo či nepřímo, v rozhodnutí, jímž se řízení končí, typicky v rozhodnutí meritorním (kvalifikovaná vada tohoto postupu je důvodem kasace rozhodnutí, v jeho rámci vydaného). Nikoli tedy úkon, resp. procesní postup, nýbrž až rozhodnutí na jeho základě vydané, lze objektivně spojovat se způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva. Je tomu tak proto, že k ústavněprávnímu přezkumu nelze přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je totiž její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování (a - zde jmenovitě - postupů) obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu tedy není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze - nadto - napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci, a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997,
sp. zn. III. ÚS 287/96
, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 26/03
,
IV. ÚS 145/03
,
II. ÚS 443/03
,
III. ÚS 373/04
,
II. ÚS 532/04
,
III. ÚS 451/05
,
III. ÚS 450/06
,
III. ÚS 991/07
,
III. ÚS 1687/07
a
III. ÚS 432/08
). Pak je významné, že Městský soud v Brně ústavní stížnosti zpochybňovaný úkon eliminoval tím, že jednání odročil na neurčito; jelikož obsah předmětného úkonu soudu nebyl realizován, stěžovatelka jím nemohla být jakkoliv postižena, a o skutečný zásah orgánu veřejné moci - již proto - jít nemohlo; z týchž důvodů není ani procesní prostor pro "akademický" výrok. Je tedy očividné, že "postup" obecného soudu, jež spočívá ve vytýkaném předvolání stěžovatelky k jednání, není objektivně způsobilým předmětem ústavněprávního přezkumu, resp. jej zde efektivně vytýkat nelze. Nic na tom nemění, že jej stěžovatelka pokládá za procesně (ústavněprávně) nesprávný, resp. vadný. I taková vada je reflektovatelná ve výsledku řízení, a teprve s ním podrobitelná ústavněprávnímu přezkumu. To platí i o případných následných předvoláních k jednání, jež stěžovatelka vzhledem k ohlášenému pokračování v dotčeném řízení předjímá. Potud je ústavní stížnost návrhem nepřípustným (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a jako takový byl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnut. Obdobné se uplatní i ve vztahu k té části (změněného) petitu ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Brně nepokračovat v porušování jejích ústavních práv, resp. "přikázal nepokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99" do doby pravomocného skončení řízení jiného. Stěžovatelce je zde potřebné znovu připomenout, že pravomoc ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykonává Ústavní soud tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení § 64 až § 125f zákona o Ústavním soudu), a limity jeho působení jsou současně dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny). Pak je rozhodné, že tento stěžovatelčin petitorní návrh k věcem uvedeným v čl. 87 Ústavy být připodobněn nemůže, a to zcela zjevně (viz. v srovnatelných situacích usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 382/01
,
IV. ÚS 319/03
,
a
).
Je tím namístě závěr, že v této části je podání stěžovatelky návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ostatně i zde platí, že bylo-li by vydáno rozhodnutí v řízení, v němž objektivně vskutku nemělo být pokračováno, jak se domnívá stěžovatelka, půjde o takovou jeho vadu, jež je efektivně vytýkatelná v režimu běžných procesních opravných prostředků, a teprve pak - případně - i uplatnitelná námitkou v ústavní stížnosti (viz principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu výše).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj