Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Poštulky, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem, se sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 23 Cdo 106/2023-408, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2022 č. j. 22 Co 129/2022-357 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. března 2022 č. j. 14 C 59/2010-314, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Pospíšila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v celém rozsahu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 515 199 Kč s příslušenstvím z titulu zajištění provedení výkopových prací (474 247 Kč) a dopravy lomového kamene (40 952 Kč) na stavbu vedlejšího účastníka řízení. Uvedené činnosti, které proběhly v době od října 2004 do 15. 2. 2005, provedla obchodní společnost RYDO, spol. s r. o., která je vyfakturovala stěžovateli a ten je následně přefakturoval vedlejšímu účastníkovi řízení.
3. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2022 č. j. 14 C 59/2010-314 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud posoudil nárok stěžovatele jako nárok z bezdůvodného obohacení. Jako na předběžnou otázku se zaměřil především na posouzení povahy právního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení, tedy zda šlo o vztah občanskoprávní nebo obchodní, související s jejich podnikatelskou činností. Přestože byla povaha vztahu řídícího se právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013 v různých sporech vystavěných na obdobném skutkovém základě vedených mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení (spor o náhradu škody vzniklou v souvislosti z prováděnými výkopovými pracemi, incidenční spor o pravost pohledávky), popř. mezi stěžovatelem a obchodní společností RYDO, spol. s r. o. (spor o zaplacení pohledávky), jakož i v rozhodnutích předcházejících tomuto ústavní stížností napadenému rozhodnutí (rozhodnutí o určení věcné příslušnosti) řešena různě, přiklonil se okresní soud k závěru, že vztah mezi oběma je občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní. Žalobu následně zamítl s tím, že bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčeno, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby podle § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), a pokud by nebylo promlčeno, tak stejně nebylo možné zjistit, v jaké výši se vedlejší účastník řízení obohatil.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 9. 2022 č. j. 22 Co 129/2022-357 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Zdůraznil, že vztah mezi účastníky měl občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní charakter, pročež byl správný závěr okresního soudu o promlčení stěžovatelova nároku, když k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít nejpozději k 15.
2. 2005. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel pro vedlejšího účastníka řízení vyvíjel podnikatelskou činnost nikoliv jako pro podnikatele v souvislosti s jeho podnikatelskou činností v oblasti výpočetní techniky, ale jako pro soukromou (nepodnikatelskou) fyzickou osobu. Souvislost s podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení nemohla být dovozena ani ze žádosti stěžovatele ze dne 13. 12. 2004 o vydání povolení k odstranění stavby domu, neboť ta se týkala teprve zamýšleného (podnikatelského) využití až následně vzniklé stavby, ale nikoliv výkopových prací.
Z uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že na nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být nahlíženo pouze z pohledu občanskoprávního. Podle § 107 obč. zák. byl však tento nárok uplatněný žalobou podanou dne 25. 7. 2008 promlčen z důvodu uplynutí nejzazší objektivní tříleté promlčecí doby.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2023 č. j. 23 Cdo 106/2023-408 odmítl zčásti jako nepřípustné ze zákona [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], neboť jeden z uplatněných nároků (doprava lomového kamene), který vycházel z odlišného skutkového základu, nepřesahoval částku 50 000 Kč, a zčásti proto, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Námitka nesprávného hodnocení důkazů představovala polemiku se skutkovými, nikoliv právními závěry, čímž stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka, zda po zrušení konkurzu na majetek dlužníka (vedlejšího účastníka řízení) a následném sporu o zaplacení stejné pohledávky, která byla v insolvenčním řízení popřena jen co do důvodu, a nikoliv co do výše, je třeba výši pohledávky znovu dokazovat, anebo se prosadí, že výše pohledávky již byla zjištěna, neboť na jejím řešení rozhodnutí krajského soudu nezáviselo. Taktéž námitka porušení legitimního očekávání stěžovatele nezaložila přípustnost dovolání, neboť soudy nižších stupňů v průběhu stávajícího řízení vždy vycházely z toho, že právní vztah mezi účastníky řízení má občanskoprávní povahu.
Nejvyšší soud nepovažoval za způsobilou založit přípustnost dovolání ani otázku, že je nezbytné v případě pochybností preferovat obchodněprávní povahu vztahu. Rozhodnutí krajského soudu vycházelo z toho, že v řízení nebyla prokázána souvislost prováděných prací s tehdejší podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení k rozhodnému datu vzniku právního vztahu mezi účastníky (tj. nejpozději k 15. 2. 2005), neboť taková souvislost nemohla být ani při zvážení konkrétních okolností při přípravných venkovních úpravách nemovitosti stěžovateli zřejmá.
Konečně ani otázka nesprávného posouzení dělení důkazního břemene a nesprávného zjištění výše bezdůvodného obohacení nemohly založit přípustnost dovolání, neboť se jimi krajský soud vůbec nezabýval. Ve zbytku stěžovatel vytýkal vady řízení, které rovněž nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly judikaturou Nejvyššího soudu ohledně charakteru podnikatelských a obchodních vztahů a porušily tak právo stěžovatele na legitimní očekávání. Nejvyšší soud odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, když jeho dovolání posoudil jako nepřípustné. Stěžovatel zdůrazňuje, že vztah mezi ním a vedlejším účastníkem řízení měl obchodněprávní povahu, což dokládá i v ústavní stížnosti citovanou judikaturou. Uvádí, že oba účastníci řízení vystupovali jako podnikatelé, na dokladech uváděli IČ a z provedených prací odváděli daň z přidané hodnoty. Nejvyšší soud však rezignoval na posouzení podnikatelského vztahu podle kritérií uváděných stěžovatelem a celou problematiku zúžil na to, že nebyla prokázána souvislost výstavby domu s podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je v rozsahu, který se týká částky 474 247 Kč, přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. V rozsahu částky 40 952 Kč je ústavní stížnost, směřovala-li proti rozsudku krajského soudu a okresního soudu, podaná po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel podal dovolání, které bylo v této části odmítnuto podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím v uvedeném rozsahu tak počala běžet dnem doručení rozsudku krajského soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
11. Stěžejní námitka stěžovatele vychází z toho, že vztah mezi ním a vedlejším účastníkem řízení nebyl vztahem občanskoprávním, nýbrž vztahem podnikatelským (obchodněprávním), takže čtyřletá promlčecí doba podle obchodního zákoníku ještě neuběhla. Na podporu tohoto názoru poukazuje zejména na to, že oba účastníci na dokladech uváděli svá IČ a z provedených prací odváděli daň z přidané hodnoty. Pomine-li Ústavní soud, že touto námitkou stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, čímž je zpochybňuje a staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, nelze přehlédnout, že i s touto argumentací ohledně právní povahy vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení se obecné soudy náležitě vypořádaly (viz zejména body 25 až 28 rozsudku krajského soudu a body 39 až 43 rozsudku okresního soudu).
Ústavní soud samozřejmě vnímá, že otázka povahy vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení byla posuzována v různých vzájemných sporech rozdílně. Obecně lze sice souhlasit se závěrem prezentovaným v rozsudku okresního soudu (bod 42), že nebylo-li o této otázce rozhodnuto ve výrokové části, ale pouze v odůvodnění, není takovým názorem soud rozhodující v nyní posuzované věci beze zbytku vázán, nicméně současně platí, že se soud musí s odlišnými právními názory obsaženými byť jen v odůvodnění rozhodnutí vydaných v jiném řízení vypořádat.
Takovou tezi ostatně vyslovil Ústavní soud i v nálezu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07
[N 130/50 SbNU 139 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], podle něhož soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit proč tak činí.
12. V nyní posuzované věci se obecné soudy výše uvedeným závěrům nezpronevěřily. Okresní soud si byl vědom různých názorů soudů na posouzení právní povahy vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení v předchozích rozhodnutích a vysvětlil (viz bod 41 rozsudku), proč se od těchto odlišných názorů odchyluje a proč nahlíží na vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení jako na vztah občanskoprávní. Krajský soud následně přisvědčil okresnímu soudu, že nebylo možno dovodit oboustrannou souvislost s podnikatelskou činností stěžovatele a vedlejšího účastníka řízení k rozhodnému datu vzniku právního vztahu z titulu bezdůvodného obohacení (tedy k 15.
2. 2005). Ačkoliv krajský soud připustil, že vedlejší účastník řízení byl v rozhodné době (od října 2004 do 15. 2. 2005) podnikatelem v oblasti výpočetní techniky, stěžovatelem tvrzenou souvislost s touto činností neshledal. Žádné konkrétní okolnosti totiž nenasvědčovaly tomu, že přípravné venkovní úpravy nemovitosti mají souvislost s podnikatelskou činností vedlejšího účastníka řízení, ale ani s předmětem podnikání (šití oděvů a klempířství) stěžovatele.
13. Co se týče námitky, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu, Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně Nejvyššímu soudu totiž přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ). Přezkum vlastního obsahu tohoto procesního rozhodnutí však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ), což se však v nyní posuzované věci nestalo. Nejvyšší soud srozumitelně a dostatečně podrobně vysvětlil, proč stěžovatelem nastolené otázky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání.
14. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se i s výhradami, které stěžovatel opakuje i v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah jejich odůvodnění v podrobnostech odkázat. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu shora vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě opětovně připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), bod 16].
15. Pro úplnost je třeba dodat, že ústavní stížnost, směřovala-li proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání proti rozsudku krajského soudu v rozsahu částky 40 952 Kč odmítnuto, je sice přípustná, nicméně stěžovatel v tomto směru Ústavnímu soudu žádnou argumentaci nepředložil, takže ji bylo třeba rovněž odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu