Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Rouba, zastoupeného Mgr. Alicí Huspekovou, advokátkou se sídlem Plachého 880/26, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2011 č. j. 17 C 142/2002-263, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013 č. j. 39 Co 358/2011-342 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 2987/2013-396, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele (dále též "dovolatel") odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání nesplňuje zákonem požadované náležitosti, neboť neuvádí důvod dovolání; tj. dovolatel neuvedl, které právní úvahy provedené odvolacím soudem v napadeném rozsudku jsou podle jeho názoru nesprávné a z jakého důvodu tomu tak je, jak to vyžaduje ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně dovolací soud uvedl, že z dovolání je zřejmé, že stěžovatel brojí proti výši přiznaného zadostiučinění, kterou odvolací soud stanovil na 1 000,- Kč za den nezákonné vazby, což je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud dále uvedl, že námitkou, že soudy měly zohlednit společenský status žalobce, se již dovolací soud zabýval ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. 1. 2012. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odvolatelem odstraněny.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a zčásti pro nepřípustnost (ve zbylém rozsahu).
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že zákonem č. 404/2012 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2013 ke změně občanského soudního řádu v ustanoveních § 237 až § 239 upravujících přípustnost dovolání a v ustanovení § 241a o. s. ř., jež konkretizuje podmínky řádně podaného dovolání. Změna právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky přípustnosti dovolání, než tomu bylo v době účinnosti občanského soudního řádu do 31. 12. 2012, čemuž se přizpůsobila i nová úprava jeho obsahových náležitostí. Stěžovatel však v dovolání požadavky těchto náležitostí nerespektoval a neuvedl právní posouzení věci, které považuje za nesprávné. Pro tyto vady nebylo možné v řízení pokračovat a dovolání bylo odmítnuto. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel proti tomuto závěru dovolacího soudu neuvádí žádnou relevantní námitku a argumentuje pouze blíže nespecifikovanou libovůlí v nakládání s jeho osobou či tím, že Nejvyšší soud "neobdržel od prvoinstančního soudu originál stěžovatelem podaného dovolání" aniž by však tato tvrzení blíže konkretizoval.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení
sp. zn. II. ÚS 2745/13
).
S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku městského soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k jejímu podání, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhal dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Dvouměsíční lhůta, určená k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, tak byla zachována jen ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas (obdobně srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 292/14
,
II. ÚS 3504/13
a
).
Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014 č. j. 30 Cdo 2981/2013-396 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu