Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech obchodní společnosti Neinver Czech, s. r. o., sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Milošem Felgrem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, a obchodní společnosti KIRO development s. r. o., sídlem Slezská 2310/115, Praha 3 - Vinohrady, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Nevolou, advokátem, sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
ledna 2017 č. j. 30 Cdo 5635/2016-426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2016 č. j. 13 Co 61/2016-368 a I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2015 č. j. 38 C 120/2013-268, a o s nimi spojeném návrhu na zrušení § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a 2) příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh s nimi spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky navrhly zrušení výše označených rozhodnutí, neboť jimi měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Jelikož Ústavní soud obdržel dne 10. 4. 2017 dvě společné (a identické) ústavní stížnosti obou stěžovatelek, doručené ovšem ze dvou datových schránek jejich právních zástupců, řízení o obou ústavních stížnostech usnesením ze dne 3. 5. 2017 č. j.
23. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
24. Stěžovatelky předkládají v posuzovaných ústavních stížnostech Ústavnímu soudu značně specifickou věc, ve které se "střetává" s úpravou obsaženou v zákoně č. 219/2000 Sb. nejen stěžovatelkami zdůrazňovaná soukromoprávní regulace kontraktačního procesu, ale taktéž správní (resp. stavební) právo a právní normy regulující rozhodčí řízení (a to včetně možného zrušení již pravomocného rozhodčího nálezu).
25. Stěžovatelkám je přitom - při retrospektivním pohledu v rámci ústavněprávního přezkumu jimi napadených rozhodnutí obecných soudů - možno přisvědčit potud, že vzhledem k uvedené komplexnosti dané problematiky jsou rozsudky obvodního soudu i městského soudu poměrně stručně a z hlediska struktury argumentace navíc i nepříliš přehledně odůvodněny. Přehlížet současně nelze ani fakt, že městský soud jeden z klíčových závěrů odůvodnil závěrem, jejž následně označil Nejvyšší soud za judikaturně překonaný.
26. Přes uvedené výhrady však má Ústavní soud za to, že stěžovatelčiným ústavním stížnostem z dále stručně pojednaných důvodů (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) není namístě vyhovět.
27. Pro řádné posouzení ústavní souladnosti napadených rozhodnutí obecných soudů - tedy pro jejich přezkum striktně prizmatem základních práv stěžovatelek - je podle Ústavního soudu nutno neztrácet ze zřetele, že stěžovatelkami sledovaný (a zvláště pak v přípisu ze dne 10. 10. 2017 zdůrazňovaný) "cíl" posuzované věci - vnímáno komplexně - představuje zaplacení kupních cen potenciálně ujednaných v inkriminovaných kupních smlouvách. Aby však stěžovatelky mohly toto své tvrzené právo realizovat, potřebují disponovat buď pravomocným rozhodčím nálezem či pravomocným soudním rozhodnutím, kterým by byla nahrazena vůle druhé vedlejší účastnice předmětné kupní smlouvy uzavřít (§ 163 odst. 3 o. s. ř.), nebo alespoň prokazatelně platnou předběžnou smlouvou, zavazující druhou vedlejší účastnici k uzavření těchto smluv.
28. Za situace, kdy pro stěžovatelky klíčový rozhodčí nález byl v řízení podle § 31 písm. f) zákona č. 216/1994 Sb. pravomocně zrušen, přičemž - jak je Ústavnímu soudu známo z řízení o jiných ústavních stížnostech stěžovatelek - následné dovolání stěžovatelek odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 č. j. 23 Cdo 4384/2017-620 (a usnesením ze dne 11. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 3368/18 byla odmítnuta i ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu), v jehož odůvodnění se ztotožnil taktéž se závěrem, že z důvodu neplatnosti předběžné smlouvy není platná ani v ní obsažená rozhodčí doložka, je zjevné, že stěžovatelky postrádají stěžejní nástroj pro dosažení jimi sledovaného cíle.
29. Podle argumentace předložené v ústavních stížnostech se proto zdá, že pro efektivní úspěch ve věci by stěžovatelky potřebovaly prokázat, že neexistuje žádný relevantní důvod pro deklaraci neplatnosti předběžné smlouvy, což v kontextu daných skutkových zjištění znamená, že uzavření této smlouvy nevyžadovalo podle Opatření schválení první vedlejší účastnicí, respektive že zde byl dán důvod pro výjimku podle čl. I. odst. 2 Opatření. Výjimku z nutnosti schválení v daném případě mělo představovat územní rozhodnutí, toto územní rozhodnutí však bylo v řízení o správní žalobě zrušeno (což zdůraznil již obvodní soud ve třetím odstavci na str. 9 napadeného rozsudku). Druhý stěžovatelkami dovolávaný důvod pak měla představovat skutečnost, že stavba SSÚD již byla obsažena v rozpočtech druhé vedlejší účastnice pro roky 2009 a následující; jakkoli stěžovatelky tyto rozpočty přiložily k ústavním stížnostem, je třeba zdůraznit, že nikterak nekonkretizovaly, ve kterých částech těchto rozpočtů se má onen klíčový údaj nacházet, přičemž není úlohou Ústavního soudu se v řízení o ústavní stížnosti ve značně obsáhlých dokumentech pokusit tyto údaje najít (pakliže tedy předložené rozpočty vskutku stěžovatelkami tvrzené údaje obsahují, je jejich procesní povinností rovněž uvést, ve kterých pasážích jsou tyto údaje uvedeny; neučiní-li tak, je třeba mít za to, že svá tvrzení neprokázaly). Pouze pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že podle jeho názoru není zcela zjevné, že pod v čl. I. odst. 2 Opatření použité sousloví "v rozpočtu stavby" je možno bez dalšího podřadit stěžovatelkou předložené rozpočty druhé vedlejší účastnice, neboť je zřejmé, že obecně srozumitelnou výjimku z nutnosti předchozího schválení mohou podle čl. I. odst. 2 Opatření naplňovat pouze takové transakce, u kterých již byla kupní cena (přesahující částku jednoho milionu Kč) první stěžovatelce dříve známa, a kterou nějakým způsobem již schválila (či přinejmenším "vzala na vědomí").
30. Bez ohledu na výklad stěžovatelkami napadeného § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého i výjimka musí být zřizovatelem schválena, má-li být příslušné právní jednání platné, je proto namístě závěr, že - zpětně viděno - v řízení nevyšla najevo procesně relevantním způsobem žádná podstatná skutečnost, na jejímž základě by bylo možno učinit úsudek, že v posuzované věci byly splněny zákonné podmínky postupu předvídaného v čl. I. odst. 2 Opatření ministra dopravy ze dne 13. 11. 2008, a v důsledku toho i právní závěr, že na předběžnou smlouvu uzavřenou mezi druhou vedlejší účastnicí a stěžovatelkami je proto třeba hledět jako na smlouvu platnou.
31. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelkami tvrzené porušení principu ochrany práv nabytých v dobré víře a principu rovnosti (a nediskriminace); poukazují-li totiž stěžovatelky na srovnání mezi § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. a § 47 a § 48 zákona o obchodních korporacích, Ústavní soud poznamenává, že nesdílí stěžovatelkami prezentované závěry. Jak smluvní partner soukromoprávní obchodní korporace, tak smluvní partner státu, se totiž vystavuje obdobnému riziku (v případě obchodní korporace právě podle § 48 zákona o obchodních korporacích), že právní jednání bude následně označeno za neplatné proto, že u smluvního partnera neproběhlo zákonem předvídané (vnitřní) schválení takového jednání (srov. např. § 190 odst. 2 a § 421 odst. 2 zákona o obchodní korporacích). Stěžovatelky jako smluvní partneři státu se tak před uzavřením předběžné smlouvy měly z hlediska základní obezřetnosti (vigilantibus iura) a taktéž s přihlédnutím k zásadě profesionality dostatečným způsobem ujistit, že tato smlouva nemůže být v budoucnu označena za neplatnou proto, že zřizovatel druhé vedlejší účastnice toto právní jednání neschválil, přestože si takové schválení postupem podle § 12 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb. vymínil, respektive vymínit mohl. Jinými slovy řečeno, již vzhledem k výši předmětných kupních cen bylo namístě vyžádat si - vzhledem k zákonné úpravě - písemné stanovisko první vedlejší účastnice, že s danou transakcí souhlasí. Oproti očekávání stěžovatelek se proto Ústavní soud domnívá, že vzhledem k rozhodným skutkovým okolnostem není namístě úsudek, že § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. - právě ve srovnání s § 48 zákona o obchodních korporacích - zakládá nedůvodnou nerovnost adresátů práva.
32. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená rozhodnutí nepovažuje za rozhodnutí svévolná, ani za rozhodnutí, jež by byla ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Pro úplnost je vhodné uvést, že z výše uvedených důvodů není z hlediska základních práv stěžovatelek jakkoli podstatné, zda Nejvyšším soudem zvolený výklad § 161 odst. 3 o. s. ř. není přepjatě formalistický (navíc tento rozhodčí nález byl pro nesprávnou aplikaci tohoto ustanovení již v jiném řízení zrušen), stejně jako není podstatné, zda nepochybil městský soud, jenž se v odůvodnění svého rozsudku nikterak nevypořádal se skutečností, že neprovedl stěžovatelkami navrhované důkazy předkládanými rozpočty druhé vedlejší účastnice (když ani v řízení před Ústavním soudem se stěžovatelkám nepodařilo prokázat, že tyto důkazy mohou být pro posuzovanou věc podstatné). Neobstojí ani námitka, že městský soud řádně nedoplnil - ve srovnání s obvodním soudem - dokazování, neboť z napadeného rozsudku je zřejmé, že v potřebném rozsahu dokazování městským soudem doplněno bylo (srov. str. 4 napadeného rozsudku městského soudu). Tvrdí-li konečně stěžovatelky, že v řízení nebyl řádně odůvodněn závěr o aktivní legitimaci první vedlejší účastnice, je toto tvrzení ve zřejmém rozporu s odůvodněním předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 366/2015. Ani na základě těchto námitek proto není namístě označit napadená rozhodnutí obecných soudů za ústavně nesouladná.
33. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená soudní rozhodnutí zjevně nevybočují z mezí ústavnosti, resp. že jimi nemohla být porušena základní práva stěžovatelek, jež jim zaručují jimi dovolávaná ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Listiny základních práv Evropské unie. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti odmítl, přičemž podle § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl s nimi spojený návrh na zrušení § 44 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., neboť takový návrh sdílí osud věcně neprojednatelných ústavních stížností.
34. Ústavní soud neshledal důvod pro přednostní rozhodnutí ve věci, jak stěžovatelky žádaly.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v.r. předseda senátu