Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ing. Dušanem Kopřivou, advokátem, sídlem Lipová 608, Starý Plzenec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. 8 Tdo 1352/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2017 sp. zn. 6 To 13/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2016 sp. zn. 47 T 3/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a byl za něj podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu pěti roků. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody, která byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. K.
3. Dalším napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo z podnětu odvolání stěžovatele rozhodnutí městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zrušeno a podle § 259 odst. 3 tr. řádu bylo o vině stěžovatele a jemu uložených trestech rozhodnuto stejně jako městským soudem, pouze s tou změnou, že byla upravena výše způsobené škody.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel poukazuje na obsah dovolání, z něhož je zřejmé, že svou vinu od počátku popírá z důvodu nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení dostatečně nezjistily skutkový stav věci tak, jak jim ukládá zákon, a postupovaly jednostranně v jeho neprospěch. Odmítá, že by vymyslel, inicioval nebo jinak řídil celou transakci pronájmu luxusních aut, naopak byl de facto ovlivňován a přinucen k podpisu smluv tzv. vlivnými osobami. Namítá, že se orgány činné v trestním řízení zaměřily pouze na jeho osobu, přičemž vyšly z nepravdivých údajů, a na druhé straně neprověřily poškozenou společnost, jejího zástupce a další osoby přítomné při podepisování leasingových smluv. Tvrdí, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž jde o svévolné hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Poukazuje na to, že nikdy nebyl "zasvěcen" do všech předjednaných detailů transakcí předmětu leasingových smluv, jednatelem obchodní společnosti XX se stal na relativně krátkou dobu a nikdy neměl přímou kontrolu nad jejími finančními prostředky a účetnictvím, přičemž s ohledem na své vzdělání a zkušenosti by nebyl schopen objektivně zhodnotit možnosti a výhodnost celé tranksakce. Dnes si je vědom toho, že jako jednatel pochybil, když se nechal pod tlakem přesvědčit k podpisu leasingových smluv, znovu však opakuje, že nad celou záležitostí neměl žádnou kontrolu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, která jsou podle jeho přesvědčení v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž hodnocení důkazů označuje za svévolné, provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního základu. Usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným zločinem podvodu, spáchaného ve spolupachatelství s již zesnulým spoluobviněným R. K. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem, a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených článků Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu městského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Městský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Jeho skutkové závěry jsou podloženy řadou svědeckých výpovědí a rovněž výpovědí samotného stěžovatele. Městský soud jejich obsah v napadeném rozsudku nejen citoval, ale též srozumitelně vysvětlil, které skutečnosti vzal na jejich základě za prokázané a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Podrobně se věnoval též obhajobě stěžovatele, kterou měl provedenými důkazy za spolehlivě vyvrácenou.
11. Vrchní soud se se skutkovými závěry městského soudu ztotožnil, neakceptoval pouze dílčí závěr o výši způsobené škody, kdy městský soud na základě úplných skutkových zjištění zahrnul do popisu skutku uhrazenou akontaci za vozidla v celkové výši 623 876 Kč, kterou však opomněl odečíst od výše způsobené škody zjištěné z odborného vyjádření, přičemž tento nedostatek vrchní soud napravil. Obhajobu stěžovatele, že byl zneužit spoluobviněným a přinucen k podpisu smluv i jinými vlivnými osobami, shledal stejně jako městský soud účelovou, nelogickou a provedenými důkazy přesvědčivě vyvrácenou.
Připomněl přitom okolnosti vstupu stěžovatele do obchodní společnosti XX, uzavírání předmětných leasingových smluv i následující kroky vůči odebraným vozidlům, které vyplývají z provedených důkazů i z jeho doznání, a z nichž je zřejmé jeho vědomí, že se dopouští nezákonného jednání. Přihlédl-li současně k jeho vysokoškolskému vzdělání (absolutoriu vysoké školy v bývalém Leningradu) a zkušenostem z vedení obchodní společnosti, je jeho závěr akceptovatelný, neboť i tato zjištění stěžovatele odlišují od tzv. bílých koní (osob ryze účelově a záměrně dosazovaných do funkcí, které zastávají pouze formálně), do jejichž role se stěžovatel snaží pasovat.
Z dokazování naopak vyplynulo, že v průběhu skutku jednal aktivně, vystupoval při sjednávání rámcové smlouvy, přebíral vozidla a předával finance. Soudy tak měly ucelený obraz o sjednání celého obchodu, průběhu kontraktačního procesu a úlohu stěžovatele v něm.
12. Zjištění o vzdělání stěžovatele, jeho všeobecném přehledu a zkušenostech s vedením obchodní společnosti je sice v ústavní stížnosti zpochybňováno, vyplývá však ze samotné výpovědi stěžovatele učiněné k jeho osobě při hlavním líčení a citované v rozsudku městského soudu na str. 5 až 6.
13. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04
(N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09
(dostupné na www.nalus.usoud.cz)], shledal, že soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly k daným skutkovým závěrům, a jejich zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti. Znovu se zabýval výhradami stěžovatele, kterými zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu a přesvědčivě s poukazem na konkrétní skutková zjištění vysvětlil, z jakých důvodů je neshledal důvodnými.
14. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny, kterého se stěžovatel dovolává [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08
(N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002
(N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry, z nichž soudy dovodily naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, včetně její objektivní a subjektivní stránky, dostatečně důkazně podložené. Soudy proto nepochybily, když z nich trestní odpovědnost stěžovatele vyvodily.
15. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
16. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu