Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kracíkové, zastoupené Mgr. Bc. Terezou Machovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, č. j. 23 Cdo 3726/2021-745, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud totiž odmítl stěžovatelkou podané dovolání, čímž se údajně dopustil ústavně nepřípustného odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
2. Stěžovatelka má za to, že ve svém dovolání konkrétně specifikovala hmotněprávní a procesněprávní otázky, na kterých záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, a které ovlivnily právní posouzení věci. Při řešení těchto otázek se pak odvolací soud - tvrdí stěžovatelka - odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu.
3. Podstatou řízení před obecnými soudy byl (v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva) spor o to, zda vlastnické právo k nemovitosti přešlo z žalobce (v původním řízení) na stěžovatelku (v původním řízení žalovanou). Klíčovou otázkou pak bylo, zda žalobce řádně odstoupil od kupní smlouvy, či naopak zda odstoupit nemohl, neboť stěžovatelka řádně a včas uhradila kupní cenu. Stěžovatelka na podporu svého tvrzení odkazovala na svědecké výpovědi členů své rodiny a na dodatek ke kupní smlouvě - údajně podepsaný žalobcem - který měl prokazovat, že kupní cena byla uhrazena. Obecné soudy však po provedeném dokazování dospěly k závěru, že výpovědi členů stěžovatelčiny rodiny jsou nevěrohodné a nesouladné s ostatními provedenými důkazy. Ve vztahu k dodatku pak soudy uvedly, že podpisy žalobce na tomto dokumentu jsou sice zřejmě pravé, avšak že s ním pravděpodobně bylo manipulováno (byly použity podpisy z jiných dokumentů a na vystřižené papíry byl doplněn jiný text).
4. Námitky vymezené stěžovatelkou v dovolání se týkaly jednak zjišťování a hodnocení skutkového stavu a dále procesního postupu soudu (odmítnutí odročení jednání).
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení a byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Takové rozhodnutí může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Přitom bylo zdejším soudem opakovaně judikováno, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Současně platí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.).
10. Jak se podává z obsahu napadeného usnesení a z jeho konfrontace s obsahem podaného dovolání stěžovatelky, Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval všemi šesti dovolacími námitkami, jež stěžovatelka předložila. Prvních pět námitek - byť byly odlišně formulovány - se přitom týkalo procesu zjišťování a hodnocení skutkového stavu a otázka poslední brojila proti procesním vadám řízení. Ve vztahu k poslední otázce Nejvyšší soud uvedl, že vady řízení nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o pět zbývajících skutkových otázek, věnoval Nejvyšší soud každé z nich dostatečný prostor a přesvědčivě konstatoval, proč žádná z nich přípustnost dovolání nezakládá. Problém spočíval zpravidla již v tom, že formulace dovolacích námitek byla zavádějící a založená na dezinterpretaci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu byl zjevnou podstatou většiny dovolacích námitek prostý nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy. Toto hodnocení učiněné ze strany Nejvyššího soudu přitom po seznámení se s obsahem dovolání neshledal ústavně excesivním ani Ústavní soud.
11. Ústavní soud proto považuje postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Nejvyšší soud poměrně podrobně (napadené usnesení čítá šest stran) a ústavně konformně vyložil, proč dovolání není přípustné. Jeho postup byl přitom předvídatelný a souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Za této situace a v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu nelze odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti hodnotit jako odepření spravedlnosti, potažmo jako porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu