USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce P. R., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované V. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Bc. Terezou Machovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 148/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 7. 2021, č. j. 23 Co 41/2017-706, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem stavební parcely č. XY, jejíž součástí je rodinný dům č.p. XY v k.ú. XY. Žalovaná na svou obranu tvrdila, že na základě smlouvy uzavřené s žalobcem dne 11. 3. 2014 uvedenou nemovitou věc koupila za smluvenou cenu 700 000 Kč. Okresní soud v Chrudimi jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 4 C 148/2014-547, určil, že žalobce je vlastníkem stavební parcely č. XY, jejíž součástí je rodinný dům č.p. XY v k.ú.
XY (výrok I), a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobci (výrok II) a náklady státu (výrok III). Soud prvního stupně nejprve uvedl, že žalobce s žalovanou uzavřeli dne 11. 3. 2014 smlouvu o koupi stavební parcely č. XY, jejíž součástí je rodinný dům č.p. XY v k.ú. XY (dále jen „stavební parcela“), za cenu 700 000 Kč, od které žalobce odstoupil dopisem ze dne 22. 5. 2014, protože žalovaná neuhradila kupní cenu ve sjednané lhůtě, ani nedala přiměřenou jistotu, přestože k tomu byla žalobcem vyzvána.
K tvrzení žalované, že žalobce částku 700 000 Kč převzal v hotovosti dne 6. 5. 2014 před domem umístěným na stavební parcele, což podložila dodatkem č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 26. 3. 2014, vedl soud rozsáhlé dokazování s výsledkem, že žalobce zcela a jednoznačně vyvrátil tvrzení žalované o tom, jakým způsobem a za jakých okolností došlo k předání peněz, stejně tak vyvrátil pravdivost dodatku č. 1 ke kupní smlouvě jako potvrzení o úhradě kupní ceny, a to přesto, že pravděpodobnou pravost jeho podpisu na této listině potvrdil znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaný Mgr.
Alešem Čulíkem dne 5. 10. 2015. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaná nezaplatila kupní cenu, pak podstatným způsobem porušila kupní smlouvu, a žalobce byl proto oprávněn od kupní smlouvy odstoupit. Tímto došlo ke zrušení smlouvy a obnovilo se vlastnické právo žalobce ke stavební parcele. Soud proto svým rozhodnutím určil, že vlastníkem stavební parcely je žalobce. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a náklady vzniklé státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud nejprve k námitce žalované, že přes žádost její právní zástupkyně soud prvního stupně neodročil jednání nařízené dne 11. 4. 2016, uvedl, že i když soud prvního stupně nevyhověl této žádosti, již na dalším nařízením jednání dne 16. 5. 2016 měla žalovaná možnost se s obsahem dokazování, provedeném na jednání dne 11. 4. 2016, seznámit a vyjádřit se k němu, a zároveň právní zástupkyně mohla požádat o opakované slyšení svědků, což ovšem neudělala. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a doplnil jej jednak čtením listin ze spisu Policie ČR sp. zn. KRPE-57689-40/TČ-2015-170381-ME, jednak potvrzením ze dne 6.
5.
2014 o převzetí částky 700 000 Kč žalobcem v hotovosti, které předložila žalovaná. S ohledem na námitku žalobce co do pravosti této listiny i svého podpisu na ní nechal odvolací soud zpracovat znalecký posudek Kriminalistickým ústavem Police České republiky, z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo, a z oboru kriminalistiky, odvětví technické zkoumání dokladů a písemností (ze dne 30. 4. 2020, č. j. KUP-3559-1/ČJ-2019-2306TG), z něhož vyplynulo, že sporný podpis je velmi pravděpodobně pravým podpisem žalobce a že nelze objektivně zjistit, zda text a podpisy na listině jsou stejného stáří.
Listina byla dále posouzena tak, že jeví známky netypického vzniku, jelikož její formát je nestandardní, stejně jako průvodní jevy na ni obsažené (protlačené texty, nerovný okraj upravený střihem). Podle obsahu posudku dále nelze vyloučit, že původní dokument mohl být jiného charakteru, mohl být účelově velikostně upraven a doplněn o nový podvodný text. Odvolací soud poté zopakoval účastnický výslech žalované, která mimo jiné uvedla, že potvrzení ze dne 6. 5. 2014 v předchozím řízení nepředložila na doporučení svého tehdejšího právního zástupce.
Následně ke konkrétním dotazům soudu ohledně dispozičního uspořádání místností domu a jejich vybavení, stejně tak ke skutečnosti, že neměla od domu klíče, přestože k jejich předání mělo dojít 6. 5. 2016, žalovaná nesdělila žádné relevantní informace. Odvolací soud posléze hodnotil skutkové okolnosti zjištěné soudem prvního stupně ve spojení se skutečnostmi zjištěnými v odvolacím řízení. Konstatoval, že dodatek č. 1 ke kupní smlouvě ze dne 26. 3. 2014, v němž měl žalobce potvrdit předání peněz, a potvrzení ze dne 6.
5. 2014, že žalobce převzal částku 700 000 Kč v hotovosti, jsou soukromými listinami, u nichž jako u důkazních prostředků je významná jejich pravost a pravdivost. Jak vyplynulo ze znaleckých posudků, obě listiny obsahují pravý podpis žalobce. Co do pravdivosti obsahu kvitance ze dne 6. 5. 2014 se odvolací soud přiklonil na základě hodnocení uvedeném ve znaleckém posudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. KUP-3559-1/ČJ-2019-2306TG, k závěru, že potvrzení bylo dodatečně vyhotoveno na listině s pravým podpisem žalobce, který v řízení před soudem prvního stupně připustil, že v minulosti synovi žalované podepsal prázdný papír.
K odůvodnění žalované, že toto potvrzení nepředložila v předchozím řízení na doporučení svého tehdejšího právního zástupce, odvolací soud uvedl, že tento důvod nepovažuje za uvěřitelný, nadto toto tvrzení nebylo možné prokázat, protože žalovaná odmítla právního zástupce zprostit mlčenlivosti. Nepravdivost obou listin pak podle soudu potvrzuje dále to, že se žalobce dne 6. 5. 2014 u domu, kde mělo dojít k předání peněz, nenacházel, což vyplynulo ze spisu Policie ČR sp. zn. KRPE-57689-40/TČ-2015-170381-ME.
Dopis žalobce ze dne 9. 5. 2014, který podle žalované měl prokazovat opak, odvolací soud nehodnotil pro jeho částečné začernění. Podle soudu nepravdivost dodatku č.
1 ke smlouvě a potvrzení o převzetí částky 700 000 Kč v hotovosti také prokazovala skutečnost, že si v tvrzený den předávky peněz dům žalovaná evidentně neprohlédla a žalobcem jí ani nebyly předány klíče. Soud také poukázal na značný časový odstup mezi vyhotovením dodatku č. 1 (26. 3. 2014) a potvrzením o zaplacení kupní ceny (6. 5. 2014). Na takto zjištěném skutkovém základě odvolací soud konstatoval, že žalobce unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně nepravdivosti dodatku č. 1 a potvrzení o zaplacení, přestože obsahují jeho pravé podpisy, naopak nebylo prokázáno, že žalovaná kupní cenu ve výši 700 000 Kč skutečně zaplatila.
Po právní stránce věci odvolací soud uzavřel, že žalobce od smlouvy odstoupil důvodně, odstoupením zanikla práva a povinnosti vyplývající z kupní smlouvy a žalobci se obnovilo jeho vlastnické právo. Odvolací soud tudíž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž položila pět otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu v hojné míře citované v dovolání. V otázce 1) žalovaná uvedla, zda došlo na základě předložení písemného odstoupení od kupní smlouvy ke zrušení závazku, jestliže k prokázání platnosti odstoupení nevedly soudy dokazování.
K tomu uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce žalované sdělil číslo bankovního účtu, na který měla být dle kupní smlouvy uhrazena sjednaná kupní cena, proto splatnost smlouvy ještě nenastala. Smlouvu uzavřenou dne 11. 3. 2014 tudíž porušil žalobce, nikoliv žalovaná. Otázka 2) se týkala námitky prokázání nepravdivosti dodatku č. 1 ke smlouvě a potvrzení ze dne 6. 5. 2014, neboť podle žalované soudy neučinily žádná skutková zjištění ohledně okolností, za jakých byla listina ze strany žalobce podepsána.
Konkrétně pak žalovaná uvedla, že nebylo vedeno žádné dokazování k tvrzení žalobce, že mu měly být obě listiny údajně podstrčeny. Dále žalovaná otázkou 3) opětovně zpochybnila závěr odvolacího soudu o nepravdivosti obou listin, neboť podle ní ve věci absentovala dílčí skutková zjištění ohledně vzniku podpisu žalobce. Otázku 4) formulovala žalovaná tak, zda šlo o přenesení důkazní povinnosti ohledně pravdivosti předmětných listin z žalobce na žalovanou, pokud tuto pravdivost žalobce zpochybňoval pouze na základě tvrzení a důkazů předložených žalovanou a zda je takové přenesení důkazní povinnosti přípustné.
Žalovaná v této souvislosti opět zmínila, že soudy rezignovaly na povinnost žalobce nepravdivost předložených listin tvrdit i prokazovat, a svůj závěr založily toliko na hodnocení tvrzení a důkazů předložených žalovanou. Otázka 5) se týkala porušení práva na spravedlivý proces postupem odvolacího, který měl učinit neúplná a rozporná skutková zjištění, na jejichž základě došel k závěru, že předmětné listiny jsou sice pravé, ale nepravdivé. Jednotlivě se pak žalovaná vyjádřila k tomu, že žalobce nejprve tvrdil, že listiny nepodepsal, pak že listiny zřejmě podepsal, ale byly mu podstrčeny, že výpovědi svědků ohledně událostí ze dne 6.
5.
2014 vyplývající z policejního spisu nejsou v rozporu s důkazy předloženými žalovanou, navíc se soud nezabýval příbuzenskými poměry svědků, že dopis ze dne 9. 5. 2014 potvrdil přítomnost žalobce dne 6. 5. 2014 v místě stavební parcely, že žalobce požadoval peníze v hotovosti z důvodu, aby s nimi mohl volně nakládat, neboť proti žalobci bylo vedeno v tu dobu několik exekučních řízení, že znalecký ústav neuvedl, že potvrzení ze dne 6. 5. 2014 je nepravdivé, pouze poukázal na jeho nestandardní formát, že žalovaná vysvětlila, proč potvrzení ze dne 6.
5. 2014 nepředložila dříve, že schopnost žalované popsat přesně dům v době prodeje je třeba posuzovat s ohledem na to, že jej viděla naposledy před sedmi lety. Odvolací soud měl také zcela rezignovat na zjištění dalších okolností ohledně podpisu žalobce na obou listinách. V této souvislosti žalovaná rovněž namítala, že pro odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku nebyly splněny limity dané rozsudkem Nejvyššího soudu ze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 30 Cdo 5196/2017-514, na jehož základě bylo v této věci vydané dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušeno.
Žalovaná měla také za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud soud prvního stupně odmítl žádost právní zástupkyně žalované o odročení jednání nařízeného dne 11. 4. 2016. Na závěr dovolání žalovaná podala návrh na odklad právní moci výroku I a na odklad vykonatelnosti výroku II a III napadeného rozsudku, neboť měla za to, že žalobce obratem dům prodá, aby uhradil své dluhy. Žalobce také podle žalované již započal s převodem domu, protože se den po zapsání jeho vlastnického práva rozhodl dům převést na svého bratra.
Žalobce vyjádření k dovolání nepodal. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Námitka 1), že v řízení před soudy nebylo prokázáno, že žalobce sdělil žalované číslo bankovního účtu, na který měla částku 700 000 Kč převést, což podle žalované znamenalo, že žalobce nemohl od smlouvy platně odstoupit, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti skutkovému zjištění odvolacího soudu. Jak již vyplývá z bodu 67 rozsudku soudu prvního stupně, účastnickou výpovědí žalobce bylo prokázáno, že tuto informaci žalobce sdělil synovi žalované, který se v době uzavření smlouvy spolu s žalobcem nacházel ve výkonu trestu a jenž prodej stavební parcely mezi žalobcem a žalovanou nejen inicioval, ale také zprostředkoval. Dovolatelka tak konstruuje
své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém základě než odvolací soud. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů přitom v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 2. 2019 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je přitom ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, tudíž skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020). Námitka 2) a 3), že soudy neučinily žádná skutková zjištění ohledně okolností podpisu jak potvrzení ze dne 6. 5. 2014, tak dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 26. 3. 2014, což podle žalované mělo vyvracet závěr odvolacího soudu o nepravdivosti obou listin, rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť žalovaná svou námitkou opět brojí proti zjištěnému skutkovému stavu.
Z něj naopak vyplývá, že posouzení pravdivosti potvrzení ze dne 6. 5. 2014 co do okolností jeho podpisu bylo obsahem znaleckého posudku Kriminalistického ústavu Policie ČR, v němž nebylo vyloučeno, že dokument byl původně jiného charakteru a dodatečně doplněn o nový podvodný text. Nejvyšší soud pak dodává, že na hodnocení okolností podpisu obou listin posouzení věci odvolacím soudem výlučně nestojí, protože svůj závěr o nepravdivosti obou listin odvolací soud vystavěl (ve shodě se soudem prvního stupně) též na skutkových zjištěních, že dne 6.
5. 2016 nemohlo dojít k předání peněz, neboť se žalobce prokazatelně na místě údajné předávky nenacházel, že si v tvrzený den předávky žalovaná evidentně neprohlédla dům, že jí prokazatelně ani nebyly předány klíče od domu a že existoval značný časový odstup mezi vyhotovením dodatku č. 1 (26. 3. 2014) a potvrzením o zaplacení kupní ceny (6. 5. 2014). Tyto další závěry se ovšem žalované nepodařilo účinně zpochybnit (viz přípustnost otázky 5), proto ani odlišné vyřešení otázky okolností podpisu obou smluv by se nemohlo v poměrech žalované nijak projevit, což činí její dovolání také v tomto ohledu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Otázka 4), zda byla přenesena důkazní povinnost ohledně pravdivosti potvrzení ze dne 6. 5. 2014 a dodatku č. 1 ke smlouvě ze dne 26. 3. 2014 z žalobce na žalovanou a zda je takové přenesení přípustné, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který naopak uvedl, že je to žalobce, kdo nese důkazní břemeno ohledně pravdivosti obou listin (srov. odst. 66 napadeného rozsudku).
Otázkou 5) a námitkami, kterými ji rozvíjí, se pak žalovaná snaží zpochybnit skutkový závěr soudu, že kupní cenu v hotovosti ani jinak neuhradila. Veskrze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, když zároveň zpochybňuje postup odvolacího soudu v důkazním řízení, resp. následné hodnocení jeho výsledků. Takto vymezená otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť nesouhlasem se skutkovými závěry odvolacího soudu, jak vysvětleno shora, přípustnost dovolání vymezit nelze, stejně tak nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem hodnocení důkazů odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je „ve zřejmém vzájemném logickém rozporu“. Nadto je z napadeného rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně zcela evidentní, že soudy, vázány předchozím kasačním rozsudkem dovolacího soudu ze dne 29.
8. 2018, č. j. 30 Cdo 5196/2017-514, se mimořádně podrobně a rozsáhle věnovaly jak zjišťování skutkového stavu, tak právě hodnocení důkazů.
K namítaným vadám řízení (nedostatečné odůvodnění, neodročení nařízeného jednání) může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Ve vztahu k první námitce dovolací soud doplňuje, že jde ve skutečnosti o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Jak přitom vyplývá z judikatury dovolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3005/2019), jak je tomu v posuzovaném případě. K druhé námitce, že soud prvního stupně nevyhověl návrhu právní zástupkyni žalované na odročení jednání nařízeného dne 11. 4. 2016, poté dovolací soud konstatuje, že odmítnutí této žádosti bylo soudem prvního stupně řádně odůvodněno s přihlédnutím k okolnostem dané věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007). Žalovaná, resp. její právní zástupkyně měly navíc možnost seznámit se s obsahem provedeného dokazování, stejně tak požadovat opakování výslechů svědků hned na následujícím nařízeném jednání dne 16. 5. 2016, čehož ovšem právní zástupkyně nevyužila. V takovém případě pak ovšem nelze dovodit porušení práva žalované na spravedlivý proces ze strany soudu.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II a III rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím a o náhradě nákladů řízení státu. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podané dovolání obsahuje rovněž návrh dovolatelky na odklad právní moci výroku I a o odklad vykonatelnosti výroku II a III rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Poté co Nejvyšší soud dovolání bez zbytečných odkladů po předložení věci odmítl, se tento návrh stal bezpředmětným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3715/2020, nebo ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 344/2020). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu