30 Cdo 5196/2017-514
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P.
R., zastoupeného Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3,
Velehradská 88/1, proti žalované V. K., o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 148/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25.
května 2017, č. j. 23 Co 41/2017-461, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 25.
května 2017, č. j. 23 Co 41/2017-461, jakož i rozsudek Okresního soudu v
Chrudimi ze dne 16. června 2016, č. j. 4 C 148/2014-356, se zrušují a věc se
vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že: „žalovaná nezaplatila
kupní cenu, podstatným způsobem tedy porušila kupní smlouvu. Za této situace
byl žalobce oprávněn od smlouvy odstoupit, učinil tak, příslušné právní jednání
bylo žalované doručeno. Nastaly tak účinky odstoupení od smlouvy, smlouva byla
zrušena a obnovuje se tak vlastnické právo žalobce k předmětné nemovitosti. Žalobce tedy je vlastníkem této nemovitosti a tomu by měl odpovídat i zápis v
katastru nemovitostí.“
Žalovaná na podporu svého (pro rozhodnutí zásadně významného) tvrzení, že
kupní cenu žalobci (řádně a včas) uhradila, předložila „Dodatek č. 1 ke kupní
smlouvě“ ze dne 26. března 2014, přičemž soud prvního stupně s ohledem na
výhrady žalobce o tom, že tento dodatek nepodepsal, přistoupil k vypracování
předmětného znaleckého posudku, na jehož podkladě posléze dospěl k závěru, že
„žalobce onen dodatek podepsal.“
Soud prvního stupně ovšem konstatoval, že: „s ohledem na níže rozvedené
okolnosti případu [které pro účely posouzení dovolání Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nyní ve stručnosti
rekapituluje] soudu podpisy žalovaného pod tímto dodatkem nepostačují k učinění
závěru, že k úhradě kupní ceny ze strany žalované skutečně došlo.“ Zpochybnění
prohlášení žalobce o úhradě kupní ceny žalovanou soud prvního stupně postavil
na následujících zjištěních a závěrech:
1. [Nepřesvědčivé okolnosti uzavření dodatku kupní smlouvy] „Pokud jde o
samotnou existenci příslušného dodatku, lze ve shodě s žalobce konstatovat, že
okolnosti jeho vzniku tak, jak byly popsány svědkem D. K., synem žalované
(poznámka dovolacího soudu: soud prvního stupně ohledně výslechu svědka D. K. učinil na str. 9 odůvodnění svého rozsudku pouze opis jeho výslechu z protokolu
o jednání, přičemž s ohledem na formulaci na str. 3 téhož odůvodnění – arg.:
„Provedeným dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti“, lze usuzovat,
že předmětný opis z takto provedeného důkazu byl považován za dílčí skutkové
zjištění) nepůsobí přesvědčivě. Předně tento svědek uvedl, že dodatek byl
vyhotoven z iniciativy žalobce, který chtěl, aby se platilo v hotovosti. To
však skutečně postrádá logiku. Tím, kdo měl mít především zájem na vystavení
potvrzení o úhradě kupní ceny, nebyl žalobce, ale žalovaná jako kupující.“
2. [Časové souvislosti] „Navíc pochybnosti vzbuzuje datum uzavření dodatku –
dne 26. 3. 2014, což je doba, kdy ještě nebyla ani podle tvrzení žalované
uhrazena kupní cena; k její úhradě mělo dojít až 6. 5. 2014...Žalovaná sice
uváděla, že ona podepsala dodatek ve vězení při návštěvě syna D. K. a žalobce
podepsal dodatek až při předání peněz, nicméně to pochybnosti o celém dodatku
nevysvětluje. Zarážející je pouhá skutečnost, že dodatek měl být vyhotoven (bez
podpisu žalobce) již 26. 3. 2014. Skutečnost uvedená žalovanou, a sice že toto
datum bylo zvoleno proto, aby byla dodržena lhůta k zaplacení kupní ceny, aby
při jejím nedodržení nebyly nějaké pokuty, pochybnosti, nerozptyluje.
Lhůta k
zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy totiž uplynula již 21. 3. 2014 a
nikoli 26. 3. 2014, takže takto zvolené datum by se lhůtou splatnosti stejně
nekorespondovalo. Existence dodatku, jehož obsahem je potvrzení o zaplacení
kupní ceny, který měl být podle výpovědi svědka D. K. vyhotoven asi 14 dní po
podepsání kupní smlouvy (datum 26. 3. 2014 tomu odpovídá), tedy vzbuzuje
pochybnosti. Žalobce neměl v březnu 2014 žádný rozumný důvod chtít vyhotovit
takový dodatek, když kupní cenu měl obdržet až v květnu 2014.“
3. [Pochybnosti o místě plnění dluhu] Soud prvního stupně nepřisvědčil ani
verzi žalované ohledně předání kupní ceny žalobci dne 6. května 2014 před domem
v Ch. v přítomnosti B. M.. V tomto směru mj. vyložil, že: „Žalovaná ani slečna
M. žalobce nikdy předtím neviděli, neznali ho, přesto přijedou na schůzku s ním
před jeho domem, nechají ho nastoupit do auta, kam si žalobce měl sednout
dozadu vedle pětiletého syna slečny M. (viz její výpověď), v autě dojde k
předání částky 700.000,- Kč v hotovosti a příslušného dodatku stvrzujícího
zaplacení této částky. Nutno konstatovat, že pokud by to měla být pravda, tak
žalovaná a slečna M. jsou velmi odvážné ženy, které se jen tak něčeho
nezaleknou. Nebojí se jet na schůzku s mužem čerstvě propuštěným z vězení,
kterého předtím nikdy neviděli a vůbec ho neznají, s balíkem 700 tis Kč a ještě
k tomu přiberou pětileté dítě. Tuto verzi tak soud nepovažuje za
pravděpodobnou. Ostatně žalovaná tuto verzi prokazuje pouze svou účastnickou
výpovědí a výpovědí svědkyně M., nepochybně osoby blízké (matka jejího vnuka,
současná přítelkyně jejího syna) [poznámka dovolacího soudu: soud prvního
stupně ohledně výslechů žalovaná a svědkyně B. M. učinil na str. 5 a 6
odůvodnění svého rozsudku pouze opis těchto výslechů z protokolu o jednání,
přičemž s ohledem na formulaci na str. 3 téhož odůvodnění – arg.: „Provedeným
dokazováním byly zjištěny následující skutečnosti“, lze usuzovat, že předmětné
opisy z takto provedených důkazů byly považovány za dílčí skutková zjištění,
která ovšem nalézací soud posléze na str. 17 odůvodnění svého rozsudku sám
rozporuje]. 4. [V inkriminovaný den plnění byl žalobce na jiném místě] Podle soudu prvního
stupně žalobce „úspěšně vyvrátil, že by onoho dne, tj. 6. 5. 2014, byl vůbec v
Ch.. Výpověďmi šesti svědků prokázal, že v tento den byl v inkriminovaném čase
na zcela jiném místě, a sice na S. na chatě své matky...“ (poznámka dovolacího
soudu: soud prvního stupně jednak odkazuje na svědky podporující tvrzení
žalobce, aniž by je kon0krétně uvedl, především však u žádného z vyslechnutých
svědků podle odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku neučinil předmětné
skutkové zjištění, na jehož podkladě by mohl činit závěr shora uvedený, neboť
u všech svědků nalézací soud přistoupil k zákonu nepřípustnému opisu jejich
výpovědí z protokolů o jednání). 5.
[Pochybnosti ohledně změny způsobu splnění dluhu] Podle soudu prvního stupně
„V řízení se rovněž nepodařilo uspokojivě vysvětlit, proč mělo dojít – oproti
znění kupní smlouvy – k platbě kupní ceny v hotovosti“, když „tvrzení žalované,
že to tak žalobce chtěl, protože nemohl mít účet, nechtěl platit alimenty,
nepůsobí věrohodně...“
6. [Pochybnosti o solventnosti žalované] Dále soud prvního stupně vyslovil
„pochybnosti...o tom, zda žalovaná vůbec disponovala částkou 700.000,- Kč a zda
by tedy byla schopna kupí cenu zaplatit...“ Soud sice rekapituloval tvrzení
žalované ohledně rodinných úspor a v této části posléze konstatoval, že:
„žalovaná je od roku 2012 nezaměstnaná, do té doby měla příjem 13 tis Kč
měsíčně, její manžel má příjem 25 tis Kč měsíčně a oba musí také z něčeho žít,
nemohou vše jen naspořit, takže možnost tvořit úspory není nikterak velká. Nicméně je možné si představit, že žalovaná disponovala v květnu 2014 částkou
700 tis Kč, jednalo by se však prakticky o veškeré peníze, které měli s
manželem k dispozici.“
Závěrem soud prvního stupně sumarizoval, že: „pokud...vezme v úvahu všechny
výše uvedené skutečnosti, pak nelze učinit jiný závěr než ten, že ve
skutečnosti k úhradě kupní ceny žalovanou nedošlo. Verze, kterou (žalovaná)
představila soudu, je krajně nepravděpodobná, navíc žalobce uspokojivě
prokázal, že v době údajného převzetí kupní ceny se nacházel zcela jinde. Na
tom nic nemění ani dopis, který adresoval žalobce synu žalované a který je
datován 9. 5. 2014. Zde žalobce uvedl, že od propuštění z vazby nevytáhl paty z
Ch., z čehož žalovaná dovozuje, že nebyl v den propuštění na S., ale právě v
Ch.. Žalobce to naopak vysvětlil tím, že se spletl, že měl na mysli S. a nikoli
Ch.. Takové vysvětlení je akceptovatelné, a to zejména s ohledem na výpovědi
slyšených svědků...“
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále
již „odvolací soud“), poté, co doplnil dokazování (úředními záznamy o podaných
vysvětleních označených osob před Policií České republiky), rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Své
meritorní rozhodnutí založil na následujících závěrech:
„Odvolací soud po doplnění dokazování sdílí skutkový závěr okresního soudu (o
místě pobytu žalobce dne 6. 5. 2014), neboť zjištění, která odvolací soud
učinil z doplněného dokazování, nejsou v rozporu s tím, co zjistil okresní
soud. K jinému závěru nevede ani obsah dopisu žalobce ze dne 9. 5. 2014, neboť
jak případně poukázal okresní soud, není tato listina, předložená žalovanou,
úplná (je zčásti začerněná), a nelze ji tak hodnotit jako celek a dovozovat z
ní skutečnosti, jichž se žalovaná dovolává... Okresní soud také správně poukázal na značný časový odstup od vyhotovení
dodatku č. 1 ze dne 26. 3. 2014 a dnem 6. 5. 2014, kdy měla být předána kupní
cena. Odvolací soud sdílí jeho závěr o tom, že není dán přesvědčivý důvod, proč
by měla být listina s tímto obsahem vyhotovena s takovým časovým předstihem. Nelze také pominout grafickou úpravu dodatku, byť z ní okresní soud nečinil
následné závěry.
To vše ve výsledku vede k nevěrohodnosti verze žalované o
zaplacení kupní ceny a naopak o unesení důkazního břemene žalobce o
nepravdivosti kvitance. Nebylo tak prokázáno, že by žalovaná zaplatila kupní
cenu za převod nemovitostí. Žalovaná tak porušila smlouvu podstatným způsobem
(§ 2002 odst. 1 o. z.) a žalobce důvodně odstoupil od kupní smlouvy. Soud
prvého stupně proto správně vyhověl požadavku žalobce a určil, že žalobce je
vlastníkem dotčených nemovitostí...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení v řešení
dále v dovolání vymezených procesních a hmotněprávních otázek, přičemž
předpoklady přípustnosti svého dovolání staví též (ve stručnosti shrnuto z
obsahu dovolání) na porušení svého práva na spravedlivý proces v oblasti
zjišťování právně rozhodných skutečností pro meritorní rozhodnutí. Dovolatelka
závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Dovolatelka současně navrhla odklad právní moci napadeného
rozsudku odvolacího soudu, jemuž Nejvyšší soud vydaným usnesením ze dne 28. února 2018, č. j. 30 Cdo 5196/2017-501, vyhověl potud, že odložil vykonatelnost
rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladových výrocích II. a III., zatímco návrh
dovolatelka na odklad právní moci uvedeného rozsudku zamítl. Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání žalované odmítl uplatněnou
dovolací argumentaci. Zdůraznil, že v zásadě veškerá argumentace dovolatelky se
vztahuje k hodnocení důkazů obou soudů, a je vlastně opakováním argumentace
uplatněné v předchozích řízeních. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo
odmítnuto a dovolací soud mu přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalované je – jak bude vyloženo níže – přípustné a je i důvodné. Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) např. v nálezu ze dne
15. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 (in https://nalus.usoud.cz), zaujal
právní názor, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky
hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout
do výsledku řízení. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti
se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim (odvolací)
soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem
stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako
obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto
pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu.
Posouzení, zda takto dovolatelkou vymezené předpoklady přípustnosti dovolání
vskutku zakládají podmínky pro jejich podřazení (respektive alespoň jednoho
takto vymezeného předpokladu) pod § 237 o. s. ř., vyžaduje, že ony (pro
rozhodnutí) zásadně významné skutkové a právní okolnosti případu budou v
odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku vyloženy
(obsaženy) v takovém (nezbytném) rozsahu a kvalitě, aby (i) dovolacímu soudu
bylo zřejmé, které právně významné momenty a jaké interpretační a aplikační
úvahy vedly nakonec odvolací soud k přijetí (vydání) napadeného rozhodnutí, jež
závisí na vyřešení předmětné právní otázky.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat, o jaké provedené důkazy se (skutkové)
závěry soudu opírají. Nelze současně v této souvislosti přehlédnout, že
podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek soudce o tom, které z
rozhodných, respektive pro posouzení věci významných skutečností jsou pravdivé,
tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané poznatky získané provedením
jednotlivých důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března
2002, sp. zn. 30 Cdo 440/2001; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98,
připomenul, že v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř je tzv. souborné zjištění,
stejně jako to, kdy se v odůvodnění reprodukují jednotlivé důkazy, i
protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové
rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné.
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo
2944/2012, vyložil a odůvodnil právní názor, že zákonem vyžadované odůvodnění
písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku
obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce
nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání
úvah nalézacího soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho
právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího soudu při
hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při posuzování
relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti či
korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. V uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že soudem učiněný závěr o skutkovém stavu
věci musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných
skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková) zjištění je
tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty),
který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci a je východiskem pro
právní posouzení věci.
Výše vyložené zákonné limity pro odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu
prvního stupně, ale i odvolacího soudu v daném případě splněny nebyly, takže
dovolacímu soudu byla upřena možnost posoudit, zda dovolatelkou vymezené
předpoklady přípustnosti jsou či nikoli relevantní.
Soud prvního stupně namísto toho, aby v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého
rozsudku vyložil, jaká dílčí skutková zjištění učinil a ze kterých důkazů,
přistoupil de facto k prostému opisu důkazů z procesního spisu (tak, jak např.
svědci před soudem prvního stupně vypovídali), přičemž na straně jedné tyto
opisy (s různými navzájem odporujícími tvrzeními, informacemi, údaji) považoval
za zjištěné (dílčí) skutečnosti (viz str. 3 odůvodnění rozsudku), aby je
následně (v jiné části odůvodnění rozsudku) dále hodnotil, některé tyto opisy
důkazně privilegoval a z nich pak formuloval závěr o skutkovém stavu věci, jenž
následně podrobil právnímu posouzení.
Odvolací soud namísto toho, aby výše uvedené významné procesní pochybení soudu
prvního stupně zaregistroval a reagoval na něj vydáním kasačního rozhodnutí,
vzal takto soudem defektně učiněná skutková zjištění ve spojitosti se
zjištěními na podkladě doplněného dokazování v odvolacím řízení za základ pro
své meritorní rozhodnutí, a na tomto vadně zjištěném skutkovém podkladu pak
přistoupil k vydání meritorního rozhodnutí.
V soudní praxi je již po celá desetiletí respektováno, že skutková zjištění
nemohou být nahrazena jen celkovým vylíčením zjištěného skutkového děje
projednávaného případu, aniž by soud uvedl, jak jednotlivé důkazy hodnotí a z
kterého důkazu má zjišťovanou skutečnost prokázánu (Rozbor a zhodnocení úrovně
občanského soudního řízení u soudů prvního stupně, projednané a schválené
usnesení prezídia Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 1967, sp. zn. Prz
36/67, in Sborník směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna a
prezídia Nejvyššího soudu 1965-1967, vydal Nejvyšší soud ČSSR nákladem
Statistického a evidenčního vydavatelství tiskopisů, Praha, 1974). Ústavní soud
pak v nálezu např. ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. II. ÚS 94/98, vyložil, že v
rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. je i okolnost, jestliže se v odůvodnění
(písemného vyhotovení) rozsudku reprodukují jednotlivé důkazy, i protichůdné,
aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou
prakticky nepřezkoumatelné, a představují porušení práva účastníka na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soudem prvního stupně
reagováno na tu část právní argumentace dovolatelky, jež tímto rozhodnutím o
dovolání nebyla konzumována.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Jako obiter dictum Nejvyšší soud – s odkazem např. na svůj rozsudek ze dne 9.
listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, k výkladu právních jednání (dříve
právních úkonů) – připomíná následující závěry:
1. Soudy se musejí při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který
je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž
vede.
2. V případě zjišťování vůle účastníků smlouvy je nezbytné kromě samotné
smlouvy vyslechnout účastníky smlouvy, respektive všechny osoby, které se
zúčastnily uzavření tohoto právního úkonu a mohou tak soudu zprostředkovat
informace nejen o vlastním průběhu sepisu předmětné smlouvy, ale také o
důvodech, stimulu, proč k takovému jednání přistoupily.
3. Pokud se účastníci ve svých výpovědích podstatně liší ohledně okolností,
vlastním průběhu či snad o tehdy jejich (jimi) projevené vůli v době uzavírání
posuzované smlouvy, je nezbytné, aby si soud na základě provedeného dokazování
(po případné předchozí procesní signalizaci vůči tomu kterému účastníkovi o
jeho důkazním břemenu k jím učiněnému skutkovému tvrzení, které je z hlediska
právního posouzení věci zásadně významné) zákonu odpovídajícím způsobem (§ 132
o. s. ř.) zajistil patřičný skutkový podklad, který je nezbytný pro meritorní
rozhodnutí coby důsledek realizovaného právně kvalifikačního závěru.
4. Při výkladu jednotlivých smluvních ujednání soudy musejí postupovat nanejvýš
citlivě a obezřetně, aby v co nejširší míře ctily autonomní vůli smluvních
subjektů, na níž je třeba klást důraz. Podstatou takového postupu je pak
především zajištění důvěry a legitimního očekávání potencionálně dotčených
subjektů s tím, že výsledek by měl být slučitelný s obecnou představou
spravedlnosti.
5. Výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť bylo by
absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle účastníků
smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly.
Tedy pochopení smyslu a účelu chování účastníků jimi uzavřeného právního úkonu
je nezbytné primárně vztahovat časově k okamžiku jeho vzniku (existenci), při
již vyslovené presumpci, že účastníci se při uzavírání smlouvy chovají logicky,
což v podmínkách písemného právního úkonu presumuje, že to, co bylo účastníky
vloženo do smlouvy, také odpovídá jejich projevené vůli takovou smlouvou
založit předmětný závazkový právní vztah.
6. Tvrdí-li jeden či oba účastníci smlouvy, že jimi učiněný právní úkon
nevyjadřuje jejich pravou vůli, respektive simuluje formálně navenek jejich ve
smlouvě vyjádřenou vůli, neboť ve skutečnosti uzavřenou smlouvou je disimulován
jiný právní úkon, je nezbytné, aby si soud pro závěr, že projevený právní úkon
neodpovídá pravé vůli účastníků, zajistil nezbytný skutkový podklad, k němuž
může dospět při důsledném zhodnocení důkazů jednotlivě a všech důkazů v jejich
vzájemné souvislosti, s pečlivým přihlížením ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Klíčem k řešení takto vzniklé
procesní situace bude zpravidla pro soud poznání stimulu tvrzeného právního
jednání účastníků, jimi tvrzeného důvodu, proč nakonec navenek formálně
projevili zcela jinou vůli, než kterou v daný okamžik skutečně měli, neboť (v
zásadě) platí, že „důvod je počátkem i obsahem právního jednání“ (causa est
origo et materia negotti), takže poznání (pochopení) důvodu uzavření smlouvy
předznamenává pochopení toho, co účastníci chtěli smlouvou skutečně mezi sebou
právně uspořádat, obzvláště pokud (s menším či větším časovým odstupem od
uzavřené smlouvy) následně tvrdí, či jeden z nich, že tato smlouva je toliko
důsledkem jejich simulovaného právního jednání.
7. Je-li (ohledně právně významných okolností) rozpor mezi písemným vyjádřením
a výslechem účastníka smlouvy (ať již v pozici účastníka řízení či svědka), je
na soudu, aby v procesu zhodnocení důkazů, přihlížeje ke všemu, co v řízení
vyšlo najevo, zjistil právně významné okolnosti, tj. na podkladě přiznané
validity těm kterým informacím vyplývajícím z toho které důkazu učinil
předmětná dílčí skutkové zjištění, a současně v odůvodnění písemného vyhotovení
svého rozsudku (logicky) vyložil, proč ohledně jiných informací takto
nepostupoval. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je-li zpochybněna pravost
soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny
vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li
listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou
a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo
pravdivost listiny popírá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
564/2005, ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 20. ledna
2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, nebo ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo
1228/2012). Přitom samotné popření pravdivosti kvitance (popřípadě jiné
soukromé listiny) nemá za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene
ohledně pravdivosti kvitance tomu účastníkovi, který z existence v kvitanci
uvedeného prohlášení věřitele o přijetí plnění vyvozuje pro sebe příznivé
právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2670/98, publikovaný též v časopise Soudní rozhledy č. 1/2001,
s. 5). Jinými slovy řečeno (např. poté, co bylo v řízení úspěšně vyvráceno tvrzení
věřitele, že potvrzení o úhradě dluhu předložené soudu dlužníkem nepodepsal),
je-li pravdivost soukromé listiny popřena, vyzve soud podle toho, o jakou
soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, z čeho vychází a
nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti kvitance. Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu
se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména
pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch
[Spáčil, J.: Hodnocení důkazu soukromou listinou zejména potvrzením o splnění
dluhu (kvitancí), Ad Notam č. 5/2000, s. 93). Pouhé dílčí pochybnosti o skutkovém ději, jenž mohl předcházet sepsání a
podepsání takové soukromé listiny, případně určité pochybnosti o správnosti
údaje o sepisu takovéto listiny, či o majetkových poměrech dlužníka (např. zda
v inkriminovaném období byl schopen disponovat s peněžní částkou blížící se
výši jeho dluhu vůči věřiteli) zpravidla nemohou zpochybnit esenciální základ
informací obsažených v takové listině, respektive zpravidla nemohou vést ke
zpochybnění obsahu takové listiny, kdy již bylo (např. znalecky) vyvráceno
tvrzení účastníka, jenž zpochybňoval svůj podpis na této listině. Jde o
procesní situace, které jsou rozvedeny např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25.
května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, v němž dovolací soud mj. vyložil,
že: „výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti
skutečnosti, která je předmětem dokazování, jen tehdy, jestliže na jejich
základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu
stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky
hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně
pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i
možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost
naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém
případě soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. K tomu možno dodat, že ve
výsledku - při použití toho kterého doktrinálního směru - se mohou dostavit
stejné závěry, avšak způsob, jak k nim rozhodující soud dospěl (zda na podkladě
aplikované objektivní teorie míry důkazu vycházející z vysoké míry
pravděpodobnosti prokazované skutečnosti anebo na podkladě subjektivní teorie
míry důkazu prezentované shora připomenutou judikaturou a tuzemskou právní
doktrínou) je zásadní, neboť v poměrech českého civilního procesu je soud
povinen hodnotit důkazy ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž jakýkoliv odklon od
uvedené zásady představuje exces, který způsobuje defekt na poli důkazní
verifikace. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.