USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy,
Ph.D., ve věci žalobkyně IRSnet CZ s. r. o., se sídlem v Praze 1, Politických
vězňů 934/15, identifikační číslo osoby 26732122, zastoupené JUDr. Janem
Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalovanému B.
J., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Petrákem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Václavské náměstí 828/23, o zaplacení částky 4.213.824,80 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 15/2013,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9.
2019, č. j. 17 Co 184/2019-272, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky 1.291.423,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení vůči státu (výrok III. a IV.) a mezi účastníky (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I., III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu výroku, podal žalovaný
(dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné dle ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že
dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím
řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné
obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem dovolací soud podotýká, že i když dovolatel v dovolání výslovně uvádí,
že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvním výroku, z obsahu dovolání je
zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Částí
prvního výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzující rozsudek soudu prvního
stupně v nákladových výrocích se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nedostatku
odůvodnění. Dle dovolatele je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné
a odvolací soud měl tedy postupovat dle § 219a písm. b) o. s. ř. a jeho
rozhodnutí zrušit. Uvedená námitka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatel touto
svou argumentací vytýká odvolacímu soudu vadu řízení (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2075/2019). Vadou řízení
(ať již skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v
případě, je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady
řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však
požadavkům vytyčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost
dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení
dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, či ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
4014/2018). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že dle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům
na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné
nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv
dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3005/2019). Poměřováno těmito závěry, rozhodnutí soudu prvního stupně není
nepřezkoumatelné. Namítané nedostatky postupu soudu prvního stupně nebránily
žalovanému v možnosti řádného uplatnění jeho procesních práv v odvolacím řízení
a ani odvolacímu soudu v možnosti přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně a
zaujmout právní názor na věc.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí
dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelem
navrhován odklad právní moci (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne
23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 7. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu