23 Cdo 2075/2019-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně ELEMENT INTERIOR, s. r. o., se sídlem v Praze 7 - Holešovice,
Veletržní 235/21, identifikační číslo osoby 27232204, zastoupené Mgr. Janem
Durčákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Věšínova 140/5, proti žalované UNIQA
pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo
osoby 49240480, o zaplacení částky 68.744 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 105/2015, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2019, č. j. 91 Co
340/2018-117, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů
dovolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
68.744 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“); uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že jej navrhuje jako
nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní
náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Namítá-li žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, že
odvolací soud zatížil dovoláním napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností ve
smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. a dále též že „zatížil věc nesprávným právním
posouzením, když i bez případného poučení podle ust. § 118a odst. 1 o. s. ř.
dospěl k nepřezkoumatelnému závěru…“, namítá tím vady řízení, k nimž (jsou-li
skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o
sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku
správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku
případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Ostatně v dotčeném ohledu je napadené
rozhodnutí souladné se závěry formulovanými Nejvyšším soudem k
(ne)přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí především v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a s dalšími rozhodnutími, na které dovolatelka ve svém
dovolání odkazuje. Stejně tak v části dovolání, v níž dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že odvolací soud měl a byl povinen v
prvé řadě nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně zrušit, nenamítá
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu
řízení, která by mohla mít - kdyby byla důvodná
– za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14/2001 v
časopise Soudní judikatura, v němž byl přijat právní názor, že je-li rozhodnutí
soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady
uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., musí odvolací soud takové
rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci).
Ve vztahu k dalším námitkám pak dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti
dovolání, navíc ani nekonkretizuje žádnou právní otázku, jíž by se měl dovolací
soud z pohledu ust. § 237 o. s. ř. zabývat (k tomu srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném
případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu