Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Š. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Fialou, advokátem, sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. března 2022 č. j. 4 To 332/2021-1137 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 16. června 2021 č. j. 2 T 69/2006-1096, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") zamítl v pořadí třetí, v záhlaví uvedené usnesení, stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, v němž byl stěžovatel pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu ze dne 26. 6. 2006 č. j. 2 T 69/2006-115 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 5 To 535/2006 v právní moci dnem 29. 3. 2007. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961, trestní zákon, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Okresní soud neshledal důvody pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, neboť nebyly shledány.
3. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl. Krajský soud konstatoval, že stížnost neshledal důvodnou a řízení předcházející napadenému usnesení okresního soudu není stiženo žádnou procesní vadou, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí a stěžovatel procesní námitky ani netvrdil. Dále krajský soud objasnil podmínky povolení obnovy řízení dle § 278 odst. 1 trestního řádu a konstatoval, že okresní soud se náležitě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že na důkazní situaci ve věci se nezměnilo vůbec nic, nebyly zjištěny žádné nové důkazy, ani žádné nové skutečnosti, které by samy o sobě či ve spojení s důkazy a skutečnostmi již známými mohly vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud i krajský soud se navrženými důkazy řádně nezabývaly, bez dalšího mechanicky a formalisticky je odmítly provést a dle jeho mínění je neposoudily z hlediska potencionality jejich vlivu na meritorní rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel po seznámení se s obsahem jeho trestního spisu navrhl a podrobně zdůvodnil důkazy odůvodňující povolení obnovy řízení, poukázal na vzájemné rozpory se skutečností a okolnostmi, které dosud v řízení nebyly prokazovány, ale žádný důkaz nebyl proveden; jenom stěžovatel byl okresním soudem vyslechnut na veřejném zasedání. Okresní soud i krajský soud rozhodnutí řádně neodůvodnily a v rozporu s principem in dubio pro reo, judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva zamítly návrh na povolení obnovy řízení a tím zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení napadená ústavní stížností.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to po výzvě k odstranění vad podání z 28. 4. 2022. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 , ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15
(N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10
(N 21/60 SbNU 215)].
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v předchozích řízeních, které obecné soudy v napadených rozhodnutích v souladu s ústavním pořádkem vyvrátily (usnesení okresního soudu ze dne 16. 1. 2017 č. j. 2 T 69/2006-487 potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 4 To 49/2017-516; usnesení okresního soudu ze dne 13. 2. 2019 č. j. 2 T 69/2006-777 potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 22. 7. 2019 č. j. 6 To 328/2019-810).
9. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných návrzích na povolení obnovy řízení, je nespokojenost s rozsahem dokazování provedeným okresním soudem v hlavním líčení, s hodnocením provedených důkazů a se způsobem jakým se okresní soud a krajský soud vypořádaly s jeho obhajobou. Z obsahu obšírných podání stěžovatele je zřejmé, že vznáší znovu a znovu námitky skutkové povahy, napadá způsob zhodnocení provedených důkazů okresním soudem, v jehož důsledku byl odsouzen pro zvlášť závažný trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona k trestu odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců.
Stěžovatel neuvádí nic nového, žádnou novou dříve soudu neznámou skutečnost a nenavrhuje žádný nový důkaz, který by nebyl již dříve soudu znám, včetně provedení znaleckých posudků. Pokud okresní soud některé jeho návrhy na opatření a provedení důkazů zamítl, tak řádně odůvodnil, proč je považuje za nerozhodné, a nemají vliv na povolení obnovy řízení. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl ke shodnému závěru, že je správné. V rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, tedy povolení mimořádného opravného prostředku, není soud povinen akceptovat veškeré návrhy stěžovatele na doplnění dokazování.
Je povinen provést a vzít v úvahu důkazy nové, které dříve neznal, je nerozhodné, že je neprovedl, nevzal v úvahu a tedy ani nehodnotil, pokud v době meritorního rozhodování ve věci o nich věděl a současně by takové nové důkazy a nově zjištěné skutečnosti musely být způsobilé vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu stěžovatele.
10. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí, včetně objasnění úvah, jimiž se soudy řídily a posouzení váhy důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, jsou logická, podrobná, srozumitelná a jednoznačná v souladu s ustanovením § 134 trestního řádu. Tento závěr je logický a řádně odůvodněný, pro stručnost na něj Ústavní soud dále odkazuje, když odkazy na judikaturu neshledal případnou. Nespokojenost stěžovatele s odsuzujícím rozsudkem sama o sobě není důvodem pro povolení obnovy řízení.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu