Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. K. a 2) nezletilé M. K., obou zastoupených Mgr. Radkou Korbelovou Dohnalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Převrátilská 330, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2023 č. j. 15 Co 39/2023-96, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2023 č. j. 15 Co 14/2023-91, výroku II. usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 12. 2022 č. j. 14 Nc 101/2022-51 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 11. 2022 č. j. 14 Nc 101/2022-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 Listiny, právo na ochranu soukromého života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a právo na péči o děti zaručené čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Dále stěžovatelé namítají porušení čl. 3, 5, 7 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, před obecnými soudy probíhá ode dne 26. 10. 2022 řízení o úpravě výchovných poměrů stěžovatelky, která je dcerou stěžovatele a M. J. (dále jen "matka"). Soužití rodičů bylo ukončeno dne 21. 10. 2022, kdy matka odešla se stěžovatelkou do azylového domu v T., neboť byla stěžovatelem vykázána ze společné domácnosti; ve svých návrzích obecným soudům se rodiče navzájem obviňují z domácího násilí a užívání návykových látek. Po zahájení řízení se matka přestěhovala do města J. a dne 14. 11. 2022 požádala Okresní soud v Táboře o přenesení místní příslušnosti soudu na Okresní soud v Jičíně s odůvodněním, že cesty do T. a zpět jsou pro ni z finančních důvodů i z důvodu péče o stěžovatelku velmi náročné. Nalézací soud v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 14 Nc 101/2022-16 návrhu matky vyhověl a výrokem I. přenesl svou příslušnost na Okresní soud v J. a výrokem II. jmenoval opatrovníkem stěžovatelky město J. V odůvodnění uvedl, že vzhledem k napjatým vztahům mezi rodiči a nejistotě ohledně dalšího uspořádání poměrů stěžovatelky je prvořadým zájmem nezletilé co nejrychlejší rozhodnutí ve věci samé. Přenesení příslušnosti na Okresní soud v Jičíně umožní osobní účast matky v řízení, což umožní rychlejší průběh řízení. V obvodu Okresního soudu v Jičíně se navíc zdržuje jak stěžovatelka, tak i její matka a opatrovník, lze tedy předpokládat, že uvedený soud má vhodnější předpoklady pro přímé prošetření poměrů v rodině. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 15 Co 14/2023-91 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; usnesení o přenesení příslušnosti na Okresní soud v Jičíně tak nabylo právní moci dnem 10. 2. 2023.
3. Dne 21. 12. 2022 vydal nalézací soud k návrhu stěžovatele v záhlaví uvedeným usnesením č. j. 14 Nc 101/2022-51 předběžné opatření, kterým předal na dobu 3 měsíců od vykonatelnosti tohoto usnesení stěžovatelku do péče matky (výrok I. 1.); určil stěžovateli styk se stěžovatelkou v každém sudém týdnu od pátku 17 hod do neděle 18 hod s předáváním v místě bydliště matky (výrok I. 2.); stanovil právo stěžovatele stýkat se se stěžovatelkou formou videohovoru každé úterý a čtvrtek od 16 hod po dobu 30 minut (výrok I. 3.) a uložil matce povinnost stěžovatelku na styk se stěžovatelem připravit, stěžovateli styk umožnit a v potřebném rozsahu se stěžovatelem na výkonu styku spolupracovat, a to jak styku osobního, tak i styku formou videohovoru (výrok I. 4.). Dále nalézací soud zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, podle kterého by matka byla povinna vrátit obvyklý pobyt stěžovatelky na území okresu T. a zdržet se do doby konečného rozhodnutí ve věci změny obvyklého pobytu nezletilé (výrok II.).
4. V odůvodnění rozhodnutí nalézací soud poukázal na složitou situaci mezi rodiči, kterou prověřují i orgány činné v trestním řízení. Dále konstatoval, že stěžovatelka je v důsledku velmi útlého věku citově připoutána k matce, která byla po dobu soužití rodičů její hlavní pečovatelkou. Při určení styku vycházel nalézací soud z návrhu stěžovatele na přímý styk víkendový a doplnil jej o styk nepřímý ve formě videohovoru, o němž stěžovatel uváděl, že byl po odstěhování matky z domácnosti několikrát uskutečněn. Dále nalézací soud konstatoval, že je v zájmu nezletilé uspořádat její výchovné poměry co nejdříve po rozpadu rodiny, přičemž stěžovatel musí být zapojen do výkonu přímé péče o nezletilou v rozsahu, který zohlední jak věk nezletilé, tak i dojezdovou vzdálenost mezi bydlišti rodičů. Pokud jde o místo předávání, nalézací soud uvedl, že stěžovatel disponuje osobním automobilem, a je proto oproti matce flexibilnější a může stěžovatelce zajistit vhodnější způsob cestování než hromadnou dopravou. Předávání v místě bydliště matky proto nalézací soud považuje za jediné reálně možné vzhledem k zájmům nezletilé. K výroku II. nalézací soud konstatoval, že nelze pominout širší kontext věci. Matka se za stěžovatelem přistěhovala po krátké známosti ze sociálních sítí z jiné lokality, kde původně žila, a v T. proto nemá žádné příbuzné, jejichž případné pomoci by mohla využít. Po odluce rodičů dočasně bydlela v azylovém domě, přičemž konkrétní okolnosti odluky rodičů zatím nejsou došetřeny. Nalézací soud neshledal v zájmu stěžovatelky, aby se v důsledku předběžného opatření navrátil její obvyklý pobyt do značně nejistých poměrů v okrese T., kde matka nedisponuje vhodným bydlením.
5. K odvolání stěžovatele proti výroku II. odvolací soud usnesení nalézacího soudu č. j. 14 Nc 101/2022-51 potvrdil. Odvolací soud s ohledem na důvody matky pro přestěhování - byla stěžovatelem ze společné domácnosti vykázána - a pro výběr nového místa pobytu - v blízkosti nového bydliště žijí matčiny rodiče a devítiletá neteř, na kterou jsou obě dcery citově fixovány, v J. má matka přátele a může zde dle svého mínění získat zaměstnání v oboru, který vystudovala - neshledal přestěhování matky účelovým. Vyhovění návrhu stěžovatele by dle odvolacího soudu vedlo k nepřiměřenému zásahu do svobodné volby matky stran vlastního bydliště. I přes bydliště stěžovatelky v J. má stěžovatel formou předběžného opatření zajištěno právo na styk se stěžovatelkou, možnost participovat na péči o ni a rozvíjet vzájemné vztahy. I pokud by bydliště stěžovatelky bylo v okrese T., styk stěžovatele se stěžovatelkou by byl upraven zásadně obdobným způsobem; realizace dalších práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti pak zásadně nezávisí na vzdálenosti bydlišť.
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že určení místa bydliště dítěte je při výkonu rodičovské odpovědnosti oblastí natolik významnou, že musí být vykonávána ve shodě. Změna bydliště může mít totiž závažný dopad do osobního vztahu mezi rodičem a dítětem, přičemž jednostranná změna bydliště nesmí být nástrojem, jak vztah mezi rodičem a dítětem narušit, a nesmí být provedena proti vůli druhého rodiče. V posuzované věci matka bez souhlasu a vědomí stěžovatele přestěhovala stěžovatelku do 170 km vzdáleného města, čímž výrazně omezila možnost pravidelné péče stěžovatele o stěžovatelku a v podstatě předurčila budoucí svěření nezletilé do péče matky s omezenou možností kontaktu stěžovatele se stěžovatelkou. Stěžovatelé dále zdůrazňují, že k jednostranné změně bydliště neměla matka žádný vážný důvod. Omezení matky ve svobodě volby bydliště do konečného rozhodnutí o věci samé považuje stěžovatel za proporcionální. Stěžovatelé dále uvádí, že ponechání bydliště stěžovatelky v místě bydliště stěžovatele by umožnilo stanovit častější kontakt mezi stěžovatelem a stěžovatelkou a nařídit efektivní rodinnou terapii, což je v nejlepším zájmu dítěte. Stěžovatelé rovněž zdůrazňují význam výchovného otcovského prvku pro harmonický psychický rozvoj dítěte a potřebu rovnocenné zkušenosti dítěte se soužitím s oběma rodiči. Stěžovatelé mají navíc za to, že v bydlišti stěžovatele je stěžovatelka integrována v sociálním a rodinném prostředí a má zde vytvořeny podmínky pro trvalé bydlení, obecným soudem v opatrovnickém řízení měl proto zůstat Okresní soud v Táboře. Rozhodnutím o změně místní příslušnosti tak bylo zasaženo do práva stěžovatelů na zákonného soudce a byla porušena zásada rovnosti zbraní, neboť nalézací soud nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k návrhu matky na přenesení příslušnosti soudu; možnost vyjádřit se ke změně místní příslušnosti neměl ani opatrovník. Stěžovatelé dále namítají vady dokazování spočívající v opomenutí důkazních návrhů předložených stěžovatelem.
7. Při posuzování podmínek řízení se Ústavní soud zabýval nejprve oprávněností stěžovatelky, narozené v roce 2021, podat ústavní stížnost. Z dosavadní praxe Ústavního soudu plyne, že nehrozí-li kolize mezi procesními zájmy nezletilého stěžovatele a jeho zákonného zástupce a stěžovatel není plně svéprávný z důvodu nízkého věku, může za něj ústavní stížnost podat jeho zákonný zástupce, který též udělí plnou moc advokátovi [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 485/10
ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. V posuzované věci je však zjevná kolize zájmů mezi stěžovatelkou a jejím zákonným zástupcem - stěžovatelem, neboť ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto v rámci řízení o péči, resp. styku stěžovatele se stěžovatelkou. Stěžovatel ostatně ve stejném řízení před Ústavním soudem napadá stejná rozhodnutí jako stěžovatelka. Ústavní soud nicméně nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilé stěžovatelce opatrovníka, neboť z důvodů dále uvedených považuje posuzovanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, přičemž ustanovení opatrovníka by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit. Jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem. K tomu Ústavní soud připomíná, že v případech sporů o péči o děti je nejlepší zájem dítěte zkoumán i na půdorysu ústavní stížnosti podané jedním z rodičů; z hlediska rozhodování o ústavní stížnosti v těchto případech je tedy nerozhodné, zda je stěžovatelem samo dítě nebo jeden z rodičů.
8. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud při posuzování podmínek řízení dále zaměřil pouze na stěžovatele a konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za pokračování v instančním systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)].
11. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné podklady a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je nicméně doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé.
12. Zároveň v nyní projednávané věci není předmětem přezkumu rozhodnutí ve věci samé, nýbrž rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, tedy úprava zatímní. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou způsobilá zasáhnout do základních práv jednotlivců, práva a povinnosti jsou jimi však upravena pouze dočasně. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního proto nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, případně rozhodnutí o tomto návrhu, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad podle čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, a proto Ústavní soud do těchto rozhodnutí zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017,
sp. zn. II. ÚS 4088/16
).
13. V posuzované věci stěžovatel nenamítá ani absenci zákonného podkladu rozhodnutí, ani nedostatek pravomoci obecných soudů, zbývá tedy zaměřit se na posouzení otázky, zda napadená rozhodnutí nebyla projevem svévole. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se změnou obvyklého pobytu stěžovatelky mimo území okresu T. ze strany matky. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na skutkových zjištěních, že matka byla stěžovatelem z posledního společného bydliště vykázána, a to před dovršením prvního roku věku nezletilé; matka v okrese T. neměla žádné zázemí, čemuž dosvědčuje i nutnost obrátit se po vykázání ze společného bydliště na pracovnice OSPOD a dočasně pobývat i s oběma dcerami v azylovém domě; změnou bydliště se matka vrátila do známého prostředí z doby před navázáním vztahu se stěžovatelem. Za této skutkové situace a vzhledem k velmi nízkému věku nezletilé vyžadující celodenní péči matky obecné soudy neshledaly důvod nařizovat matce povinnost setrvat v okrese T., tedy místě, kde nemá žádné zázemí a pobývala zde pouze velmi krátkou dobu z důvodu soužití se stěžovatelem. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů neshledává svévolnými. Obecné soudy svá rozhodnutí založily na dostatečně prokázaném skutkovém stavu a svá rozhodnutí odůvodnily s ohledem na nejlepší zájem dítěte a potřebu co nejrychlejšího rozhodnutí ve věci samé. Určení místa bydliště dítěte je sice podle § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči, předmětné zákonné ustanovení však nelze ústavně souladně vykládat tak, že by z něj plynulo absolutní omezení svobody pohybu primárně pečujícího rodiče, a to navíc v situaci, kdy dítě je velmi útlého věku. K obavám stěžovatele o vývoj vzájemného vztahu mezi stěžovateli Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu ani větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže být sama o sobě důvodem omezení styku mezi dítětem a druhým rodičem (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 955/15
ze dne 14. 3. 2017). Pokud jde o námitku týkající se neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů, obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily, že primárním zájmem nezletilé je co nejrychlejší rozhodnutí ve věci a že pro účely vydání předběžného opatření zjištěné skutkové okolnosti jsou dostačující. Ústavní soud v tomto postupu neshledal ústavně relevantní vadu.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu