Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. P., zastoupené Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou, sídlem Pod Klaudiánkou 271/4, Praha 4 - Podolí, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. května 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 a dále proti postupu Okresního soudu v Jeseníku ve věci vedené pod sp. zn. 7 P 36/2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení a 1) K. J. B., a nezletilých: 2) H. A. B., 3) B. M. B., 4) K. A. B. a 5) N. R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a dále brojila proti postupu Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") ve věci vedené pod sp. zn. 7 P 36/2013 a namítala porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 2, čl. 19 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal věc jako naléhavou s ohledem na skutečnost, že stížnost se týká řízení o nezletilých dětech a hrozí zde, že duševní vývoj dětí bude ohrožen a může být nenávratně narušen.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že okresní soud usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. 7 P 36/2013-1110 v řízení o změnu výchovy a výživy rozhodl o návrhu vedlejšího účastníka 1), otce vedlejších účastníků 2), 4) a 5) [dále též "otec"] na nařízení předběžného opatření tak, že zamítl návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým se otec domáhal toho, aby vedlejší účastníci 2), 4) a 5), nezletilé děti, zatímně navštěvovaly jednu školu a aby střídavá péče o ně probíhala v místě bydliště v J.
4. Krajský soud usnesením ze dne 17. 5. 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 k odvolání otce usnesení okresního soudu v části týkající se výkonu školní docházky změnil tak, že nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce jako matce nezletilých (dále též "matka") a otci uložil, aby zajistili výkon základní školní docházky vedlejších účastníků 2), 4) a 5) v Základní škole a Mateřské škole B. (výrok I.). Ve výroku II. krajský soud rozhodl, že usnesení okresního soudu se v části týkající se zamítnutí návrhu otce na vydání předběžného opatření, aby střídavá péče o děti probíhala v místě bydliště v J., potvrzuje.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vzhledem k tomu, že trvale žije a pracuje v B., nemá reálnou možnost vykonávat střídavou péči v A. či v okolí a vydání předběžného opatření jí fakticky znemožňuje či výrazně omezuje ve výkonu péče o nezletilé děti. Stěžovatelka je přesvědčena, že takové rozhodnutí je v příkrém rozporu se zájmy dětí. S ohledem na zásadní dopad do vztahu stěžovatelky a jejích dětí byl dle stěžovatelky krajský soud povinen podrobně se zabývat tím, zda je vydání rozhodnutí skutečně v tomto konkrétním případě v zájmu dětí, a navíc, zda tento zájem převáží faktickou nemožnost matky vykonávat nadále střídavou péči o nezletilé děti a znamená její výraznou eliminaci ze života dětí. Takové konkrétní odůvodnění však v usnesení absentuje; krajský soud pouze formálně argumentuje nejlepším zájmem nezletilých dětí, aniž by se jakkoliv zabýval konkrétními podmínkami daného případu a reálným dopadem svého rozhodnutí na nezletilé děti a jejich vztah s matkou. Takové formální a nedostatečné odůvodnění, ve kterém absentuje posouzení konkrétních okolností daného případu, které vedly krajský soud k vydání rozhodnutí, nelze podle stěžovatelky považovat za souladné s nejlepším zájmem dětí. Stěžovatelka se domnívá, že vydání předběžného opatření má negativní dopad na nezletilé děti, neboť děti budou vytrženy z prostředí, kde se cítí dobře, mají zde kamarády a většinu příbuzných a svoji matku. Krajský soud podle stěžovatelky zcela ignoroval její podání a vyjádření, jakož i další podstatné okolnosti vyplývající ze soudního spisu, vedeného okresním soudem. Vzhledem k tomu, že jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu, byl soud případně povinen z úřední povinnosti zjistit veškeré podstatné okolnosti nezbytné pro jeho rozhodnutí, tj. v daném případě podrobně prověřit nejlepší zájem nezletilých s ohledem na všechny okolnosti případu. Jelikož tak soud neučinil, nelze jeho rozhodnutí považovat za souladné se zájmy dětí.
14. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že postupem okresního soudu, zejména pak dlouhotrvajícími průtahy v daném řízení (řízení zahájeno dne 23. 11. 2015) je porušováno základní právo účastníků ústavně zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy právo na to, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Dále jsou dle názoru stěžovatelky postupem okresního soudu, jakož i postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí - Městského úřadu J., porušována ústavně zaručená práva zejména nezletilých dětí garantovaná Listinou a Úmluvou o právech dítěte.
Stěžovatelka uvádí, že rodinná situace je velmi vyhrocená a existují zde důvodné obavy, že mravní a duševní vývoj dětí bude ohrožen a může být nenávratně narušen. Pro případ, že bude Ústavní soud názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, domnívá se stěžovatelka, že je na místě postup dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky; jsou zde zejména dány zájmy nezletilých dětí, kterým s ohledem na závažnost případu vzniká vážná a neodvratitelná újma.
15. Stěžovatelka uvádí, že podala stížnost na průtahy řízení k předsedkyni okresního soudu, avšak bez faktického výsledku na průběh řízení. Co se týče návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, stěžovatelka se domnívá, že pro její podání nebyl v daném případě prostor. Předsedkyně senátu ve věci jedná, ale zcela neefektivně a způsobem, který fakticky nevede k ukončení věci, např. jednání nařizovala více méně pravidelně, i když od podzimu 2016 vždy dlouho dopředu (cca půl roku, např. s odůvodněním, že je to proto, aby byl ustanoven znalec a podán posudek).
Znalec však ustanoven nebyl a na jednáních rovněž nebylo učiněno v podstatě nic, aby věc pokročila k rozhodnutí (viz např. protokoly z jednání ze dne 8. 6. 2017 a 20. 11. 2017). Následně, když předsedkyně senátu po stížnosti jmenovala znalce, nebyl tento schopen posudek podat a musel být zproštěn. Stěžovatelka podala dne 27. 11. 2017 stížnost k předsedkyni okresního soudu na postup předsedkyně senátu JUDr. Ivany Ondryášové a průtahy v řízení. Tato stížnost byla shledána částečně důvodnou (i když dle názoru stěžovatelky ve zcela nedostatečném rozsahu).
Avšak ani po této stížnosti nedošlo k nápravě.
16. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v uvedené části jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
17. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
18. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
19. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
20. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je procesním prostředkem k jeho ochraně právě stížnost na průtahy v řízení podle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a posléze návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.), usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05 , usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16 ].
21. Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 , N 33/64 SbNU 349). Dle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (dále jen "návrh na určení lhůty"). Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle § 164 cit. zákona.
22. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá průtahy v řízení před okresním soudem, současně však uvádí, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodala. S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti I. výroku usnesení krajského soudu ze dne 17. 5. 2018 č. j. 70 Co 206/2018-1127 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti postupu okresního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 P 36/2013 Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, neboť neshledal důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
24. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud nehledal důvod k přednostnímu projednání ústavní stížnosti, přesto však o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně po jejím obdržení, a proto nerozhodoval samostatným rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu