Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 30 Cdo 264/2024-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 4. 2024 stěžovatelka napadá v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Tento návrh však stěžovatelka nijak neodůvodnila, když pouze uvedla, že dne 18. 4. požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta pro toto řízení před Ústavním soudem. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023,
sp. zn. Pl. ÚS 44/21
, požádala o stanovení lhůty k odstranění vady chybějícího povinného zastoupení do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci přitom Ústavní soud shledal, že tomu tak není. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž navrhovatelům ukládá povinnost, aby byli v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti.
3. Stěžovatelka však není řádně zastoupena advokátem a ústavní stížnost nesplňuje ani další náležitosti stanovené v § 34 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (neobsahuje vůbec žádnou skutkovou a právní argumentaci).
4. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti v desítkách případů obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž byla opakovaně vyzývána k odstranění jejich vad a upozorňována na následky spojené s jejich neodstraněním. Stěžovatelce jsou tedy dobře známy zákonné požadavky kladené na ústavní stížnost, včetně toho, že musí být zastoupena advokátem již při jejím podání. Přesto nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.
5. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud však ve své konstantní praxi vychází z předpokladu, že není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již opakovaně v minulosti. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
6. Ústavní soud nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatelky se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinného právního zastoupení. Důvodem pro poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti přitom nemůže být pouze okolnost, že stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta; tento postup totiž stěžovatelka volí opakovaně.
7. Z její žádosti o právní službu se navíc podává, že napadené usnesení (stěžovatelka ho chybně označuje za rozsudek) jí bylo doručeno již dne 21. 2. 2024, takže žádost o právní službu podala k poštovní přepravě až v úplném závěru zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti (18. 4. 2024) a samotnou ústavní stížnost dokonce v poslední den této lhůty (22. 4. 2024). Ústavní soud však má za to, že lhůta dvou měsíců je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by proto mělo být výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. V případě stěžovatelky je přitom podstatné, že s podáváním ústavních stížností má již vskutku mnohačetné zkušenosti a navzdory tomu - a přes opakované výzvy k odstranění vad a následné odmítání jejích návrhů -zjevně není ochotna změnit svůj přistup.
8. Ústavní soud k tomu dodává, že odkazuje-li stěžovatelka na nález
sp. zn. Pl. ÚS 44/21
, nelze z jeho odůvodnění dovodit možnost (resp. povinnost soudu) automatického prodloužení lhůty k podání řádné ústavní stížnosti (tedy sepsané advokátem v zastoupení stěžovatele), nýbrž pouze okolnost, že z poskytnutí právní pomoci nelze paušálně vylučovat žadatele, kteří se nemohou právní pomoci domoci z jiných důvodů než příjmových a majetkových poměrů.
9. Proto Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl bez toho, aby vyčkal na rozhodnutí České advokátní komory o podané žádosti stěžovatelky (obdobný postup zvolil Ústavní soud u stejné stěžovatelky v usnesení ze dne 5. 4. 2024,
sp. zn. IV. ÚS 794/24
).
10. V této souvislosti totiž ostatně ani nepřehlédl, že v řadě podobných případů z poslední doby Česká advokátní komora stěžovatelce odmítla určit advokáta k zastupování v řízení o ústavní stížnosti (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 792/24
nebo
I. ÚS 711/24
).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj