Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jana Humla, zastoupeného Mgr. Miroslavem Zemanem, advokátem, se sídlem Vraňany 233, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2025, č. j. 26 Cdo 193/2025-67, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2024, č. j. 10 Co 849/2024-51, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. prosince 2023, č. j. 9 C 169/2023-35, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu jako účastníků řízení a Městského úřadu Cheb, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 1/14, Cheb, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti třem soudním rozhodnutí, která na sebe instančně přímo nenavazují.
2. Prvním napadeným rozhodnutím okresní soud uložil stěžovateli povinnost vyklidit jím obývaný byt a nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení.
3. Okresní soud poté vydal usnesení o nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. Opravným usnesením následně do tohoto usnesení doplnil poučení, že pokud nebudou v odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud odvolání odmítne. Stěžovatel se proti opravnému usnesení odvolal. Druhým ze tří rozhodnutí napadených ústavní stížností krajský soud toto opravné usnesení potvrdil jako věcně správné.
4. Stěžovatel se proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolal. Krajský soud jeho odvolání odmítl, protože neobsahovalo žádné skutečnosti, které jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí rozhodné. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dovolání. Posledním z napadených rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání jako vadné.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 30 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3), Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 2 a čl. 11), Evropskou sociální chartou (čl. 15) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8 a čl. 14).
6. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele protiústavní z těchto důvodů: a) Soud znemožnil stěžovateli předložit důkazy u soudu, ačkoli na to opakovaně naléhal. Soudkyně mu slibovala, že je bude moci předložit později, ale nakonec byl proces ukončen bez této možnosti. Stěžovatel nebyl právně zastoupen, neznal procesní postupy soudů a ani o nich nebyl řádně poučen. b) Soudy ignorovaly stěžovatelova tvrzení a důkazy, zatímco argumenty vedlejšího účastníka bezvýhradně přijaly. Proces vystěhování byl zahájen krátce poté, co si stěžovatel stěžoval na stavební zásahy nové nájemnice, která byla dlouholetou známou bývalého starosty města. K vystěhování došlo na základě nepravdivých a smyšlených tvrzení. Krajský soud stěžovatelovy námitky neřešil a povrchně potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Nejvyšší soud se věcí zabýval jen formálně. c) Odbor vedlejšího účastníka ignoroval stěžovatelova podání, důkazy a žádosti o schůzku. Stížnosti nové nájemnice byly přijímány a věřilo se jim bez dalšího. d) Soudní rozhodnutí nařizovalo vystěhování z bytu č. 3, ačkoli stěžovatel obývá byt č. 4. Stěžovatel na tuto chybu upozorňoval, ale soudy ji ignorovaly. Tato závažná vada ohrozila práva jiného nájemce, a proto by měla zneplatnit celé řízení. e) Vystěhování bez nabídky náhradního bydlení porušilo stěžovatelovo právo na bydlení. Soudkyně okresního soudu potvrdila, že město by mělo stěžovateli nabídnout náhradní byt, což se nestalo. Vyšší soudy se touto otázkou nezabývaly. f) Rozhodnutí jsou povrchní, "strojová" a nezohledňují specifické okolnosti případu jako je stěžovatelův dlouhodobý pobyt v bytě, dobré vztahy se sousedy, řádné placení nájmu a absence předchozích problémů. Stěžovatel kvůli jednání soudů a vedlejšího účastníka utrpěl finančně, zdravotně i psychicky. Ztráta bydlení znamená zásadní zásah do jeho životní stability a bezpečí.
7. Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti a v jejím doplnění odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí a výkon plánovaného vyklizení bytové jednotky. Tento návrh odůvodnil tím, že by vystěhování vážně a nenapravitelně ohrozilo jeho životní poměry, že ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná a že by odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí neohrozil práva třetích osob ani veřejný zájem. Později vzal stěžovatel návrh na odložení výkonu vyklizení bytu zpět.
8. Ústavní soud neměl pochybnosti o tom, proti kterým rozhodnutím okresního a Nejvyššího soudu ústavní stížnost směřuje. Obě rozhodnutí byla v ústavní stížnosti jednoznačně označena a pod tímto označením byla založena ve vyžádaných soudních spisech.
9. Ústavní soud však měl tyto pochybnosti ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelem označené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2024, č. j. 10 Co 849/2024-31, totiž související spis neobsahoval. Ústavní soud své pochybnosti odstranil po komunikaci stěžovatelovým zástupcem, který mu potvrdil, že ústavní stížnost má směřovat proti usnesení stejného soudu ze stejného dne s č. j. 10 Co 849/2024-51.
10. Napadená rozhodnutí na sebe instančně nenavazují ani spolu formálně nesouvisí. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost vůči každému z těchto rozhodnutí zvlášť.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu je stížnost zjevně neopodstatněná [část IV.1], vůči rozhodnutí krajského soudu je opožděná [část IV.2] a vůči rozhodnutí okresního soudu je nepřípustná [část IV.3]. IV.1 Ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu
12. Nejvyšší soud odmítne dovolání obsahující vady, které nebyly odstraněny v dovolací lhůtě a kvůli kterým nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Nejvyšší soud rozhodl, že stěžovatelovo dovolání tyto vady obsahovalo, a srozumitelně popsal, které zákonné náležitosti nesplňovalo. Stěžovatel přitom tento závěr nezpochybňuje a za protiústavní jej nepovažuje ani Ústavní soud - stejně jako způsob, jakým Nejvyšší soud reagoval na namítané vady řízení (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu a např. nález sp. zn. I. ÚS 1995/18 , bod 19).
13. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. IV.2 Ústavní stížnost vůči rozhodnutí krajského soudu
14. Ústavní stížnost je nutné podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. V opačném případě Ústavní soud odmítne ústavní stížnost jako opožděnou [§ 72 odst. 3 a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Povinnost podat ústavní stížnost včas stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu nesplnil.
15. Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku, protože proti němu nebyl přípustný žádný procesní prostředek ve smyslu zákona o Ústavním soudu (§ 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona). Lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí se proto odvíjí od jeho doručení stěžovateli.
16. Napadené rozhodnutí krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 20. 9. 2024 (§ 50 odst. 1 občanského soudního řádu a list 52 spisu Okresního soudu v Chebu vedeného pod sp. zn. 23 E 3/2024). Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tedy začala běžet dne 21. 9. 2024 a její poslední den připadl na čtvrtek 21. 11. 2024 (§ 57 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 17. 4. 2025 - tedy více než čtyři měsíce po uplynutí zákonné lhůty.
17. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu podána opožděně [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. IV.3 Ústavní stížnost vůči rozhodnutí okresního soudu
18. Stěžovatel je před podáním ústavní stížnosti obecně povinen vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Pokud tak neučiní, Ústavní soud obvykle odmítne jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 75 odst. 1 a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel tuto povinnost ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu nesplnil.
19. Napadené rozhodnutí okresního soudu uložilo stěžovateli povinnost vyklidit jím obývaný byt a nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí bylo přípustné odvolání [§ 201 až 202 občanského soudního řádu]. O této skutečnosti ostatně okresní soud stěžovatele v napadeném rozhodnutí výslovně poučil.
20. Podle vyžádaných soudních spisů však stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání nepodal (viz spisy Okresního soudu v Chebu vedené pod sp. zn. 9 C 169/2023 a 23 E 3/2024). Tomu, že by stěžovatel odvolání proti tomuto rozhodnutí podal nebo že by mu v tom něco zabránilo, nenasvědčuje ani obsah ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy uvádí, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nesplnil zákonnou povinnost vyčerpat všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
21. Za těchto okolností by se Ústavní soud mohl věcně zabývat jeho ústavní stížností pouze tehdy, (1) pokud by svým významem podstatně přesahovala stěžovatelovy vlastní zájmy a byla podána do jednoho roku od vzniku skutečnosti, která je jejím předmětem, nebo (2) pokud by proti napadenému rozhodnutí běželo řízení o opravném prostředku, v němž dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Žádná z těchto situací však nenastala, ostatně to netvrdí ani stěžovatel.
22. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
23. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to jako zjevně neopodstatněnou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část IV.1 usnesení], jako opožděnou vůči rozhodnutí krajského soudu [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona a část IV.2 usnesení] a jako nepřípustnou vůči rozhodnutí okresního soudu [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona a část IV.3 usnesení].
24. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2025 totiž rozhodl brzy poté, kdy mu byly dne 29. 4. 2025 doručeny vyžádané soudní spisy a kdy si dne 7. 5. 2025 na základě telefonátu se zástupcem stěžovatele ujasnil, proti jakým rozhodnutím stížnost směřuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu