Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Michalčíka, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Bánov 325, Bánov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. března 2024 č. j. 59 Co 31/2024-103, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 18 876 Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), způsobené nezákonným rozhodnutím. Škoda spočívala v nákladech, které stěžovatel musel vynaložit na právní zastoupení v souvislosti se zrušením správního rozhodnutí [příkazu Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Zlínský kraj (dále jen "správní orgán" nebo "prvostupňový správní orgán") ze dne 28. 7. 2022 č. j. SVS/2022/098311-Z ve spojení s rozhodnutím téhož správního orgánu ze dne 5. 10. 2022 č. j. SVS/2022/124989-Z], jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v neposkytnutí součinnosti při provádění kontroly na úseku veterinární správy podle § 10 odst. 2 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla podle § 15 odst. 1 písm. a) téhož zákona, udělena pokuta ve výši 10 000 Kč (§ 15 odst. 2 téhož zákona). Přestupkové řízení bylo nakonec usnesením správního orgánu ze dne 16. 3. 2023 č. j. SVS/2023/040484-Z zastaveno, neboť spáchání skutku, o němž se přestupkové řízení vedlo (neposkytnutí součinnosti při kontrole), nebylo stěžovateli prokázáno.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") výrokem I rozsudku ze dne 20. 3. 2024 č. j. 59 Co 31/2024-103 potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 11. 2023 č. j. 28 C 151/2023-81, jímž byla žaloba stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky zamítnuta, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že stěžovateli nelze nárok na náhradu škody přiznat, neboť správní rozhodnutí o udělení pokuty za spáchaný přestupek (rozhodnutí správního orgánu ze dne 5.
10. 2022 č. j. SVS/2022/124989-Z) se nestalo pravomocným, když k odvolání stěžovatele bylo zrušeno rozhodnutím nadřízeného orgánu [rozhodnutí Ústřední veterinární správy Státní veterinární správy (dále jen "odvolací správní orgán") ze dne 30. 11. 2022 č. j. SVS/2022/152250-G]. Krajský soud zdůraznil, že odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím není absolutní. Podle § 8 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu se odškodňuje jen škoda způsobená pravomocným rozhodnutím, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, nebo škoda způsobená předběžně vykonatelným rozhodnutím, které bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
O žádný z těchto případů nešlo, neboť správní rozhodnutí o udělení pokuty nebylo zrušeno až po nabytí právní moci, právní moci tedy nikdy nenabylo a nebylo ani předběžně vykonatelným. Argumentace § 31 zákona o odpovědnosti státu za škodu nebyla na místě. Ze skutečnosti, že předmětem odškodnění jsou též náklady zastoupení, nelze dovozovat, že stát je povinen stěžovateli nahradit náklady související s jeho zastoupením ve správním řízení. Odškodnění újmy v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení se lze domáhat, jen jsou-li naplněny předpoklady odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, tedy dojde-li ke zrušení pravomocného rozhodnutí nikoliv prostřednictvím řádných opravných prostředků, ale až na základě dalších (mimořádných) opravných prostředků.
Nárok na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení neměl stěžovatel ani podle § 13 zákona o odpovědnosti státu za škodu z důvodu nesprávného úředního postupu, neboť rozhodovací činnost nespadá pod pojem úřední postup a opačný postup by znamenal obcházení § 8 téhož zákona.
4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení, včetně řízení před správními orgány. Krajskému soudu vytýká, že nerespektoval judikaturu Ústavního soudu [zejména nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21 (N 155/107 SbNU 296) nebo ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Namítá, že obecné soudy při hodnocení předpokladů pro vznik odpovědnosti státu a hodnocení nároku stěžovatele nepřihlédly k nákladům řízení vynaloženým na právní zastoupení v celém průběhu přestupkového řízení. Podle stěžovatele není podmínkou pro existenci odpovědnosti státu za škodu prokázání neviny přestupce (stěžovatele). Bylo-li přestupkové řízení zastaveno z důvodu pochybení na straně státu, lze přestupkové řízení označit za nesprávný úřední postup. Stěžovatel uzavírá, že náklady na právní zastupování vynaložil účelně, neboť bez jejich vynaložení by svoji nevinu neprokázal.
5. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od okresního soudu vyžádal spis sp. zn. 28 C 151/2023.
6. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že je považuje za souladné s ústavním pořádkem.
7. Vedlejší účastnice řízení poukazuje na to, že proti stěžovateli nebylo zahájeno přestupkové řízení, ale v rámci kontrolní činnosti mu byla uložena pokuta za neumožnění kontroly chovu psa. V odvolacím řízení bylo rozhodnutí o uložení pokuty zrušeno a vráceno správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že kontrola chovu psa mezitím proběhla, správní orgán řízení o uložení pokuty zastavil, neboť bylo dosaženo účelu kontroly. Z uvedeného plyne, že nešlo o pravomocné rozhodnutí, které by bylo jako nezákonné zrušeno a pokuta nebyla stěžovatelem uhrazena, ani vymáhána. Podle vedlejší účastnice řízení není účelem právní úpravy odpovědnosti státu za škodu, aby byla nahrazována i domnělá škoda související s nepravomocným rozhodnutím. Vedlejší účastnice řízení se ztotožnila s tím, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovými odkazy na nálezy Ústavního soudu ( sp. zn. II. ÚS 3005/14 a sp. zn. III. ÚS 917/21 ). Domnívá se, že šlo o odlišné situace. Konečně připomíná, že řízení o přestupku spočívajícím v neumožnění kontroly psa je akcesorickým řízením ve vztahu k hlavnímu řízení, kterým je kontrolován chov psa. Udělená pokuta neměla primárně represivní účel, nýbrž měla přimět stěžovatele k tomu, aby provedení kontroly umožnil. Kontrola samotná pak byla prováděna z úřední povinnosti na základě oznámení o týrání psa.
8. Stěžovatel se v replice k vyjádření vedlejší účastnice řízení vymezuje vůči její argumentaci. Nesouhlasí s tím, že by přestupkové řízení nebylo zahájeno. Opakuje, že se domáhá náhrady za právní zastupování v souvislosti s rozhodnutím o udělení pokuty a nikoliv úhrady škody, která mu protiprávním rozhodnutím vznikla, neboť toto rozhodnutí se nestalo pravomocným.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává. Stěžovatel napadá rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho žalobě proti státu na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v souvislosti se zastavením řízení o udělení pokuty.
12. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel se domáhá zaplacení částky ve výši 18 876 Kč s příslušenstvím, kterou lze považovat za bagatelní. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští nejen odvolání [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")], nýbrž i dovolání [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je v podstatě s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/24 SbNU 421) nebo ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 686/17 ].
13. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89) nicméně právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" spor samotný, je možné připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. Stěžovatel ovšem musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). To se však stěžovateli nepodařilo. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře. Napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející nepředstavuje podle Ústavního soudu ani extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení nezbytné.
14. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Tento nárok na náhradu škody je ústavně zaručeným základním právem [viz např. nález ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01
(N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.) nebo nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12
(N 86/69 SbNU 373), bod 26].
15. Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona o odpovědnosti státu, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [srov. výše zmiňovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 , bod 25; nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12
(N 169/70 SbNU 581), bod 22; prakticky též nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 216/09
(N 58/64 SbNU 705)].
16. Stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby v nyní posuzované věci bylo, že škoda nebyla způsobena ani pravomocným, ani předběžně vykonatelným rozhodnutím (§ 8 odst. 1 a 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu), když správní rozhodnutí o udělení pokuty právní moci nikdy nenabylo a nebylo ani předběžně vykonatelné. Obecným předpokladem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí je ovšem v prvé řadě právní moc takového rozhodnutí, neboť není-li rozhodnutí pravomocné, lze mu čelit procesními prostředky, s nimiž procesní předpisy spojují přezkum jeho správnosti, a tudíž odstranění jeho nezákonnosti. Již z tohoto úhlu pohledu nemůže nepravomocné rozhodnutí [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05
(N 177/47 SbNU 353)] zapříčinit vznik škody. Pakliže vůbec nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu (v podobě neexistence pravomocného nezákonného rozhodnutí), nelze požadovat ani náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení.
17. Stěžovatelovu námitku rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/14 , ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19
(N 156/96 SbNU 36) a ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2841/19
(N 232/103 SbNU 367) vypořádal okresní soud, který poukázal na to, že šlo o jinou skutkovou situaci, když přestupkové řízení bylo v uvedených věcech zastaveno z důvodu pochybení správního orgánu.
18. Ústavní soud připouští, že závěry, týkající se trestního řízení ukončeného zproštěním obžaloby a povinnosti státu nahradit náklady s ním spojené, jsou analogicky aplikovatelné i na přestupkové řízení [viz nález ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2503/18
(N 112/94 SbNU 341), nebo výše uváděné nálezy sp. zn. II. ÚS 1099/19 , sp. zn. II. ÚS 3005/14 nebo sp. zn. IV. ÚS 2841/19 ], neplatí však absolutně. Ústavní soud v uvedených nálezech trval na tom, že odpovědnost státu nelze dovodit pouze na základě toho, že nebyla vyslovena vina, musí se k tomu přidat závažné nesprávnosti na straně správního orgánu. Jinak řečeno, ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které nevyústí v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu. Je vždy zapotřebí zkoumat jak daný postup příslušných orgánů veřejné moci v rámci konkrétního řízení, tak i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů (nález sp. zn. II. ÚS 1099/2019 ).
19. V nyní posuzované věci odvolací správní orgán vrátil věc prvostupňovému správnímu orgánu, neboť v jeho rozhodnutí shledal procesní nedostatky a zavázal jej k došetření neodkladnosti kontrolního šetření a navazujících kontrolních úkonů, vyhodnocení míry škodlivosti (závažnosti) jednání stěžovatele (jeho odjezdu z místa kontroly), posouzení existence závažného důvodu k odjezdu z místa kontroly a zvážení, zda nešlo o jednání v krajní nouzi. V případě, že by přestupek podle § 10 odst. 2 kontrolního řádu nebyl prokázán, že se nestal nebo že nešlo o přestupek v krajní nouzi, bylo správnímu orgánu uloženo, aby řízení zastavil.
Správní orgán s ohledem na procesní ekonomii, povahu věci, časový odstup, jakož i skutečnost, že účelu kontroly bylo v mezidobí dosaženo, nepovažoval další došetřování věci za účelné, když nemohly být odstraněny rozpory a vyjasněny okolnosti průběhu kontroly. Přestupkové řízení tedy zastavil, neboť spáchání skutku, o němž se přestupkové řízení vedlo, nebylo stěžovateli prokázáno. Popsaný postup správního orgánu podle názoru Ústavního soudu neobsahuje mimořádná pochybení, která by měla Ústavní soud přimět k závěru o odpovědnosti státu.
Z obsahu rozhodnutí odvolacího správního orgánu nevyplývá, že by se prvostupňový správní orgán dopustil nějakého zásadního excesu. Odvolací správní orgán uznal, že prvostupňový správní orgán postupoval správně, pokud po stěžovateli vyžadoval provedení kontroly, přičemž připustil, že mohl mít důvodné pochybnosti o tom, proč ji stěžovatel neumožnil s tím, že stěžovatel své důvody objasnil až následně.
20. Stěžovatel argumentoval nálezem sp. zn. III. ÚS 917/21
. Nyní posuzovanou situaci je však třeba odlišit od situace řešené v nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21
. Ve věci posuzované v nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21 prvostupňový správní orgán opakovaně nerespektoval požadavek nadřízeného správního orgánu k doplnění dokazování. Proto bylo řízení zastaveno nadřízeným správním orgánem. V nyní posuzované věci rozhodl prvostupňový správní orgán ihned poté, co mu věc byla s pokynem k došetření, popř. zastavení řízení, vrácena odvolacím správním orgánem, když rozhodné skutečnosti doložil stěžovatel až v odvolacím správním řízení. Skutkové okolnosti případu posuzované v nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21 tedy nelze srovnávat se skutkovými okolnostmi v této věci a odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 917/21 je nepřípadný.
21. Ústavní soud uzavírá, že nemá žádné výhrady proti logicky a srozumitelně formulovaným závěrům obecných soudů.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu