Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 30 Cdo 112/2025-209 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2024 č. j. 11 Co 200/2024-178, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ochranu rodinného a soukromého života a na to, aby byla zachována lidská důstojnost, osobní čest a chráněno jeho jméno, podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se podle § 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřenou délkou daňových řízení zahájených na základě daňových kontrol daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen až prosinec 2017 a leden až listopad 2018 u obchodní společnosti X (dále jen "společnost"), jejímž jednatelem a jediným společníkem je.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2024 č. j. 23 C 220/2022-143 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 61 108 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 138 892 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II a III) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 47 254 Kč (výrok IV).
4. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 4 500 Kč. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel není osobou aktivně věcně legitimovanou k podání uvedené žaloby, neboť příčinná souvislost mezi údajným nesprávným úředním postupem a utrpěnou újmou byla "přerušena" vztahem k primárně poškozené společnosti; od něho, nikoliv od daného úředního postupu, stěžovatel svou újmu odvozuje. Stěžovatelem tvrzené skutečnosti lze případně zohlednit v řízení, v němž se společnost domáhá nemajetkové újmy. Takové řízení je u obvodního soudu vedeno pod sp. zn. 7 C 222/2022.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že otázka aktivní věcné legitimace stěžovatele nezakládá jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř., neboť městský soud se při jejím řešení neodchýlil od jeho dosavadní judikatury a na základě argumentace obsažené v dovolání neshledal důvod ji vyřešit jinak.
6. Stěžovatel tvrdí, že v důsledku nesprávného postupu Finančního úřadu v Kolíně během daňové kontroly bylo zasaženo do jeho rodinného života i jeho osobní cti a dobré pověsti, když se jeho manželství rozpadlo a on získal "nálepku" podvodníka. Přesto však mu bylo právo na náhradu nemajetkové újmy upřeno.
7. Současně odmítá závěry městského soudu a Nejvyššího soudu, podle nichž příčinná souvislost mezi případným nesprávným postupem a tvrzenou újmou byla přerušena jeho vztahem k primárně poškozené společnosti, od něhož (a nikoliv od tvrzeného nesprávného úředního postupu) podle konstatování městského soudu a Nejvyššího soudu tuto újmu odvozuje. Popření existence příčinné souvislosti jen proto, že byl v rozhodné době jejím společníkem a jednatelem, je podle stěžovatele v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Do daňového řízení byl "vtažen" tím, že na něj bylo podáno vyfabulované trestní oznámení, jehož výsledek bezprostředně souvisel s výsledkem daňového řízení. Policejní orgán následně věc podle § 159a trestního řádu odložil. S ohledem na výše uvedené stěžovatel uzavřel, že dopady nepřiměřené délky daňové kontroly nebyly pouze zprostředkované, neboť na výsledku daňové kontroly byl osobně zainteresován.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel tvrdí, že městský soud a Nejvyšší soud vadně posoudily otázku jeho věcné aktivní legitimace v daném řízení, když vyšly z toho, že mezi údajným nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou není příčinná souvislost. Jak patrno z napadených soudních rozhodnutí, městský soud řádně (s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu) vyložil, jak k tomuto závěru dospěl. Nejvyšší soud se pak zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, a svůj závěr, že tomu tak není, rovněž dostatečně odůvodnil. Ústavnost aplikovaného právního názoru se přitom již stala předmětem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2183/15 ; srov. i usnesení ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1100/20 a ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. II. ÚS 3283/21 ).
11. Argumentuje-li stěžovatel, že průtahy posuzovaného řízení nebyla dotčena jen společnost, ale přímo i jeho osoba, neboť v souvislosti s daňovou kontrolou bylo na něj podáno trestní oznámení, ani Ústavní soud tuto skutečnost nepovažuje za rozhodnou, neboť stěžovatel svůj nárok odvíjí (jen) od průtahů daňového řízení (nikoliv např. od nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, který by se týkal přímo jeho osoby). Z hlediska práva na spravedlivý (resp. řádný) proces a potažmo dalších ústavně zaručených základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, tak obecným soudům nelze nic vytknout.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu