Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace ENERGON Dobříš, s. r. o., zastoupené Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 23 Cdo 4069/2018-484, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2018 č. j. 25 Co 79/2018- 455 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. prosince 2017 č. j. 6 C 193/2016-411, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obchodní korporace ELTODO, a. s., sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4 - Lhotka, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zejména porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy, když zejména zdůrazňuje nutnost dodržení principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zákazu libovůle podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Nejvyšší soud přezkoumal stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 5. 2018 č. j. 25 Co 79/2018-455, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2017 č. j. 6 C 193/2016-411. Okresní soud tímto rozsudkem rozhodl, že základ žalobního návrhu je důvodný a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno v konečném rozsudku. Podle jeho závěru stěžovatelka porušila smluvní povinnost vyplývající pro ni ze smlouvy uzavřené se žalobkyní - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnicí - a odstoupením od smlouvy vznikla vedlejší účastnici škoda, kterou je stěžovatelka povinna nahradit. Stěžovatelka se jako subdodavatel díla ve smlouvě zavázala dodržovat mimo jiné plán bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Podle tohoto plánu musely být, kromě jiného, všechny práce na vedení prováděné jen na zařízení bez napětí. Stěžovatelka porušila nejen smluvní povinnost, ale také požadavky na bezpečnost práce plynoucí ze zákona.
3. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatelka v něm podle Nejvyššího soudu nevymezila takovou otázku, která by založila jeho přípustnost.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podle jejího názoru bylo pro rozhodnutí sporu klíčové, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy o dílo mezi investorem a vedlejší účastnicí, a pokud ano, zda to byla právě stěžovatelka, kdo zavdal důvod pro toto odstoupení. Stěžovatelka přitom nikdy nezapírala a připouštěla, že dílo jako subdodavatelka vedlejší účastnice prováděla zčásti jiným způsobem, než ukládal bezpečnostní plán vypracovaný investorem, avšak zároveň tvrdila, že části, které prováděla alternativním způsobem, prováděla tak, že nemohlo dojít ke zvýšení bezpečnostního rizika. Proto byl její způsob práce minimálně stejně bezpečný, jako kdyby postupovala podle bezpečnostního plánu investora. Pokud naopak soudy v konečném výsledku oproti tomu došly k závěru, že pro platné odstoupení od smlouvy postačoval jen samotný postup v rozporu s bezpečnostním plánem investora (byť by i tento jiný postup byl stejně bezpečný), pak lze takový výklad podle stěžovatelky označit za extrémní. Stěžovatelka naopak navrhovala provedení důkazu (znaleckým posudkem), který by prokázal, že její způsob práce byl dostatečně bezpečný, nicméně soudy jeho provedení odmítly (což podle stěžovatelky představuje opomenutý důkaz podle judikatury Ústavního soudu) a naopak podle ní nesprávně vyšly z toho, že je notorietou, že práce s elektrickým vedením, které je pod napětím, je nebezpečná. Stěžovatelce rovněž nebyl vytvořen prostor k tomu, aby správnost takové notoriety před soudem mohla zpochybnit.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelčiných námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
8. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti citací/parafrází rozhodných smluvních ujednání zavazujících strany sporu (tedy i stěžovatelku) uvádí, že investor mohl od smlouvy odstoupit pro závažné porušení podmínek bezpečnostních předpisů, zejména způsobilo-li by toto porušení těžké zranění nebo smrt. Lze tedy dovodit, že následek těžkého zranění nebo smrti není výlučně oním jediným kritériem umožňujícím odstoupení od smlouvy, neboť postačí, dojde-li k závažnému porušení bezpečnostních pravidel. Ani stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že by bezpečnostní ujednání dovolovala jejich nerespektování, bude-li například prokázáno, že byla dodržena pravidla jiná, z bezpečnostního hlediska stejně účinná.
Proto soudy úroveň práce stěžovatelky z bezpečnostního hlediska neposuzovaly a nemusely provádět k této otázce dokazování (ve věci tedy nejsou zjistitelné tzv. opomenuté důkazy). Ostatně ani sama stěžovatelka nevyužila prostor daný jí ústavní stížností, aby se přiměřeně pokusila vysvětlit, proč byl její způsob práce podle jejího názoru minimálně stejně bezpečný, ani se nepokusila argumentačně zpochybnit správnost shora zmiňované notoriety, na níž jsou údajně napadená rozhodnutí vystavěna (což není pravda); to zvláště, tvrdí-li stěžovatelka, že ke zpochybnění uvedené notoriety neměla před obecnými soudy prostor.
9. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu