Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Herny, zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem Adámkova třída 149, Hlinsko, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 13. února 2025 č. j. 15 Co 52/2025-37 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7. ledna 2025 č. j. 4 EXE 555/2024-20, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Intrum Czech, s. r. o., sídlem Prosecká 851/64, Praha 9 - Prosek, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V nyní posuzované věci byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 8. 2015 č. j. KSCB 25 INS 20370/2015-A-6, zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno oddlužení. Po dobu trvání insolvenčního řízení bylo přerušeno nalézací řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Cm 461/2015 (zahájené dne 16. 4. 2015); to bylo po skončení insolvenčního řízení usnesením ze dne 22. 12. 2020 č. j. 34 Cm 461/2015-38, zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady nalézacího řízení v částce 10 196 Kč.
3. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele - povinného na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Alanem Havlicem, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 1342/24, k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice - oprávněné ve výši 8 497,96 Kč. Dospěl k závěru, že exekuci vedenou na základě vykonatelného exekučního titulu, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2020 č. j. 34 Cm 461/2015-38, nelze zastavit. Samo tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice nemá materiálně nárok na přisouzené plnění, není podle soudu důvodem pro zastavení exekuce, neboť tuto skutečnost měl "řešit" již v nalézacím řízení.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu. Poukázal na to, že o nákladech nalézacího řízení bylo rozhodnuto až po skončení insolvenčního řízení (oddlužením), v němž byl stěžovatel osvobozen od placení dosud neuspokojených pohledávek. Proto nemohl být nárok vedlejší účastnice do insolvenčního řízení přihlášen; jde o nárok, na který se oddlužení nevztahuje a je správně uplatněn v exekučním řízení. Soud přitom poukázal na dílčí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 29 ICdo 62/2014 či usnesení ze dne 22. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3028/17 . II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se dopustily formalistického výkladu dotčených právních předpisů a aplikovaly jen vybranou - pro něj nepříznivou - judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namísto toho, aby se vypořádaly s veškerou existující přiléhavou judikaturou (ta je nadto v posuzované problematice nejednotná). Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1300/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 29 ICdo 155/2017, nález ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14 či nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17 . Současně polemizuje s kvalitou odůvodnění napadených usnesení; obecné soudy se podle něj nevypořádaly se všemi skutečnostmi a vytýká jim přílišnou stručnost.
6. Dále namítá, že uložením povinnosti k úhradě nákladů řízení, které bylo započato před zahájením insolvenčního řízení (a skončilo zastavením po splnění oddlužení), došlo "k přímému zásahu do jeho majetkové sféry i jeho legitimního očekávání". Stěžovatel očekával, že osvobození od placení dosud neuspokojených pohledávek se vztahuje na veškeré dluhy vzniklé před zahájením insolvenčního řízení, tedy i na náhradu nákladů řízení s nimi bezprostředně související (tvořící jejich příslušenství).
7. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
8. Současně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Námitky stěžovatele směřují téměř výlučně proti rozhodnutí soudu vydaném v řízení, z něhož vzešel exekuční titul; takové námitky však nemohou být v tomto řízení posuzovány.
10. Účelem exekučního řízení není nahrazovat nalézací řízení, případně přezkoumávat vady nalézacího řízení a neslouží k případnému zhojení nečinnosti nebo nedostatečné obrany účastníků v nalézacím řízení; exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Jen ve zcela výjimečných případech může být zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje. Postup spjatý s využitím § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, však může být využit toliko výjimečně k odstranění zjevné nespravedlnosti při zohlednění mimořádných a značně specifických okolností [srov. nálezy ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18
(N 44/93 SbNU 119) či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16
(N 206/83 SbNU 281)]. Ústavní soud však žádné takové mimořádné okolnosti v nyní posuzované věci nezjistil.
11. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatel se proti rozhodnutí o povinnosti platit náklady řízení (pro něž je exekuce vedena) nijak nebránil (resp. to z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí neplyne - srov. též bod 2 napadeného usnesení krajského soudu). Každý účastník je odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Stěžovatel zásadně (až na vzácné výjimky) nemůže v exekučním řízení, popř. v řízení o ústavní stížnosti, důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhá-li se účinnými nástroji včas jejich ochrany v řízení nalézacím.
12. Mimoto platí, že k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve tehdy, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. O takový případ však nyní nejde; v posuzované věci je navíc zapotřebí vycházet i z výše vymáhané pohledávky vedlejší účastnice, která činí 8 497 Kč, z čehož plyne, že jde o tzv. bagatelní věc. Pokud zákon podmiňuje přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89) či stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34]. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala; na tom nic nemohou změnit ani ne zcela přiléhavé závěry krajského soudu o povaze nároku na náhradu nákladů řízení ve vztahu k osvobození od placení pohledávek po splnění oddlužení.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a vést ke zrušení napadených rozhodnutí.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu