K interpretaci ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; nemožnost vedení exekuce za protiprávní jednání, kterého se osoba nemohla dopustit (Jízda nevidomého načerno)
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1961, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 55 Co 111/2016-107, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Nálezem ze dne 1. listopadu 2016
sp. zn. II. ÚS 2230/16
Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
2. Podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení.
3. V dané věci stěžovatel tento svůj nárok dne 26. 5. 2017 uplatnil, a protože Ústavní soud shledal, že se o výše popsaný případ jedná, přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel je nevidomý, držitel průkazu ZTP/P, existenčně závislý na sociálních dávkách; jeho ústavní stížnost byla navíc podána poprávu.
4. Stěžovateli byla přiznána částka ve výši 8.228 Kč představující náhradu za dva úkony právní služby podle ustanovení § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. e) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "AT") po 3100 Kč, ve spojení s § 11 písm. a) a d) AT, dále náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT (300+300 Kč), to vše navýšené podle § 14a odst. 1 AT o 21 % DPH (tedy 6800 X 1,21). K zaplacení náhrady nákladů řízení určil Ústavní soud přiměřenou lhůtu 30 dnů od doručení tohoto usnesení k rukám právního zástupce stěžovatele.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 23/93
ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá ještě sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti [viz kupř. nález
sp. zn. IV. ÚS 188/94
ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatele.
11. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva. Neudržitelnou je aplikace práva vycházející pouze z jazykového výkladu. V této souvislosti lze odkázat zejména na nález pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 33/97
ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), v němž se mj. konstatuje, že "[m]echanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity". Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006
sp. zn. I. ÚS 50/03
(N 120/41 SbNU 499)], "nýbrž se od něj ... musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů [mající] svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku ... Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad". Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality [srov. třeba usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 92/06
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jednoduše vyjádřeno, spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo.
12. Tento požadavek však v případě stěžovatele zjevně nebyl dodržen. Oba soudy posuzující stěžovatelův návrh na zastavení exekuce totiž neprovedly ústavně konformní výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ("Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.") a v tomto směru nezohlednily ani relevantní judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k "jinému důvodu" podle citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud totiž výslovně připouští nevykonatelnost rozhodnutí též proto, že by výkon rozhodnutí znamenal popření základních principů právního státu. S tímto chvályhodným způsobem výkladu zřejmě započal již usnesením ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), na něž navázal např. usnesením ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 1394/2012. V citovaných usneseních - řečeno obecně - dospěl k závěru, že bez ohledu na to, že povinný nepodal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, je exekuce v daném případě v rozporu s procesními principy (majícími podklad v právu hmotném - konkrétně v trestním zákoně) i v rozporu s účelem výkonu (exekuce) rozhodnutí, neboť oprávněný docílil vydání exekučního titulu jednáním později kvalifikovaným jako trestný čin.
13. Uznávaná komentářová literatura (srov. k tomu např. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 937; anebo Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha V. § 251-376 občanského soudního řádu. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 115 a násl.) s odkazem na soudní praxi zmiňuje, že důvod zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost "z jiného důvodu" [tedy podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] je naplněn např. i tehdy, kdy jeden z manželů (za účelem poškození druhého manžela) nechá postihnout majetek náležející do společného jmění manželů na základě exekučního titulu (například rozsudku pro uznání, rozsudku pro zmeškání nebo rozhodčího nálezu) existujícího bez reálného hmotněprávního nároku. Jde tak o ochranu jednoho z manželů, který se o postižení majetku ve společném jmění manželů nedozvěděl, a nemohl tak využít prohlášení vůči věřiteli ve smyslu § 732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
14. Je tedy zřejmé, že již stávající soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu totiž uvedl Ústavní soud [nález
sp. zn. IV. ÚS 3216/14
ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)], "zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Judikatura (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1932/2005 ze dne 16. března 2006) vymezila, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu".
15. Podle přesvědčení Ústavního soudu pak situace popisovaná zmiňovanou judikaturou i literaturou v právě projednávaném případě nastala. Stěžovatel je osobou těžce zdravotně postiženou [pobírá invalidní důchod třetího stupně pro dětskou mozkovou obrnu ve spojení s praktickou slepotou (srov. č. l. 26-27), a je proto držitelem průkazu ZTP/P] s nárokem na bezplatnou dopravu, což v daném řízení nebylo nijak zpochybněno. Nastala tak zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a být musely plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl (!).
16. V řízení ostatně nebylo ani tvrzeno (a tím méně prokázáno), že by stěžovatel např. průkaz ZTP/P ztratil, anebo že by se jím i přes výzvu revizora neprokázal, takže by jej uvedl v omyl. Sám stěžovatel naopak v odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu upozorňuje na zjevnou nelogičnost, že v Hlášení o zjištění totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ, sepsaném revizorem (toto hlášení je součástí spisu nalézacího soudu ve stěžovatelově věci), je uvedeno, že stěžovatel měl prohlásit, že časovou jízdenku zapomněl doma. Městský soud na tuto skutečnost přitom v ústavní stížností napadeném usnesení nikterak nereaguje s tím, že námitky tohoto druhu měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení. Takovýto postup však ze strany městského soudu (a konečně i soudu obvodního) hodnotí Ústavní soud jako nepřiměřeně formalistický, a to právě s ohledem na judikaturu citovanou shora, která evidentně připouští, aby i v řízení vykonávacím byla výjimečně zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízení sleduje.
17. Vycházeje ze shora nastíněných východisek, dospěl Ústavní soud k závěru, že oba soudy nesprávnou aplikací ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a logicky také jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny (byť to stěžovatel výslovně nenamítá), neboť v dané věci dostatečně nezohlednily specifické a - podle silného přesvědčení Ústavního soudu - velmi jednoznačné okolnosti nyní projednávaného případu a smysl a účel naposledy citovaného zákonného ustanovení. Z povahy postižení stěžovatele, jakož i z dokumentů, jež měly exekuční soudy k dispozici, totiž měly exekuční řízení zastavit pro existenci opakovaně zmiňovaného "jiného důvodu". Ze shora citované judikatury přitom vyplývá, že užití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (tím méně tedy žalobou pro zmatečnost).
18. Argument městského soudu bagatelností vymáhané částky v nyní projednávaném případě také není případný, a to jednak s ohledem na konkrétní majetkové poměry, na které stěžovatel poukázal, a především na zobecňující potenciál, který tento případ může mít, a to s ohledem na nyní provedený ústavně souladný výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a na množství možných podobných případů v budoucnu.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení městského soudu zrušil.