Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2023, č. j. 7 To 229/2023-85, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv.
2. Protože podaný návrh nesplňoval zákonem stanovené podmínky řízení, když stěžovatel zejména nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu) a návrh neobsahoval ústavněprávní argumentaci, upozornil ho Ústavní soud výzvou, doručenou stěžovateli dne 10. 5. 2024, na vady návrhu s tím, že nebudou-li odstraněny do 20 dnů od doručení tohoto přípisu, bude návrh odmítnut. Výslovně byl stěžovatel poučen o způsobu, jakým si může zajistit advokátní zastoupení s upozorněním na okolnost, že Ústavní soud není oprávněn ustanovit mu advokáta.
3. Na tuto výzvu stěžovatel zareagoval přípisem ze dne 23. 5. 2024, ve kterém uvedl, že mu Česká advokátní komora určila již dva advokáty, nicméně oba se této svojí povinnosti zprostili. Proto stěžovatel žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad návrhu o další měsíc.
4. Ústavní soud si současně vyžádal od Krajského soudu v Plzni napadené usnesení (stěžovatel ho k návrhu v rozporu s § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu nepřiložil) a z jeho obsahu zjistil, že krajský soud jím zamítl pro opožděnost stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 10. 2023, č. j. 31 Nt 30002/2023-67, kterým bylo rozhodnuto o tom, že senát ve složení předseda Mgr. Vít Kastl a členové Jaroslava Jabornická Remetová a Václav Ježek nejsou vyloučeni z projednávání návrhu na povolení obnovy ve věci vedené pod sp. zn. 6 T 182/2005, podané odsouzeným stěžovatelem.
5. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však řízení nebylo ukončeno, nýbrž věc byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutím (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2236/22 ze dne 19. 9. 2022 a tam citovaná judikatura; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jimiž je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzovaném případě - rozhodnuto o nepodjatosti soudce.
Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
6. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (vydanému v nyní posuzované věci): "Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné.
Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti.
Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05
(U 23/38 SbNU 587)].
7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
8. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce nicméně tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku bude např. odsouzen v trestním řízení anebo mu bude pravomocně uložena nějaká povinnost), a současně platí, že (2.) tuto námitku může uplatňovat i v dalším řízení (o řádném či mimořádném opravném prostředku a v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, brojící proti konečnému rozhodnutí, resp. rozhodnutí kvazimeritornímu - např. rozhodnutí o vazbě, předběžné opatření apod.).
9. Uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu je Ústavní soudu vázán, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu subsidiarity je ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutí, kterým soudce (rozhodující senát) obecného soudu nebyl vyloučen pro podjatost, resp. kterým byla zamítnuta stížnost proti takovému rozhodnutí, nepřípustná.
10. Za této situace proto Ústavní soud stěžovateli neprodloužil lhůtu k odstranění vad návrhu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. Lapidárně vyjádřeno, nedává rozumný smysl požadovat po stěžovateli odstranění vad návrhu za situace, kdy tento návrh trpí neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj