Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem, se sídlem Dolní 3088, Havlíčkův Brod, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2025, č. j. 23 Co 352/2024-551, a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. září 2024, č. j. 0 P 36/2023-464, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a P. L. a nezletilých S. Š. a A. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud zamítl návrh stěžovatele na nařízení výkonu rozsudku, kterým byli nezletilí svěřeni do asymetrické střídavé péče rodičů. Zjistil, že kontakt stěžovatele s nezletilými je minimální, a to z důvodu, že matka dlouhodobě rozsudek o péči nerespektuje a negativně ovlivňuje postoj nezletilých vůči stěžovateli. I přesto není v zájmu nezletilých nařizovat výkon rozsudku o péči. Tento rozsudek je totiž fakticky nevykonatelný, matka jej nerespektuje již více než rok, ani odborná pomoc situaci nezlepšila a podle znalkyně není pokračování střídavé péče vhodné.
2. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, byť na základě jiných důvodů, než jaké uvedl okresní soud. Podle krajského soudu byly předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí v době rozhodování okresního soudu naplněny. Matka v té době dlouhodobě nerespektovala rozsudek o péči a negativně ovlivňovala nezletilé proti stěžovateli. Uložená pokuta mohla její postoj změnit a vynutit splnění soudního rozhodnutí. Avšak vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí krajského soudu je rozhodný stav v době vyhlášení jeho rozhodnutí, musel krajský soud zohlednit, že dne 10.
12. 2024 nahradil okresní soud původní rozsudek o střídavé péči rodičů novým rozsudkem, kterým nezletilé svěřil do péče matky a upravil styk se stěžovatelem. Od září 2024 zároveň styk stěžovatele s nezletilými probíhá a je postupně rozšiřován. Změna původního rozsudku nařízení výkonu rozhodnutí nebrání, neboť stěžovatel má stále právo na styk s nezletilými. Nařízení výkonu rozhodnutí ale brání skutečnost, že styk stěžovatele s nezletilými již řádně probíhá a matka se rozsudku soudu podrobila. Není tak již nutné vynucovat změnu jejího postoje.
3. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost, neboť podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 32 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
4. Namítá, že řízení před obecnými soudy trvalo nepřiměřeně dlouho. Okresní soud o návrhu stěžovatele rozhodl až po třech měsících od jeho podání a krajský soud usnesení okresního soudu přezkoumal až po půl roce od podaného odvolání. Tím obecné soudy dlouhodobě udržovaly protiprávní stav spočívající v nedodržování rozhodnutí o péči matkou. Stěžovatel mezitím přišel o možnost trávit s nezletilými letní dovolenou. Zejména v postupu okresního soudu lze shledat značné průtahy. Dále stěžovatel rozporuje zjištění krajského soudu, že by od září 2024 matka rozhodnutí okresního soudu zcela respektovala. V prosinci 2024 se sice obnovil styk stěžovatele s nezletilými. V současné době ale došlo opět k omezení styku a tento neprobíhá v rozsahu, v jakém jej vymezil nový rozsudek okresního soudu. Stěžovatel má proto za to, že je nadále třeba usilovat o obnovení jeho kontaktu s nezletilými.
5. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že právní institut pokuty, předvídaný ustanovením § 502 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, lze obecně považovat za jedno z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Účelem pokuty je v prvé řadě vynucení splnění povinnosti uložené soudem povinnému rodiči ve prospěch rodiče oprávněného. Jeho hlavním účelem proto není sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, pročež na uloženou pokutu nelze nazírat primárně jako na sankci za porušení práva, nýbrž jako na prostředek donucení k respektu a dodržování právních poměrů založených vykonávaným titulem.
Uložením pokuty je tedy sledována především ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu, a má tak zásadně charakter prostředku směřujícího k tomu, jak se domoci subjektivního práva na nerušený rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny (nález sp. zn. II.ÚS 3765/11
ze dne 13. 3. 2012, body 32, 33). Vyplývá-li přitom ze zjištěných okolností, že povinný rodič nemůže splnit povinnost stanovenou soudem, například proto, že nezletilé dítě oprávněného rodiče odmítá, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu povinného rodiče, který dítě nijak negativně neovlivňuje proti druhému z rodičů, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné (nález sp. zn. III. ÚS 3462/14
, bod 11; nález
sp. zn. II. ÚS 3489/15
). Rovněž Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře konstantně připouští, že v této citlivé oblasti je k donucovacím prostředkům třeba přistupovat s maximální opatrností (rozhodnutí ve věci Reigado Ramos proti Portugalsku ze dne 22. 11. 2005, č. 73229/01).
7. V projednávané věci okresní soud v souladu s výše uvedenými hledisky nepostupoval, neboť zcela pominul zásadní nerespektování rozsudku o péči matkou a její negativní ovlivňování nezletilých proti stěžovateli. Pochybení okresního soudu ale napravil krajský soud, který k uvedeným skutečnostem přihlédl a následně srozumitelně vyložil, z jakých důvodů nenařídil výkon rozhodnutí. Ústavní soud přisvědčuje jeho argumentaci, že vzhledem k dlouhodobé změně postoje matky a řádné realizaci styku stěžovatele s nezletilými, nebylo třeba výkon rozhodnutí prozatím nařizovat.
Je ovšem nutné zdůraznit, že tato úvaha by nemusela být v budoucnu aplikovatelná, pokud by například matka zneužívala toho, že bude rozhodnutí o péči či styku dodržovat vždy jen po dobu rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí. V takovém případě by bylo možné uvažovat o potřebě působit na ni výkonem rozhodnutí tak, aby svůj postoj přehodnotila a dodržovala rozhodnutí soudu konstantně. Stěžovatel ostatně naznačuje, že ač v prosinci 2024 matka rozhodnutí soudu dodržovala, nyní opět styky stěžovatele s nezletilými neprobíhají, jak mají, a to z důvodu na matčině straně.
Ústavní soud nemůže tyto skutečnosti hodnotit, neboť k nim ve svém rozhodování nemohl přihlédnout ani krajský soud, stěžovatel se ale může domáhat nového výkonu rozhodnutí, při kterém budou muset obecné soudy zkoumat, zda matka nedodržuje rozhodnutí soudu záměrně jen v době rozhodování o jeho výkonu.
8. Skutečnost, že v době rozhodování krajského soudu matka po dobu více než tří měsíců rozsudek okresního soudu dodržovala, resp. se o to snažila, je řádně podložena sdělením stěžovatele a kolizního opatrovníka (body 7, 9 a 16 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud proto nemá důvod do procesu dokazování krajského soudu zasahovat. K tomu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů (nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94
a
sp. zn. III. ÚS 446/22
). To se v projednávané věci nestalo.
9. K námitce stěžovatele týkající se průtahů Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy byly nyní nečinné a neposkytly dostatečnou ochranu rodinnému životu stěžovatele [rozhodnutí ESLP ve věci Kříž proti České republice (stížnost č. 26634/03), § 90 a 91]. K řešení předchozích průtahů v řízení má stěžovatel případně jiné procesní prostředky (nálezy sp. zn. IV. ÚS 391/07
, bod 12 a násl., a
sp. zn. IV. ÚS 2519/07
, bod 21).
10. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích zásah do ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu