Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Biopol GN, s. r. o., a 2) Patron ca, s. r. o., obou se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, obou zastoupených Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Cm 3/2019-332 ze dne 9. 6. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 187/2020-459 ze dne 7. 12. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2268/2022-538 ze dne 19. 12. 2022, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2984 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhají zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejich práv zakotvených v čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatelky spojily návrh na zrušení ustanovení § 2984 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").
2. Napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze, že stěžovatelky jsou povinny se zdržet šíření tvrzení, že zákazníci se na ně obracejí se stížnostmi na doplněk krmiva Geloren a želatinový doplněk krmiva pro koně, dále se zdržet označování jimi distribuovaných výrobků nápisem "Product of Canada", šíření tvrzení, že jsou divizí kanadských obchodních společností, a užívání plastického reliéfního nápisu "Premium Quality" ve spojení s kanadským javorovým listem v souvislosti s výrobkem Barny´s Triple Blend Extra Silný, a konečně stěžovatelce 1) byla uložena povinnost zveřejnit omluvu za nekalosoutěžní jednání. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelek napadeným rozsudkem rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýkají, že se dostatečně nezabývaly otázkou aplikace zásady poctivosti zakotvené v § 6 o. z., tím se nevypořádaly dostatečně s námitkami stěžovatelek a tím došlo k porušení práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Dále stěžovatelky napadeným rozhodnutím vytýkají, že jimi bylo porušeno jejich právo na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, neboť byly postiženy za zveřejnění pravdivých informací a obecné soudy neprovedly řádně poměřování právní úpravy zlehčování podle § 2984 odst. 2 o. z. s čl. 17 Listiny. Z těchto důvodů také stěžovatelky navrhují zrušení ustanovení § 2984 odst. 2 o. z.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, či hodnotil skutkové okolnosti věci jinak, než je hodnotí stěžovatel, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Touto optikou přistoupil Ústavní soud k posouzení argumentů předložených stěžovatelkami v rámci jejich ústavní stížnosti. Co se týče porušení práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, které vyplývalo z nedostatečného zohlednění zásady poctivosti zakotvené v § 6 o. z., Nejvyšší soud se otázkou uplatnění zásady poctivosti v napadeném usnesení výslovně zabýval a své závěry podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Při jejím posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodování touto otázkou nezabývaly a ani zabývat nemusely, neboť klíčovým důvodem pro jejich rozhodnutí byla absence nemajetkové újmy.
Právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatelky dovolávají, však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Lze tedy uzavřít, že námitky, které stěžovatelky v tomto ohledu ve své ústavní stížnosti uvedly, jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, a nemohou proto být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Další okruh námitek vytýkal v záhlaví uvedeným rozhodnutím porušení práva stěžovatelek na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, neboť byly postiženy za zveřejnění pravdivých informací. Podle stěžovatelek obecné soudy neprovedly řádně poměřování právní úpravy zlehčování podle § 2984 odst. 2 o. z. s čl. 17 Listiny. Stěžovatelky však ve své argumentaci vycházejí z některých zcela nesprávných premis. V rozporu s názorem stěžovatelky čl. 17 odst. 4 Listiny výslovně připouští možnost omezit svobodu projevu i ve vztahu k pravdivým informacím, přičemž takových omezení obsahuje právní řád České republiky celou řadu. Dále je zjevně nesprávné tvrzení, že práva zakotvená v čl. 26 odst. 1 Listiny mají slabší ochranu než jiná práva zakotvená v Listině a že se jich nelze domáhat ústavní stížností, což dokládá např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1889/19 ze dne 21. 5. 2021 a řada dalších.
9. Jádrem argumentace stěžovatelek vztahující se k porušení jejich svobody projevu je pak skutečnost, že obecné soudy neprovedly řádně poměřování jejich svobody projevu s dalšími dotčenými právy, resp. legitimními cíli. Při posuzování omezení základních práv je však v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (za všechny srov. např. nálezy ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 nebo ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/17 ) poměřování až posledním krokem v testu proporcionality omezení základních práv, který se realizuje teprve poté, co předmětné omezení projde všemi předcházejícími kroky testu proporcionality.
V nyní posuzovaném případě však obecné soudy dospěly k závěru, že posuzované opatření nemůže být porušením svobody projevu stěžovatelek již z toho důvodu, že k jimi zvolenému postupu existovaly jiné právně souladné alternativy, stěžovatelky tedy mohly svou svobodu projevu realizovat jiným způsobem, avšak s podstatně menším či žádným omezením jiných dotčených práv, resp. veřejných zájmů. Posuzované opatření tak nesplnilo již předchozí krok testu proporcionality, kterým je krok potřebnosti, a nebylo tedy potřebné provádět krok poměřování.
Nelze tedy obecným soudům vytýkat, že jejich postup je porušením čl. 17 Listiny nebo čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení ustanovení § 2984 odst. 2 o. z. odmítl Ústavní soud již proto, že tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu