Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
]]Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Uhlíře, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Želénská 1291, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 11. února 2013 č. j. 1 ZT 45/2013-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel uvedl, že porušení ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že mu předmětným usnesením byla odepřena spravedlnost - denegatio iustitiae. K porušení těchto práv mělo dojít především tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí absentují podstatné okolnosti, koho a čím měl stěžovatel křivě obvinit a na základě jakých okolností se zahajuje trestní stíhání. Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud připustil přezkum sdělení obvinění z hlediska dodržení ústavních práv stěžovatelů, srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 554/03
ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467). Stěžovatel tvrdil, že svým jednáním nenaplnil skutkové znaky trestného činu, který je mu kladen za vinu, ani úmyslně, ani neúmyslně, vědomě ani nevědomě a poukázal na nález Ústavního soudu, kterým se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu [
sp. zn. I. ÚS 401/98
ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11, sp. zn. 4 Tz 40/65 ze dne 15. 7. 1965)].
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že dle usnesení Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, Územního odboru Teplice, odd. hospodářské kriminality č. j. KRPU-14549-3/TČ-2013-040981 ze dne 1. 2. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele dle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu, ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. O stížnosti stěžovatele rozhodlo Okresní státní zastupitelství usnesením ze dne 11. února 2013 č. j. 1 ZT 45/2013-7, kterou zamítlo jako nedůvodnou.
Dle sdělení právního zástupce stěžovatele, Okresním soudem v Teplicích bylo nařízeno hlavní líčení ve věci stěžovatele pod sp. zn. 4 T 45/2013 na 18. června 2013.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení (resp. Okresní státní zastupitelství v Teplicích) svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy
sp. zn. I. ÚS 46/96
a
sp. zn. IV. ÚS 582/99
), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 62/95
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 316/99
,
I. ÚS 486/01
,
,
IV. ÚS 262/03
a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 674/05
).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 511/02
); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení (resp. Okresního státního zastupitelství v Teplicích) porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov.
sp. zn. III. ÚS 539/98
).
Z usnesení policejního orgánu se především podává skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování. Podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutků, jak jej stěžovatel požaduje. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)".
Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o pravdivosti v něm obsažených údajů.
Státní zástupce okresního státního zastupitelství v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce je naprosto nedostatečně odůvodněno (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); jinak řečeno, státní zástupce se vyjádřil k věcné správnosti usnesení policejního orgánu v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např.
sp. zn. II. ÚS 258/02
).
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení za výraz odepření spravedlnosti považovat nelze. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu