Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, IČ: 43880606, se sídlem exekutorského úřadu v Hodoníně, 695 01, Sadová ul. 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská ul. 378/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 495/2010 ze dne 11. února 2011, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1) J. F. a 2) Ing. F. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Oprávněný se proti nákladovému výroku odvolal.
4. Obecný soud si při rozhodování o podaném odvolání v této souvislosti všiml, že k úhradě zálohy na náklady exekuce vyzval soudní exekutor oprávněného již v roce 2004. Nicméně tuto povinnost mu následně prominul. Podle Krajského soudu v Brně v okamžiku, kdy soudní exekutor zjistil, že výtěžek, kterého bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů, změnil soudní exekutor své předchozí stanovisko a oprávněného opětovně vyzval ke složení zálohy na náklady exekuce. Protože oprávněný zálohu nesložil, stěžovatel exekuci zastavil; při tom stěžovatel výrokem stanovil, že to byl oprávněný, kdo zastavení zavinil. Obecný soud takové jednání posoudil jako účelové obcházení zákona a standardní judikatury týkající se náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení pro nemajetnost povinného.
6. V předmětné věci Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, konstatuje, že se může zabývat správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (usnesení sp. zn. I. ÚS 1/02 ze dne 26. 3. 2002, http://nalus.usoud.cz). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, závazný výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou záležitostí především obecných soudů, jež jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti přichází proto v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Takové vybočení však Ústavní soud neshledal.
8. Obecný soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který měl oporu ve skutkovém stavu, jež deklaroval za rozhodný a který ani nebyl stěžovatelem rozporován. Své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, využiv při tom i závaznou judikaturu Ústavního soudu.
9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (dostupný online na http://nalus.usoud.cz) akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
10. Dále se připomíná, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž soudní exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to soudní exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.
11. V obecné rovině pak Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, str. 127, dostupný též in http://nalus.usoud.cz) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Tyto právě uvedené teze jsou ostatně plně v souladu i se zamítavým plenárním nálezem Ústavního soudu z 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/08 , kde se Ústavní soud problematikou § 89 exekučního řádu znovu zabýval (in http://nalus.usoud.cz, nález je též publikovaný ve Sbírce zákonů č. 310/2010, částka 113).
12. Je to soudní exekutor, který musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka se znalostí věci a s využitím odpovídajících zákonných prostředků exekuce. Posoudil-li obecný soud postup stěžovatele jako snahu formálně vykonstruovat zavinění oprávněného na zastavení exekuce a obcházet tak zákon a závaznou judikaturu, pak Ústavní soud v tomto hodnocení neshledává pochybení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 17. května 2011
Jan Musil předseda senátu