K podmínce procesního zavinění pro uložení povinnosti oprávněnému hradit náklady exekuce podle § 89 exekutorského řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 15. ledna 2008
sp. zn. IV. ÚS 1903/07
ve věci ústavní stížnosti ČSAD LOGISTIK Ostrava, a. s., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007 č. j. 10 Co 392/2007-38 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 22. 1. 2007 č. j. 2 Nc 3244/2003-22, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení exekuce a o náhradě nákladů řízení a oprávněnému (stěžovatelce) byla uložena povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí jako účastníků řízení a J. V. jako vedlejšího účastníka řízení.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 25. 7. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody, zejména právo na spravedlivý proces, a zásada, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.
II.
2. Výrokem I napadeného usnesení okresního soudu byla podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále též jen "ex. ř.") zastavena exekuce nařízená jeho usnesením ze dne 19. 9. 2003 č. j. 2 Nc 3244/2003-6, neboť výtěžek, kterého by bylo případně dosaženo, by zjevně nepostačoval ani ke krytí nákladů exekuce. Výrokem II bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi oprávněným (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) a povinným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III byl oprávněný zavázán zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. J. K. na náhradě nákladů exekuce částku 7 735 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil okresní soud odkazem na § 89 ex. ř. a § 271 o. s. ř. s tím, že exekuce byla zahájena na návrh oprávněného a je na něm, aby náklady exekuce hradil. Povinnému žádné náklady v řízení nevznikly, a proto mu nebyl přiznán vůči oprávněnému žádný nárok.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozhodl tak, že výrok II a III usnesení okresního soudu potvrdil, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Přisvědčil sice stěžovatelce, že o nákladech exekučního řízení je třeba rozhodnout na základě principu zavinění, nicméně za procesní zavinění bylo možno považovat nedostatek potřebné pečlivosti při podání návrhu na nařízení exekuce, případně další pokračování v bezdůvodném vymáhání povinnosti cestou exekuční. Odvolací soud při hodnocení zavinění vyšel z názoru, že exekuční řízení je ovládáno zásadou dispoziční, zahajuje se na návrh oprávněného, který má možnost volby způsobu vymáhání pohledávky přiznané exekučním titulem, a pokud zvolí exekuci prostřednictvím soudního exekutora a požádá o nařízení exekuce, musí nést i určité riziko náhrady nákladů exekuce a toto riziko také při podání návrhu zvažovat. Oprávněnému nelze klást k tíži, že povinný je nesolventní, ale lze na něm spravedlivě požadovat, aby na sebe vzal alespoň v malé míře zodpovědnost za výsledek nařízené exekuce přinejmenším tím, že před podáním návrhu vynaloží určité úsilí ke zjištění majetkových, osobních a jiných poměrů na straně povinného. V dané věci pak dle obsahu spisu oprávněný při podání, resp. před podáním návrhu potřebnou míru pečlivosti nezachoval, když návrh podal, aniž by mu bylo cokoliv známo o majetkových poměrech povinného.
5. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 2007 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
6. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 8. 2007 rozvinul svůj názor, dle kterého za situace, kdy šetření ohledně majetku povinného dopadá negativně, má být oprávněný připraven nést vzniklé náklady, neboť to byl právě oprávněný, jenž dal k takovýmto úkonům exekutora procesní podnět. Při nemajetnosti povinného by uložení náhrady nákladů exekuce opět povinnému bylo ryze formální a nepraktické. Pouhá nesolventnost povinného sama o sobě nemůže vést k procesní úvaze o tom, že by náklady exekuce měl automaticky nést oprávněný. V posuzovaném případu však procesním důvodem je právě ta okolnost, že k exekuci došlo na návrh oprávněného, a tedy veškerá činnost exekutora a s ní spojené náklady vznikají právě proto, že oprávněný vyvolal svým dispozičním úkonem exekuční řízení. Z praxe jsou známy případy, kdy oprávnění pro vymožení pohledávky z jednoho exekučního titulu navrhli několikrát po sobě různé způsoby výkonů rozhodnutí, někdy dokonce opakovaně jeden a tentýž způsob výkonu.
7. Soudní exekutor Mgr. J. K. se vedlejšího účastenství vzdal a povinný J. V. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. V tomto směru zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou k jejímu podání oprávněnou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o přípustný návrh nevykazující rysy zjevné neopodstatněnosti. Bylo proto možno přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí.
sp. zn. III. ÚS 205/97
,
I. ÚS 549/2000
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 159, str. 375, svazek 22, nález č. 63, str. 65).
25. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti důvodnou a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V ostatních částech odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.