Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Marcely Zoubkové, zastoupené Mgr. Bc. Hanou Vančurovou, advokátkou, se sídlem Řeznická č. 367/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024, č. j. 24 Cdo 3809/2023-383, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, 1) Mgr. Pavlíny Nepejchalové, 2) Jiřího Nepejchala a 3) Marie Eklové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V pozůstalostním řízení po zůstaviteli Jaroslavu Chytkovi vznikl mezi stěžovatelkou (sestra zůstavitele), první vedlejší účastnicí (neteř zůstavitele) a druhým vedlejším účastníkem (manžel první vedlejší účastnice) spor o to, zda tito vedlejší účastníci žili se zůstavitelem nejméně jeden rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a jsou tedy jeho zákonnými dědici. Soud proto těmto vedlejším účastníkům uložil podat proti stěžovatelce a 3) vedlejší účastnici (sestra zůstavitele) žalobu na určení, že jsou z titulu spolužijících osob dědici ze zákona.
To vedlejší účastníci učinili a okresní soud jejich žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník se zůstavitelem čtyři roky společně bydleli na základě dohody, kterou zůstavitel uzavřel dobrovolně. Jejich vzájemné vztahy byly bezproblémové, společně trávili čas, slavili svátky a vypomáhali si (např. první vedlejší účastnice v celém domě uklízela a druhý vedlejší účastník dům opravoval, oba pro zůstavitele nakupovali). Na základě těchto skutečností okresní soud uzavřel, že první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník tvořili se zůstavitelem spotřební společenství a s ohledem na dobu trvání tohoto společenství jsou dědici ze zákona po zůstaviteli z titulu osob spolužijících.
2. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Se skutkovým stavem zjištěným okresním soudem se ztotožnil a dospěl ke shodnému závěru, že první vedlejší účastnice a druhý vedlejší účastník žili se zůstavitelem nejméně rok před jeho smrtí ve společné domácnosti. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť v něm jednak způsobile nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, jednak jím pouze zpochybňovala ve věci zjištěný skutkový stav, který Nejvyššímu soudu zpravidla přezkoumávat nepřísluší.
3. Stěžovatelka podává proti shora označenému rozhodnutí ústavní stížnost. Toto rozhodnutí podle ní porušuje její základní práva podle čl. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelka rekapituluje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy. Namítá, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat důvody jejího dovolání, ačkoliv krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vedení společné domácnosti a odchýlil se od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4548/2017. Vedení společné domácnosti není v žádném předpise definováno a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k němu není jednotná. Nejvyšší soud v žádném svém rozhodnutí neřešil otázku, za jakých podmínek je vedena společná domácnost více jak dvěma osobami. Právní názor obecných soudů lze zobecnit tak, že pokud starší člověk požádá jiného, aby na jeho účet mohl ukládat svůj příjem, děti této osoby nechá bydlet v nějaké své nemovitosti a tyto děti mu poskytují občasnou pomoc, jsou považovány za osoby žijící ve společné domácnosti.
5. Podstatná část ústavní stížnosti stěžovatelky odůvodňující přípustnost jejího dovolání vychází z jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěly obecné soudy. Usnesení sp. zn. 21 Cdo 4548/2017, od kterého se měl krajský soud odchýlit, se vztahuje k případu, ve kterém žalobce usilující o status osoby spolužijící poskytoval spolu se svou manželkou zůstaviteli pouze občasnou pomoc, žili od něj odděleně a rozlišovali své příjmy. Jde proto oproti projednávané věci o skutkově odlišný případ a nejedná se o odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu.
Také námitky stěžovatelky k rozporuplnosti tvrzení vedlejších účastníků jsou námitkami skutkovými. Z jiného skutkového stavu stěžovatelka vychází i při zobecnění názoru, ke kterému podle ní obecné soudy dospěly, neboť v něm rovněž vychází z poskytování pouze občasné pomoci vedlejšími účastníky. Nijak tedy nereflektuje závěr obecných soudů, že mezi zůstavitelem a první vedlejší účastnicí a druhým vedlejším účastníkem vznikl vztah trvalého spotřebního společenství (bod 33 rozsudku okresního soudu).
6. Ústavní soud již dříve uvedl, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury a zásadně mu nepřísluší přezkoumávat skutkový stav. Jsou to právě nalézací, případně odvolací soudy, které jsou nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Podobně ostatně ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech [stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54]. Výjimečně však mohou nastat případy, kdy proces zjišťování skutkového stavu je natolik vadný, že založí porušení práva na soudní ochranu. Tak tomu bude například tehdy, pokud obecné soudy vybočí z mezí daných zásadou volného hodnocení důkazů nebo mezi jejich vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy bude dán extrémní rozpor [nález sp. zn. I. ÚS 2864/09
(N 101/57 SbNU 305)]. Proti těmto postupům se může účastník řízení úspěšně bránit nejenom podáním ústavní stížnosti, ale rovněž v rámci podaného dovolání, ve kterém položí Nejvyššímu soudu otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady [totéž stanovisko pléna bod 55].
7. V posuzované věci stěžovatelka žádnou takovou otázku procesního práva nevznesla, proto Nejvyšší soud neměl důvod skutkový stav zjištěný okresním a krajským soudem přezkoumávat a zabývat se otázkami, které ze zjištěného skutkového stavu nevycházejí. Nad rámec toho lze dodat, že okresní i krajský soud se s veškerými námitkami stěžovatelky ke zjištěnému skutkovému stavu poctivě vypořádaly (např. bod 15 rozsudku krajského soudu, bod 35 rozsudku okresního soudu).
8. Tvrzení o rozporu v judikatuře Nejvyššího soudu stěžovatelka nepodkládá konkrétními rozhodnutími, která tento rozpor zakládají. Opodstatněný není ani její požadavek, aby se na společnou domácnost více osob aplikovala jiná (nová) judikatura, než která se vztahuje na případy, kdy společnou domácnost tvoří pouze osoby dvě. Lze proto uzavřít, že Nejvyšší soud nevybočil z mezí ústavnosti, pokud dovolání stěžovatelky odmítl.
9. S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu