Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nožička s.r.o., sídlem Kmochova 576/28, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Slówikem, advokátem se sídlem Soumarská 974, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2455/2022-247 ze dne 3. 3. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 50/2022-204 ze dne 13. 4. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 38 C 88/2021-163 ze dne 21. 10. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a statutárního města Hradce Králové se sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka - jako vítězka výběrového řízení - uzavřela se statutárním městem Hradec Králové, vedlejším účastníkem, dne 23. 7. 2018 nájemní smlouvu za účelem realizace svého podnikatelského záměru. Vedlejší účastník se podle názoru stěžovatelky dopustil porušení § 433 občanského zákoníku, tj. porušení povinnosti obecné ochrany slabší strany. Stěžovatelka se proto v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 417 501 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody podle § 2910 občanského zákoníku, a to právě z důvodu porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 433 občanského zákoníku. Stěžovatelkou vyčíslená škoda odpovídala prominutí nájemného od uzavření nájemní smlouvy dne 23. 7. 2018 do 14. 5. 2021, tedy do doby odstranění vad na podlaze.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem č. j. 38 C 88/2021-163 ze dne 21. 10. 2021 žalobu stěžovatelky zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (II. výrok). Svůj závěr odůvodnil tím, že k tvrzenému porušení zákona vedlejším účastníkem zneužitím práv vůči stěžovatelce - jako slabší smluvní straně - nedošlo. Uvedl, že stěžovatelka (jako podnikatelka) nebyla před uzavřením smlouvy v takové situaci, že by nájemní smlouvu uzavřít musela, nebo k tomu byla vedlejším účastníkem či jinými okolnostmi nucena. Naopak se jednalo o svobodné rozhodnutí stěžovatelky. Podle názoru soudu navíc vedlejší účastník nevystupoval v daném smluvním vztahu jako podnikatel, neboť je veřejnoprávní korporací, a z jeho strany byla nájemní smlouva uzavírána za účelem správy a účelového využití jeho majetku v souladu s § 38 zákona o obcích.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). Přestože krajský soud prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem č. j. 21 Co 50/2022-204 ze dne 13. 4. 2022 potvrdil, s argumentací, že vedlejší účastník nemůže být v daném smluvním vztahu podnikatel, se neztotožnil. Uvedl, že je nezbytné na něj hledět jako na podnikatele. Stěžovatelka podle jeho názoru vystupovala v právním vztahu mezi účastníky řízení jako slabší smluvní strana. Jelikož krajský soud neshledal, že by vedlejší účastník zneužil svou kvalitu odborníka či své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti stěžovatelky jako slabší strany ve smyslu § 433 občanského zákoníku, závěr okresního soudu, že stěžovatelce nevzniklo právo na náhradu škody, potvrdil. Krajský soud II. výrok změnil tak, že určil jinou výši náhrady nákladů v řízení před okresním soudem a stěžovatelce navíc uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením č. j. 26 Cdo 2455/2022-247 ze dne 3. 3. 2023 odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť je shledal podle § 237 téhož zákona nepřípustným. Zároveň shrnul, proč žádná z námitek stěžovatelky nebyla způsobilá přípustnost založit. K tvrzenému zatížení předchozího řízení vadami Nejvyšší soud uvedl, že k takovým vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě (i kdyby byly dány) nicméně tyto vady přípustnost dovolání založit nemohou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle shrnula skutkový stav a procesní situaci v řízení před obecnými soudy. K ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že soud jednal v její věci v rozporu s konstatní judikaturou Ústavního soudu, neboť porušil povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí a v tomto rámci se racionálně a logicky vypořádat s argumentací účastníka řízení. Tím Nejvyšší soud porušil její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Obdobné námitky zároveň stěžovatelka vznesla i proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu.
6. Stěžovatelka považuje navíc napadené rozhodnutí krajského soudu za překvapivé. Konstatuje, že krajský soud postupoval v rozporu s právem na soudní ochranu i tím, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné, třebaže změnil učiněné právní posouzení. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že obecné soudy v nynější věci aplikovaly podústavní právo vadně, respektive že je aplikovaly přímo svévolně.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který mimo jiné rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů a nemůže provádět dohled nad jejich rozhodovací činností či dokonce instanční přezkum jejich rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. K námitce porušení stěžovatelčiných práv napadeným usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že k přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu v minulosti judikoval, že "ji může přehodnocovat pouze z hlediska ústavnosti dovolání. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění ve vztahu k jeho přípustnosti náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" (nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016, bod 20).
10. Ani jedna z výše uvedených situací se ovšem v posuzované věci nestala. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky pečlivě zabýval a jeho odůvodnění považuje za logické a racionální. V odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit nemohou. Navíc, k vadám namítaným stěžovatelkou nejenže vysvětlil, proč tyto přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou, ale pro úplnost doplnil, proč řízení ani namítanými vadami netrpí. Pro stručnost Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odkazuje.
11. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud pochybil, pokud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, ačkoliv svůj závěr postavil na úplně jiném právním posouzení. Podle stěžovatelky mělo dojít ke kasačnímu zásahu krajského soudu. Jiný postup totiž podle ní odporuje zásadám spravedlivého procesu a odkázala přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998, sp. zn III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 či sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5.
2003. Stěžovatelka ovšem pomíjí skutečnost, že již zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se změnil občanský soudní řád a některé další zákony, byla překonána tato judikatura Ústavního soudu, která konstatovala, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Zdánlivě nepatrná změna § 219 občanského soudního řádu má významné důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu prvního stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale například i ta rozhodnutí, které jsou postavena na nesprávném právním názoru, avšak přesto jsou co do výroku správná.
Je tedy zřejmé, že tímto postupem proto krajský soud stěžovatelčino právo na soudní ochranu porušit nemohl (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2724/16 ze dne 27. 3. 2017, bod 10, či usnesení sp. zn. II. ÚS 659/15 ze dne 21. 4. 2015, bod 13).
12. Ústavní soud připomíná, že tato nová úprava § 219 občanského soudního řádu nijak nezasáhla do zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, respektive do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1472/23 ze dne 11. 1. 2024, bod 16 a 17). Ústavní soud nicméně rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jako překvapivé, neboť už okresní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že vedlejší účastník § 433 občanského zákoníku neporušil, když uvedl, že stěžovatelka "především nebyla před uzavřením smlouvy v takové situaci, že by nájemní smlouvu uzavřít musela, nebo k tomu byla [vedlejším účastníkem] či jinými okolnostmi nucena, ale jednalo se o svobodné rozhodnutí [stěžovatelky] jako podnikatelky přihlásit se do výběrového řízení, nabídnout výši nájemného a nést za toto jednání odpovědnost." Tudíž nešlo o právní závěr, který přijal až krajský soud; naopak stěžovatelka na něj mohla zareagovat už ve svém odvolání.
Krajský soud navíc svým rozhodnutím přispěl k argumentaci stěžovatelky, že obecně by mohlo k porušení § 433 občanského zákoníku dojít, avšak dospěl závěru (stejně jako okresní soud), že v posuzované věci ke zneužití postavení vedlejším účastníkem nedošlo.
13. Ke zbylým námitkám Ústavní soud uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, tj. zda je vedlejší účastník povinen k náhradě škody podle § 2910 občanského zákoníku z důvodu porušení zákonné povinnosti vymezené § 433 téhož zákona. Jedná se o vyslovení jeho nesouhlasu s výsledkem řízení, nikoli o relevantní polemiku, resp. o věcné zpochybnění napadených rozhodnutí. Tímto způsobem však v řízení o ústavní stížnosti vzhledem k jeho principům (viz bod 8 tohoto usnesení) nelze dosáhnout úspěchu, neboť Ústavní soud je povolán především k přezkumu ústavnosti, tj. není další soudní instancí.
14. Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2024
Daniela Zemanová předsedkyně senátu