Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Endre Tótha, DrSc., správce konkursní podstaty úpadce Realitbanka, a. s., se sídlem Malešická 16a, 130 00 Praha 3, právně zastoupeného Mgr. Petrem Brožem, advokátem AK se sídlem Husovo nám. 44/31, 266 01 Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 2009 č. j. 29 Cdo 738/2007-1005 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006 č. j. 1 Ko 165/2006-813, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 1997 sp. zn. 94 K 83/96 byl stěžovatel jmenován správcem konkursní podstaty dlužníka Realitbanka, a. s. Usnesením ze dne 16. prosince 2005 č. j. 94 K 83/96-769 Městský soud v Praze jako konkursní a dohlédací soud schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů stěžovatele jako správce konkursní podstaty, mimo jiné schválil odměnu stěžovatele jako správce konkursní podstaty ve výši 1.190.000,- Kč. K odvolání konkursní věřitelky bylo uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2006 č. j. 1 Ko 165/2006-813 změněno tak, že odměna stěžovatele jako správce konkursní podstaty činí 887.903,- Kč, v ostatním zůstalo napadené rozhodnutí beze změny. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009 č. j. 29 Cdo 738/2007-1005 zamítnuto.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by měl být přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9.
července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výší odměny, která mu byla přiznána soudem za výkon funkce správce konkursní podstaty, což není nic jiného, než nespokojenost stěžovatele s tím, jak obecné soudy v daném řízení vyložily "podústavní" právo. To ovšem ke konstatování zásahu do základních práv nedostačuje. Dle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě nelze o zkrácení základních práv stěžovatele hovořit.
Určování konkrétní výše odměny bylo spojeno s aplikací a výkladem zákona a podzákonných právních předpisů, jež jsou plně v kompetenci obecných soudů. Stěžovatelova argumentace staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek, svědčících o extrémním excesu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17). Ty však v daném případě splněny nebyly.
Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolací soud se námitkami stěžovatele zabýval, včetně námitky stěžovatele, že napadené rozhodnutí vrchního soudu je v rozporu s dobrými mravy, a své právní závěry dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil. Dovolací soud správně podotkl, že samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu vyúčtování, a že tam, kde výše poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci zálohy vznikl nárok podle (jím) poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu