Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele Z. J., právně zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem Zavadilova 5, Praha 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2005 sp. zn. 8 Tdo 1224/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. 5 To 606/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. října 2004 sp. zn. 3 T 36/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. října 2004 sp. zn. 3 T 36/2004 uznán vinným skutky popsanými pod body 1) až 10) výroku rozsudku kvalifikovanými jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli za podmínek § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí - omamných látek a digitální váhy zn. Tanita.
K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. 5 To 606/2004 napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině ohledně bodů 1, 2, 3, 4, 6 a 7 a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Odvolací soud dále podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a sám při nezměněných výrocích o vině pod body 5, 8, 9 a 10 podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle § 187 odst. 2 tr.
zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 55 odst. 1 písm. b) tr. zák. uložil trest propadnutí věcí - omamných látek a digitální váhy. Stěžovatelovo jednání uvedené pod body 5), 8), 9) a 10) výroku o vině spočívá v tom že: 5) v blíže nezjištěné době od měsíce února 2003 do měsíce srpna 2003 na různých místech v Praze prodal látku pervitin M. V., a to ve dvanácti případech vždy dávku o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč,
8) v blíže nezjištěné době od měsíce února 2003 do měsíce září 2003 na různých místech v Praze prodal látku pervitin P. P. (utajený svědek dle § 55 tr. ř.), a to celkem v šedesáti případech vždy o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč,
9) v blíže nezjištěné době od jara r. 2003 do září 2003 na různých místech v Praze prodal látku pervitin I. N. (utajený svědek dle § 55 tr. ř.), a to ve čtyřiceti případech, a to po dávkách o hmotnosti 0,3 g za částku 300,- Kč a o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč,
10) dne 21. 9. 2003 kolem 18:00 hod. ve vozidle BMW 316i reg. zn. 2A3 33 - 82, ve kterém byl kontrolován hlídkou Policie ČR v Praze 8, u benzínového čerpadla v ulici Voctářova, převážel plastové sáčky obsahující bílou krystalickou látku o celkové hmotnosti 48,1 g, ve které bylo následně odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistická chemická expertíza, zjištěna přítomnost účinné látky metamfetamin o celkové hmotnosti 15,4369 g a dále 6 ks tablet EXTAZE obsahující dle shora citovaného odborného vyjádření celkem 1,2941 g MDMA.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2005 sp. zn. 8 Tdo 1224/2005 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uplatnil řadu různorodých námitek, přičemž s většinou z nich se dostatečným způsobem vypořádaly obecné soudy.
K otázce prohlídky stěžovatelova vozidla soud prvního stupně uvedl, že zasahující policisté Š. a M. ve svých svědeckých výpovědích potvrdili, že ve voze byly nalezeny blíže popsané věci, přičemž co se týká množství zajištěné drogy, vycházel soud z minimálních údajů, tedy z množství předloženého k odbornému zkoumání. Stěžovatelovu námitku, že drogy mohly být do vozidla vloženy třetí osobou, pokládal soud za nevěrohodnou, neboť pro tuto verzi nesvědčí žádný důkaz, je navíc nepravděpodobné, že by si stěžovatel vložených věcí nevšiml. Nález naopak odpovídá svědeckým výpovědím, že se stěžovatel zabýval distribucí drog a způsob stěžovatelova jednání je obdobný jako v případě jeho předchozí trestné činnosti (str. 6-7 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud k téže otázce konstatoval, že nález drogy je prokázán nejen výpovědí policisty Š., ale i listinnými důkazy, ze kterých vyplývá, že k podezřelému vozidlu byla přivolána policejní posila i technické složky, které provedly a protokolárně zafixovaly výsledky prohlídky vozidla. Pokud policisté, poté co požádali stěžovatele o doklady a vystoupení z vozu, spatřili v interiéru vozidla podezřelé množství elektrotechniky a pod sedačkou spolujezdkyně věci nasvědčující konzumaci drog, nic nebránilo prohlídce dopravního prostředku. Průběh policejní akce přitom do značné míry potvrzuje i výpověď stěžovatelovy spolujezdkyně svědkyně V. K osobě pprap. J. odvolací soud uvedl, že tento policista žádné svědky v přípravném řízení nevyslýchal, ale pouze předával výsledky rozpracovaného šetření místně příslušné vyšetřovatelce v Praze 8 (str. 7-9 rozsudku nalézacího soudu).
Se shora konstatovanými závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a dále uvádí, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Stěžovatel je usvědčován nejen výpovědí utajených svědků, ale i výpovědí svědkyně V., jakož i důkazy zajištěnými při prohlídce jeho vozidla.
K otázce zákonnosti zmíněné prohlídky Ústavní soud uvádí, že pokud policisté zpozorovali ve vozidle věci svědčící o konzumaci drog, byl dán důvod k provedení prohlídky dopravního prostředku v souladu s ustanovením § 18 odst. 2 policejního zákona. Ústavní soud nehodlá posuzovat otázku, zda policisté předmětné věci mohli či nemohli zpozorovat, za rozhodující pokládá okolnost, že výsledky prohlídky jejich podezření potvrdily. Otázka, zda existuje evidence podezřelých vozidel, je v tomto ohledu zcela nerozhodná a pokud se soudy s tímto stěžovatelovým návrhem výslovně nevypořádaly, jde o pochybení ryze formálního rázu, které nemohlo jakkoliv porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl poučen o právu zúčastnit se prohlídky, neobdržel protokol o důvodu zadržení ani o věcech, které byly ve voze nalezeny, prohlídce nebyl přítomen nezúčastněný svědek a z vozidla ani z předmětných věcí nebyly sejmuty otisky prstů, nezakládají tyto skutečnosti nezákonnost provedené prohlídky, neboť tyto požadavky na její provedení policejní zákon ani trestní řád nestanoví.
Stěžovatel žádným způsobem neodůvodňuje své tvrzení, že by svědkové vypovídající v jeho neprospěch byli ovlivněni pprap. J., přičemž pokud uvádí, že tento policista již před stěžovatelovým zadržením vyslýchal k jeho osobě shora uvedené osoby, nemůže toto stěžovatelovo tvrzení jakkoliv zpochybnit důvěryhodnost vyslechnutých svědků. Na okraj Ústavní soud uvádí, že pokud byl stěžovatel opakovně odsouzen pro distribuci drog, je naprosto pochopitelné, pokud jsou k jeho osobě shromažďovány kriminální policií operativní poznatky.
Z obsahu výpovědí utajených svědků (č. l. 307-308 trestního spisu) je zcela zřejmé, že tito svědkové vypovídali k osobě stěžovatele a není dán důvod k podezření, že by jej mohli zaměnit s jinou osobou, stěžovatel navíc uvádí, že jednoho z těchto svědků osobně zná. K provedení rekognice tedy nebyl žádný důvod. Tvrzení stěžovatele, že výpovědí M. P. bylo vyvráceno svědectví M. V., není pravdivé. Tento svědek uvedl, že mu není známa žádná souvislost stěžovatele nebo M. V. s drogami a že neví, že by někdo z nich bral nebo poskytoval drogy (č. l. 345 trestního spisu). Lze tedy uvést, že tato výpověď sice nepotvrzuje, ale rozhodně ani nevyvrací výpověď svědkyně V., že jí stěžovatel drogy prodával (č. l. 309 trestního spisu).
Stěžovatelova námitka zpochybňující věrohodnost utajeného svědka vystupujícího pod jménem P. P. tvrzením, že tohoto svědka zná a aktuálně zjistil, že je vyšetřován pro trestný čin podvodu spáchaného ke škodě stěžovatele, a svědek tak měl důvod vypovídat v jeho neprospěch, nemá žádnou ústavněprávní relevanci. Takové tvrzení by mohlo být nanejvýš uplatněno v návrhu na obnovu řízení dle § 277 a násl. tr. ř., jeho přezkoumání v rámci ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím ve věci samé však odporuje principu subsidiarity.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. března 2006
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu