Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Petra Kafky, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2022 č. j. 25 Cdo 1178/2021-684, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2020 č. j. 3 Co 51/2018-607 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2017 č. j. 34 C 30/2008-446, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Gustava Činčaly, 2) Sboru Církve adventistů sedmého dne Rumburk, sídlem 9.
května 858/52, Rumburk, 3) Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne, sídlem Peroutkova 2482/57, Praha 5 - Smíchov, 4) Sboru Církve adventistů sedmého dne - Krč, sídlem Thomayerova 800/5, Praha 4 - Krč, 5) PhDr. Josefa Hrdinky, Ph. D., 6) Josefa Cepla a 7) Jana Pospíšila, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a právo svobodně projevovat své náboženství podle čl. 16 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se v řízení na ochranu osobnosti domáhal po vedlejších účastnících řízení (prvním až sedmém žalovaném) morálního a finančního zadostiučinění za to, že o něm měly být šířeny nepravdivé a pomlouvačné informace zveřejněné ve zprávě komise ustanovené Konferencí Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne (dále jen "církev") pro přezkoumání vyloučení stěžovatele z církve (dále jen "zpráva komise") umístěné na jejích oficiálních internetových stránkách, které souvisely s okolnostmi jeho vyloučení.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2017 č. j. 34 C 30/2008-446 žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby mu první až sedmý vedlejší účastník řízení zaplatili částky v rozmezí mezi 150 000 Kč až 300 0000 Kč, zamítl (výroky I., II., V., VII., VIII., IX. a X.). Dále zamítl žalobu, aby třetí vedlejší účastník řízení (třetí žalovaný) odeslal 71 sborům církve dopis se sdělením, které je specifikováno ve výroku (výrok III.) a aby o splnění této povinnosti písemně informoval stěžovatele (výrok IV.).
Rovněž zamítl žalobu, aby čtvrtý vedlejší účastník řízení (čtvrtý žalovaný) uveřejnil na vlastní náklady omluvu na stejném místě a stejnou formou, jako zveřejnil uvedenou zprávu komise (výrok VI.). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XI.). Městský soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je bývalým členem církve, z níž byl vyloučen na zasedání členského shromáždění druhého vedlejšího účastníka řízení (druhého žalovaného) dne 8. 12. 2001 a byl o tom dne 12. 12. 2001 informován písemnou zprávou.
O odvolání stěžovatele proti rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka řízení rozhodovala Konference církve, která dne 18. 5. 2003 schválila zprávu komise, jež byla rozeslána všem sborům církve v České republice a čtvrtým vedlejším účastníkem řízení byla zveřejněna na internetových stránkách církve. Městský soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by jej první vedlejší účastník řízení (první žalovaný), řadový člen církve, dehonestoval tvrzenými výroky, adresovanými synovi stěžovatele a členům druhého vedlejšího účastníka řízení.
Druhý vedlejší účastník řízení tím, že stěžovatele vyloučil ze sboru, postupoval v souladu s církevními předpisy a nedopustil se žádného zvlášť závažného zásahu do jeho osobnostních práv. Toho se nedopustil ani třetí vedlejší účastník řízení. Čtvrtý vedlejší účastník řízení připustil, že zprávu komise zveřejnil na internetu, nicméně podle městského soudu, ačkoliv šlo o dokument, který nebyl určen k veřejnému šíření, nýbrž sloužil zejména k informování členů církve, nebyla jeho zveřejněním na internetových stránkách jedné složky církve neoprávněně zasažena osobnostní práva stěžovatele, neboť zpráva komise neměla difamující povahu, nebyla nepravdivá, byla přijata příslušným církevním orgánem, měla oficiální význam a sdělovala závěry šetření.
Stěžovatel neprokázal, že by existovala druhá verze zprávy komise, od níž odvozoval též zásah do svých osobnostních práv. Městský soud konečně dovodil, že pátý, šestý a sedmý vedlejší účastník řízení (pátý, šestý a sedmý žalovaný) nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni, neboť se jako členové církve podíleli na činnosti třetího a čtvrtého vedlejšího účastníka řízení, aniž by se při svém jednání dopustili excesu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 20. 2. 2008, stěžovatel byl vyloučen dne 8.
12. 2003, zpráva komise byla zveřejněna na stránkách čtvrtého vedlejšího účastníka řízení dne 23. 5. 2003, shledal městský soud důvodnou námitku promlčení a dovodil, že právo stěžovatele na peněžité zadostiučinění proti všem vedlejším účastníkům řízení je promlčeno.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2020 č. j. 3 Co 51/2018-607 rozsudek městského soudu ve všech výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění městského soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že přes poučení, kterého se stěžovateli od soudů obou stupňů dostalo, stěžovatel neprokázal žádné konkrétní skutečnosti o údajném zásahu do osobnostních práv. Touto cestou se snaží docílit určení neoprávněnosti vyloučení z církve. O tom ale nemohou rozhodovat soudy, nýbrž toliko orgány církve, což vyplývá z vnitřní autonomie církve. Stěžovatel jako důvod zásahu do svých osobnostních práv uváděl zprávu komise, která byla řádně odsouhlasena, je platná a měla pouze jedno znění. Ačkoliv stěžovatel tvrdil, že zpráva komise byla nepravdivá a měly být údajně dvě verze, ani jednu z těchto skutečností neprokázal. Navzdory tomu, že zpráva komise byla po určitou dobu uveřejněna na internetových stránkách čtvrtého vedlejšího účastníka řízení, neměla difamující povahu a objektivně nemohla zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele, jemuž se dokonce sedmý vedlejší účastník řízení za její zveřejnění omluvil. Šlo o veřejný dokument, který sloužil k informování členů o dění na Konferenci. Důvodné byly podle vrchního soudu jak námitky promlčení vznesené všemi vedlejšími účastníky řízení, tak i závěry městského soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace.
5. Následné dovolání stěžovatele proti části výroku rozsudku vrchního soudu, jímž byl potvrzen rozsudek městského soudu ve vztahu mezi stěžovatelem a druhým, třetím a čtvrtým vedlejším účastníkem řízení Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2022 č. j. 25 Cdo 1178/2021-684 zamítl a ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud připustil dovolání pro řešení otázky zásahu do osobnostních práv vyloučením člena z církve a publikací důvodů a okolností s tím spojených, avšak dospěl k závěru, že není důvodné. Nejvyšší soud poměřoval střet dvou základních práv - práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména a práva na ochranu soukromí (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny) a práva svobodně projevovat své náboženství a autonomii církví (čl. 16 Listiny). K tomu uvedl, že je nezadatelným právem církve rozhodovat o vyloučení jejího člena. Stěžovatel se ovšem domáhal, aby obecné soudy přezkoumaly výsledek (tzn. vyloučení z církve). Tím by obecné soudy nepřípustně zasahovaly do vnitřního okruhu záležitostí církví. Vrchní soud proto nepochybil, když respektoval autonomii církevních aktů.
6. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení, stav věci, okolnosti vzniku sporu a rekapituluje v řízení uplatňovanou argumentaci. Zásah do práva na projednání věci soudem spatřuje v tom, že obecné soudy odmítly posuzovat zásah do osobnostních práv stěžovatele nepravdivostí informací obsažených v podkladech pro vyloučení stěžovatele z církve s poukazem na to, že by nepřípustně zasáhly do autonomie církve.
Podle názoru stěžovatele by však posouzením pravdivostí uvedených informací k zásahu do autonomie církve nedošlo. S takovým závěrem se neztotožňuje. Vyslovuje přesvědčení, že je dána pravomoc soudů i pro posouzení těchto otázek, bez ohledu na to, že by se musely zabývat obsahem rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z církve. Výklad zastávaný obecnými soudy je podle názoru stěžovatele v rozporu s čl. 4 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Domnívá se, že má právo na ochranu osobnosti ve vztahu k jiným členům církve.
Uvnitř církve pak neexistuje žádný mechanismus k ochraně jeho práv při šíření nepravdivých informací. Namítá, že až Nejvyšší soud posoudil významnou část zásahů do jeho osobnostních práv, avšak s tím, že obecné soudy nemají pravomoc k poskytnutí ochrany stěžovateli. Dospěl-li Nejvyšší soud k takovému názoru, měl rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit a vést je k tomu, aby řízení zastavily a věc postoupily k rozhodnutí jinému orgánu, případně tak měl učinit Nejvyšší soud sám. Za dané situace je rozhodnutí Nejvyššího soudu rozhodnutím překvapivým.
Městským a vrchním soudem nebyly tyto zásahy vůbec posouzeny. K zásahu do práva na soudní ochranu došlo i tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že první, pátý, šestý a sedmý vedlejší účastník řízení nebyli ve sporu pasivně legitimováni. Stěžovatel v této části ústavní stížnosti rozebírá, jakým jednáním zasáhly tyto osoby do jeho osobnostních práv. Nesouhlasí s tím, že by u těchto osob (zejména šestého a sedmého vedlejšího účastníka řízení) šlo jen o nevhodné plnění pracovních či služebních povinností.
7. K zásahu do práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru společně s jinými podle čl. 16 odst. 1 Listiny došlo tím, že vedlejší účastníci řízení šířením nepravdivých informací nastolili stav, kdy je toto právo stěžovateli znemožněno vykonávat. Zásah do práva na ochranu osobnosti spatřuje v tom, že vedlejší účastníci řízení o něm šířili nepravdivé informace. Právo na soudní ochranu bylo porušeno tím, že obecné soudy odmítly přezkoumat pravdivost obsahu rozhodnutí o vyloučení stěžovatele z církve, jakož i dalších dokumentů sloužících jako podklad k jeho vyloučení. Nesouhlasí se závěrem, že zpráva komise neměla difamující povahu. Naopak zprávu komise považuje za hrubě manipulativní, obsahující diskvalifikující hodnocení a způsobující ztrátu cti. V této části vyslovuje přesvědčení, že zpráva komise a podklady, z nichž vycházela, měla difamující povahu a byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv stěžovatele. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že jeho nárok by neměl být promlčen (Nejvyšší soud se však touto otázkou věcně nezabýval, neboť neshledal zásah do osobnostních práv stěžovatele). Jelikož stěžovateli nebyla poskytnuta přiměřená satisfakce, došlo k porušení práva zakotveného v čl. 10 Listiny. Obecné soudy dále znemožnily stěžovateli prokázat jím uplatňovaná tvrzení.
8. Obecným soudům dále vytýká extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozených skutkových zjištění. Konkrétně jde o sdělení prvního vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatel měl údajně pronést, že sbor církve má být zkorumpovanou, pokryteckou a fanatickou organizací. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že první vedlejší účastník řízení toto sdělil, takže pokud dospěl městský soud ke skutkovému zjištění, že stěžovatel neprokázal pronesení tvrzených výroků prvním vedlejším účastníkem řízení, jde o zjištění, které je v rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel dále namítá, že nebyly provedeny podstatné důkazy, které stěžovatel podrobně rozebírá a které by měly význam pro výsledek sporu, resp., jimiž by mohly být prokázány či vyvráceny konkrétní skutečnosti (např. kdo se podílel na hanobení církve, způsoboval v modlitebně nepokoj a narušoval atmosféru sborového společenství, kolikrát byla čtena zpráva komise na konferenci apod.). Vyslovuje přesvědčení, že tyto důkazy nepatřily do skupiny nadbytečných a jejich neprovedením bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. Vrchnímu soudu dále vytýká, že nevypořádal velké množství jeho odvolacích námitek.
9. Konečně si stěžuje na nepřiměřenou délku soudního řízení a nepřiměřenou výši nákladů řízení, a to v situaci, kdy obecné soudy neměly podle názoru Nejvyššího soudu pravomoc o podstatné části věci rozhodovat. V souvislosti s náklady řízení prosazoval aplikaci § 150 o. s. ř.
10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost všech napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice namítá porušení celé řady svých ústavně zaručených práv, jehož se měly dopustit obecné soudy, ale z větší části je jeho argumentace spíše subjektivní prezentací jemu způsobené újmy, k níž mělo dojít v důsledku jednání vedlejších účastníků řízení.
14. Zásah do práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v prvé řadě v tom, že obecné soudy neposuzovaly zásah do osobnostních práv stěžovatele způsobený nepravdivostí informací obsažených v podkladech pro vyloučení stěžovatele z církve s poukazem na princip autonomie církve. Podle názoru Ústavního soudu naopak obecné soudy, zejména pak Nejvyšší soud, zcela správně provedly rozlišení otázek, jimž náleží soudní ochrana, od otázek, které spadají do církevní autonomie. Nejvyšší soud svoji argumentaci podpořil i četnou judikaturou Ústavního soudu [za všechny lze připomenout nález ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/06
(N 173/47 SbNU 253); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], proto v této otázce postačí odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu (viz str. 7).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje celou řadu námitek, které se však z převážné části týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Svými námitkami a subjektivním hodnocením provedených (ale i neprovedených) důkazů (např. ohledně podle stěžovatele prokázaného sdělení prvního vedlejšího účastníka řízení, který měl o stěžovateli tvrdit, že pronesl, že sbor církve má být zkorumpovanou, pokryteckou a fanatickou organizací) se stěžovatel snaží dosáhnout zásahu Ústavního soudu. Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Ústavní soud v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
16. Pro danou věc je podstatné, že obecné soudy se stěžovatelovou žalobou na ochranu osobnosti v té části, která se netýkala aspektů souvisejících s autonomií církve a interního církevního rozhodování, řádně zabývaly. Přitom provedly (především městský soud) poměrně rozsáhlé dokazování (viz str. 12 rozsudku městského soudu) a na jeho základě dospěly k závěru o tom, že stěžovatel neprokázal, že by byl dehonestován výroky (v případě prvního vedlejšího účastníka řízení) nebo zveřejněním zprávy komise, která neměla difamující povahu (v případě čtvrtého vedlejšího účastníka řízení).
Tvrzení stěžovatele, že tomu bylo jinak, tzn., že zpráva komise byla hrubě manipulativní, obsahující diskvalifikující hodnocení, pak představuje právě onu výše zmiňovanou polemiku se závěry obecných soudů, která ovšem nedosahuje ústavněprávní roviny a neumožňuje Ústavnímu soudu, aby jakkoliv vstupoval do rozhodovací činnosti obecných soudů. Právo stěžovatele na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tak nebylo z pohledu Ústavního soudu dotčeno.
17. V případě prvního, pátého, šestého a sedmého vedlejšího účastníka řízení obecné soudy neshledaly jejich pasivní legitimaci. Stěžovatel totiž ani netvrdil, že by se tyto osoby svým jednáním měly dopustit neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv a pokud již určitým způsobem jednaly (např. pátý vedlejší účastník řízení byl pouze zapisovatelem), jednaly jménem církve (sedmý vedlejší účastník řízení byl jejím statutárním zástupcem). Ani v tomto případě neshledává Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné pochybení.
18. Ústavní soud rovněž nesdílí námitku týkající se neprovedení podstatné části důkazů. Jak již bylo zmíněno výše, obecné soudy (zejména městský soud) si opatřily pro svoje rozhodnutí dostatečné důkazní podklady. K tomu Ústavní soud podotýká, že z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Důkazy (a to jak navržené stěžovatelem, tak i vedlejšími účastníky řízení), které se s ohledem na žalobní tvrzení stěžovatele, jenž zásah do svých osobnostních práva spatřoval ve zveřejnění nepravdivé zprávy na internetových stránkách církve, nevztahovaly k projednávané věci, pro nadbytečnost provedeny nebyly. Ze stejného důvodu nebyly hodnoceny v řízení ty městským soudem provedené důkazy, které se týkaly konkrétních okolností vyloučení stěžovatele z církve, neboť k jeho přezkumu nemají soudy pravomoc.
19. Namítal-li stěžovatel, že vrchní soud nevypořádal velké množství jeho odvolacích námitek, pak je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž není nutno z hlediska naplnění požadavku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatele, když postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii [srov. např. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565) nebo usnesení ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 832/12 , ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3142/13 , ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3176/13 a ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2855/13 ]. Pochybení, které by mohlo vést ke zrušení napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal.
20. Co se týče uplatněného nároku na finanční zadostiučinění, obecné soudy dospěly k závěru o jeho promlčení, když promlčecí doba začala běžet dne 24. 5. 2003 (následující den po zveřejnění zprávy komise) a marně uplynula dne 24. 5. 2006. Žaloba na ochranu osobnosti přitom byla podána až dne 20. 2. 2008. Stěžovatelův nesouhlas se závěrem o promlčení jeho nároku, který však blíže nerozebírá, se pak opět pohybuje v rovině polemiky s podústavním právem.
21. Tvrdil-li stěžovatel, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru zakotvené v čl. 16 odst. 1 Listiny, protože mu toto právo bylo znemožněno vykonávat (vyloučením z církve), nešlo o porušení tohoto práva ze strany orgánů veřejné moci (soudů), nýbrž o výsledek rozhodovací činnosti autonomních orgánů církve. Ústavní soud nemá žádné výhrady proti závěru obecných soudů, že je nezadatelným právem církve rozhodovat o vyloučení jejího člena. Každopádně stěžovateli není orgány veřejné moci nikterak bráněno nadále svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu čl. 16 odst. 1 Listiny. Předmětem řízení před obecnými soudy nebyla ovšem otázka samotného vyloučení z církve, nýbrž ochrana osobnosti stěžovatele a finanční satisfakce.
22. K námitce nepřiměřené výše náhrady nákladů řízení lze uvést, že obecné soudy postupovaly podle zásady úspěchu ve věci zakotvené v § 142 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že vedlejší účastníci řízení byli zastoupeni jedním advokátem, se projevila ve snížení jeho odměny. Zmírňovací právo obsažené v § 150 o. s. ř., jehož aplikaci prosazoval stěžovatel, přísluší obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Pakliže obecné soudy ve věci neshledaly důvody zvláštního zřetele hodné pro moderaci výše nákladů řízení, nelze v jejich rozhodnutí spatřovat porušení ústavně zaručených práv.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a proto o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu