ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. K.,
narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se
sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti žalovaným: 1) G. Č., narozený dne XY,
bytem XY, 2) Sbor Církve adventistů sedmého dne Rumburk, IČO 63155494, se
sídlem 9. května 858/52, Rumburk, 3) České sdružení Církve adventistů sedmého
dne, IČO 63831244, se sídlem Peroutkova 2482/57, Praha 5, 4) Sbor Církve
adventistů sedmého dne - Krč, IČO 26522713, se sídlem Thomayerova 800/5, Praha
4, 5) J. H., narozený XY, bytem XY, 6) J. C., narozený dne XY, bytem XY, 7) J.
P., narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem
se sídlem Dejvická 664/46, Praha 6, o ochranu osobnosti, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 30/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Co 51/2018-607, takto:
I. Dovolání proti části výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3.
6. 2020, č. j. 3 Co 51/2018-607, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 3) a 4), se zamítá, ve zbývajícím
rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
každému z žalovaných 3.053 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta JUDr. Karla Vrzáně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 34 C 30/2008-446,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu zaplatili žalovaný 1) 300.000 Kč,
žalovaný 2) 200.000 Kč, žalovaný 3) 300.000 Kč, žalovaný 4) 200.000 Kč,
žalovaný 5) 150.000 Kč, žalovaný 6) 150.000 Kč a žalovaný 7) 200.000 Kč, dále
zamítl žalobu, aby žalovaný 3) odeslal 71 sborům Církve adventistů sedmého dne
dopis se sdělením, že zpráva komise pro přezkoumání záležitosti vyloučení P.
K.. ze dne 18. 5. 2003 je nepravdivá a má být postupováno, jako by nebyla
vydána, a aby o splnění této povinnosti písemně informoval žalobce, a zamítl i
žalobu, aby žalovaný 4) uveřejnil na vlastní náklady omluvu na stejném místě a
stejnou formou jako zveřejnil uvedenou zprávu; rozhodl rovněž o náhradě nákladů
řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je bývalým členem Církve adventistů
sedmého dne, z níž byl vyloučen na zasedání členského shromáždění žalovaného 2)
dne 8. 12. 2001 a byl o tom dne 12. 12. 2001 informován písemnou zprávou. O
odvolání žalobce proti vyloučení z církve rozhodovala Konference žalovaného 3),
který ustanovil komisi pro přezkoumání vyloučení žalobce z církve (dále též jen
„Komise“). Po jednání dne 4. 5. 2003, jehož se účastnil i žalobce, schválil
žalovaný 3) dne 18. 5. 2003 zprávu Komise. Zápisem z jednání Konference
žalovaného 3) bylo prokázáno, že zpráva byla řádně odsouhlasena a existuje
pouze v jediné verzi. Žalovaný 3) v květnu 2003 rozeslal zprávu všem sborům
církve v České republice, žalovaný 4) ji zveřejnil na svých internetových
stránkách. Žalobce se znovu obrátil s žádostí o přešetření v roce 2008 na výbor
žalovaného 3), který již jen odkázal na usnesení Komise z roku 2003. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by jej žalovaný 1),
řadový člen církve, dehonestoval tvrzenými výroky, adresovanými synovi žalobce
a členům žalovaného 2). Žalovaný 2), sbor Církve adventistů sedmého dne v
Rumburku, tím, že žalobce vyloučil ze sboru, postupoval v souladu s církevními
předpisy a nedopustil se žádného zvlášť závažného zásahu do osobnostních práv
žalobce. Toho se nedopustil ani žalovaný 3), České sdružení této církve. Žalovaný 4), sbor církve v Praze 4, připustil, že zprávu zveřejnil na
internetu, nicméně podle soudu se sice jednalo o dokument, který nebyl určen k
veřejnému šíření, sloužil však zejména k informování členů církve, proto ani
jeho zveřejněním na internetových stránkách jedné složky církve nebyla
neoprávněně zasažena osobnostní práva žalobce. Zpráva neměla difamující povahu,
nebyla nepravdivá, byla přijata příslušným církevním orgánem, měla oficiální
význam a sdělovala závěry šetření komise; žalobce neprokázal, že by existovala
druhá verze zprávy, od níž odvozoval též zásah do svých osobnostních práv. Soud
dovodil, že žalovaní 5), 6) a 7) nejsou ve sporu pasivně věcně legitimováni,
neboť se jako členové církve podíleli na činnosti žalovaných 3) a 4), aniž by
se při svém jednání dopustili excesu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána
dne 20. 2. 2008, žalobce byl vyloučen 8. 12. 2003, zpráva Komise byla
zveřejněna na stránkách žalovaného 4) dne 23. 5. 2003, shledal soud důvodnou
námitku promlčení a dovodil, že právo žalobce na peněžité zadostiučinění proti
všem žalovaným je promlčeno. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Co
51/2018-607, rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právními závěry. Zdůraznil, že přes poučení, kterého se
mu od soudů obou stupňů dostalo, žalobce neprokázal žádné konkrétní skutečnosti
o údajném zásahu do osobnostních práv. Snaží se totiž touto cestou docílit
určení neoprávněnosti vyloučení z církve.
O tom ale nemohou rozhodovat soudy,
nýbrž toliko orgány církve, což vyplývá z vnitřní autonomie církve. Žalobce
jako důvod zásahu do svých osobnostních práv uvedl zprávu Komise, která byla
řádně odsouhlasena, je platná a měla pouze jedno znění. Ačkoliv žalobce tvrdil,
že zpráva byla nepravdivá a měly být dvě, ani jednu z těchto skutečností
neprokázal. Navzdory tomu, že zpráva byla po určitou krátkou dobu uveřejněna na
stránkách žalovaného 4), neměla difamující povahu a objektivně nemohla
zasáhnout do osobnostních práv žalobce, jemuž se dokonce žalovaný 7) za
zveřejnění omluvil. Šlo o veřejný dokument, který sloužil k informování členů o
dění na konferenci. Důvodné byly podle odvolacího soudu námitky promlčení
vznesené všemi žalovanými i závěry soudu prvního stupně o nedostatku pasivní
věcné legitimace žalovaných 1), 5), 6) a 7). Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v několika otázkách hmotného práva, jež byly
podle jeho názoru řešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, popř. dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatel je vymezil takto:
1) „kdo má v situaci tvrzení žalobce o nepravdivosti konkrétních výroků
prokazovat jejich pravdivost“,
2) posouzení způsobilosti informací uvedených ve zprávě Komise ze dne 18. 5. 2003 zasáhnout do osobnosti žalobce,
3) posouzení povahy „církevních aktů“, jejichž nepravdivost žalobce namítal, a
z toho se odvíjející pravomoci soudů zabývat se tím, zda těmito akty mohlo být
zasaženo do osobnostních práv žalobce,
4) zda soudy dostatečně zjišťovaly podstatné okolnosti a zohlednily tvrzení
žalobce a jeho důkazní návrhy,
5) zda se soudy správně vypořádaly s důkazními návrhy žalobce,
6) promlčení práva na finanční satisfakci,
7) posouzení pasivní legitimace u žalovaných 1), 5), 6) a 7),
8) zda se odvolací soud dostatečně vypořádal s žalobcovými námitkami v
odvolacím řízení. Ohledně otázky 1) je dovolatel přesvědčen, že soudy nesprávně posoudily otázku
důkazního břemene, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu musí pravdivost
skutkových tvrzení prokazovat jejich původce. Již v žalobě přitom jasně
konkretizoval, jaké výroky ze zprávy Komise ze dne 18. 5. 2003 jsou podle jeho
názoru nepravdivé. Soudy nesprávně dovodily pravdivost zprávy, aniž by se
zabývaly jejím obsahem, nýbrž pouze tím, zda byla schválena církevními orgány. Ačkoliv se žalobce snažil v průběhu řízení prokázat, že zpráva publikovaná na
internetových stránkách žalované 4) byla obsahem odlišná od zprávy schválené na
jednání konference, jedná se o odlišení tvrzení od tvrzení týkajících se
nepravdivosti obsahu publikované zprávy. Žalobce tedy ve vztahu ke zprávě
Komise uváděl dvě samostatná tvrzení a soudy byly povinny se jimi samostatně
zabývat, což se nestalo. Žalobce je dále přesvědčen, že schválení zprávy
orgánem církve automaticky neznamená, že se soudy nemohou a nemají zabývat
pravdivostí jejího obsahu.
Opačný přístup by vedl k tomu, že by bylo možné
jakékoliv nactiutrhačné a difamující nepravdivé informace šířit poté, co byly
uvedeny v dokumentu, který byl součástí postupu církevních orgánů. K otázce 2)
dovolatel uvádí, že při posuzování difamující povahy konkrétního sdělení je
důležité zabývat se také tím, v jakém prostředí byly informace uvedeny, k
jakému okruhu adresátů se dostaly (či mohly dostat) a v jakém vztahu jsou tito
adresáti k osobě, která se soudní ochrany domáhá. Poukazuje přitom, že k zásahu
došlo zejména v jeho bezprostředním okolí, které je spjato s Církví adventistů
sedmého dne. Rozhodnutí je navíc v této otázce nepřezkoumatelné, neboť se soud
nevypořádal s konkrétními tvrzeními žalobce ohledně difamující povahy tvrzení
uvedených ve zprávě Komise a pouze uvedl, že zpráva takovou povahu neměla a
nemohla zasáhnout do jeho osobnosti, aniž by bylo zřejmé, na základě jakých
důkazů a úvah k tomuto závěru soud dospěl. K otázce 3) dovolatel poukazuje na
další dokumenty, které nepravdivým obsahem zasáhly do jeho osobnostních práv, a
to na návrh na ukončení členství bratra P. K. v Církvi adventistů sedmého dne
ze dne 8. 12. 2021, na záznam z členského shromáždění sboru Rumburk ze dne 8. 12. 2001 a na dokument označený „Přehled písemných záznamů a odkazů, které
předcházely ukončení členství br. P. K. v církvi“. Podle jeho názoru tyto akty
nemají povahu rozhodnutí či jiného aktu církve, jejichž obsahem by se nemohl
soud při řešení žaloby na ochranu osobnostních práv zabývat. Kromě toho jsou
soudy povinny zabývat se dokumenty, které byly zveřejněny na internetových
stránkách, a desítky lidí tak měly možnost se s nimi seznámit. K otázce 4)
dovolatel vytýká oběma soudům, že se některými jeho tvrzeními vůbec nezabývaly,
přitom on svá žalobní tvrzení nikdy neomezil. Argumentace k otázce 5) obsahuje
především výčet jednotlivých navržených důkazní prostředků, s nimiž se soudy
nevypořádaly. Podrobná argumentace k otázce 6) odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, podle nějž je nutné
zohlednit určitou nejistotu panující v otázce promlčení peněžité satisfakce za
zásah do osobnostních práv před 12. 11. 2008, kdy bylo publikováno rozhodnutí
velkého senátu Nejvyššího soudu, které ji definitivně vyřešilo. Soudy pak
nedostatečně posoudily okamžiky, od kterých by případně promlčecí doba u
jednotlivých zásahů měla počít běžet, a neřešily, zda námitka promlčení nebyla
vznesena v rozporu s dobrými mravy. U otázky 7) pak dovolatel blíže rozvádí, že
žalovaní 1), 5), 6) a 7) se dopustili při svém jednání excesu, a je proto dána
jejich pasivní věcná legitimace ve sporu. Konečně pak k otázce 8) uvádí, že
odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, čímž porušil jeho
právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ve společném vyjádření uvedli, že považují dovolání za nepřípustné,
neboť nezpochybňuje právní posouzení, ale skutková zjištění. Žalobce stále
usiluje o určení, že byl neoprávněně vyloučen z církve, touto otázkou se však
soud není oprávněn zabývat s ohledem na autonomii církve. Žalobce ani přes
poučení nespecifikoval, v čem jinak spatřuje zásah do svých osobnostních práv. Soudy správně dospěly k závěru, že obsah zprávy Komise neměl difamující povahu
a že osoby použité při činnosti církve nemohou odpovídat žalobci přímo, proto
nejsou ve sporu pasivně legitimovány. Žalovaný 4) se za umístění zprávy na
internet žalobci omluvil a snažil se mu vysvětlit, že nemůže na stránkách
zveřejnit požadovanou omluvu, neboť zpráva byla pravdivá a byla přijata vyšším
církevním orgánem. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že je
napadán výrok odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
celkem v deseti výrocích o věci samé ohledně sedmi žalovaných, je dovolání na
hraně srozumitelnosti ohledně vymezení rozsahu dovolání (tzv. kvantitativní
rozsah dovolacího přezkumu), neboť je zřejmě (bez výslovného sdělení) podáváno
proti celému rozsudku odvolacího soudu, aniž by ovšem bylo vyznačeno, kterých
částí výroků se týkají jednotlivé formulované otázky předkládané k dovolacímu
přezkumu. Protože je Nejvyšší soud vymezením dovolacích důvodů vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu podle § 243 odst. 2 věty první o. s. ř.), je nutno posuzovat přípustnost dovolání podle obsahového vymezení
jednotlivých otázek s přihlédnutím k závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího
soudu ve vztahu k jednotlivým nárokům a jednotlivým žalovaným spočívá. Žalovaný 3) je českým orgánem registrované církve, jíž dovolatel vytýká
neoprávněný zásah do osobnostních práv rozesláním zprávy církevního odvolacího
orgánu o důvodech jeho vyloučení z církve všem církevním sborům; obsah zprávy
považuje za nepravdivý. Žalovaní 2) a 4) jsou sbory Církve adventistů sedmého
dne v Rumburku a v Praze – Krči; prvnímu je vytýkáno vyloučení dovolatele z
církve a označení důvodů, proč se tak stalo, druhému zveřejnění zprávy na
internetových stránkách. Žalovaní 5), 6) a 7) jsou příslušníky uvedené církve a
neoprávněného zásahu do osobnostních práv dovolatele se měli dopustit v
souvislosti s činností žalovaných 2), 3) a 4). Žalovaný 1) pak měl pronést
difamující výroky o dovolateli před jeho synem a na členském shromáždění
žalovaného 2). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst.
1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), neboť k tvrzenému neoprávněnému zásahu do
osobnostních práv mělo dojít před 1. 1. 2014. Ohledně žalovaného 1) nelze v první řadě dovodit rozpor napadeného rozhodnutí s
judikaturou řešící rozložení důkazního břemene ve sporech na ochranu osobnosti,
viz otázka 1). Dovolatel totiž nesprávně směšuje dvě roviny – žalovaný je sice
skutečně povinen prokázat pravdivost svého tvrzení, ovšem pouze jestliže je
učinil. Zda byl určitý výrok vůbec (či v jaké podobě) pronesen, musí ovšem
prokázat žalobce. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a hodnocení
důkazů uzavřel, že žalobce neprokázal (dovolací soud není podle § 241 a odst. 1
a 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn přezkoumávat správnost skutkových
zjištění odvolacího soudu), že žalovaný 1) naříkané výroky o osobě dovolatele
pronesl, proto je zcela irelevantní vyžadovat důkaz o pravdivosti nedoloženého
sdělení. Protože uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. r?. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nemůže
otázka 1) založit přípustnost dovolání. Není pochyb, že žalovaní 5), 6) a 7) a zčásti též žalovaný 1) vytýkanou činnost
vykonali v úzké souvislosti s náboženskou činností církve, jejímiž jsou členy a
tři z nich dokonce členy statutárních orgánů, žalovaný 5) pak působil jako
zapisovatel komise žalovaného 3). I když dovolatel tvrdí, že jejich počínání
mělo excesivní povahu, zdůvodňuje to jen poukazem na jeho nesprávnost, kterou
vytýká i církevním subjektům, aniž by dokládal, že a čím případně tito žalovaní
vybočili z předmětu činnosti subjektů, za něž jednali. Paradoxně tedy dovozuje
exces těchto osob z toho, že byly hlavními aktéry postupů, v nichž spatřuje
zásah do svých práv ze strany žalovaných 2), 3) a 4). Závěr odvolacího soudu o
nedostatku jejich pasivní věcné legitimace je v souladu s judikaturou
aplikující i ve sporech o ochranu osobnosti analogicky ustanovení § 420 odst. 2
obč. zák., podle nějž je škoda způsobena právnickou osobou anebo fyzickou
osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti
použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona
neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím
dotčena. Soudní praxe ustáleně dovozuje, že pouze v případě, že se činnost
použité fyzické osoby neděla v rámci pověření k vymezené činnosti, ale vybočila
z tohoto rámce, tedy šlo o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu
(exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu.
Pro
posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo
místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům)
osoby pověřené. Exces je naplněn takovou činností, kterou škůdce sledoval
výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež
nesouvisejí s jeho úkoly (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 896/2009, publikovaný pod C 9025 v Souboru civilních rozhodnutí
NS, C. H. Beck, dále jen "Soubor", ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5848/2016,
Soubor C 17276, nebo ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, publikovaný
v časopise Soudní rozhledy č. 3/2003, str. 93). Ani kdyby svěřené úkoly byly
plněny neadekvátním způsobem, neznamená to automaticky exces (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, č. 49/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), jestliže jednající osoba takto nevhodně usilovala o splnění služebních
povinností či úkolů. Nebylo-li v posuzované věci zjištěno, že by při
konkrétních úkonech spojených s vyloučením dovolatele z církve tito žalovaní
sledovali své vlastní cíle nebo cíle třetích osob, je rozhodnutí odvolacího
soudu v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Otázka 7) tedy
nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. proti potvrzující části
výroku odvolacího soudu týkající se žalovaných 1), 5), 6) a 7); vzhledem k
tomu, že již tento důvod postačuje k zamítnutí žaloby, je nadbytečné zabývat se
ohledně nich jakýmikoliv dalšími problémy, formulovanými v dovolání k otázkám
4), 5) a 8), neboť ani jejich odlišné řešení by se do závěru o nedůvodnosti
žaloby proti těmto žalovaným neprojevilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání proti části potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu ohledně žalovaných 1), 5), 6) a 7) pro nepřípustnost
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení
otázky zásahu do osobnostních práv vyloučením člena z církve a publikací důvodů
a okolností s tím spojených, která nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která byla usnesením
předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 č. 2/1993 Sb. vyhlášena
jako součást ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), má každý
právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a
chráněno jeho jméno. Podle odst. 2 téhož článku má každý právo na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života. Podle čl. 16 odst.
1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství
nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou,
vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Podle odst. 2 téhož článku církve a náboženské společnosti spravují své
záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují
řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle odst. 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o
opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a
pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého
jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pokud by se nejevilo postačujícím
zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena
důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též
právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odst. 3 tohoto ustanovení výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s
přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení
práva došlo. Podle § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a
postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o
církvích a náboženských společnostech), církve a náboženské společnosti
spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a
odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých
předpisů nezávisle na státních orgánech. V projednávané věci se jedná o kolizi dvou základních práv, ke které mělo dojít
vyloučením dovolatele z církve a tvrzeným uveřejněním nepravdivých údajů ve
zprávě Komise. Na jedné straně stojí právo na ochranu osobnosti dovolatele a na
druhé straně svoboda náboženského vyznání všech žalovaných. Česká republika je
založena na principu laického státu, akceptujícího náboženský pluralismus a
toleranci. Náboženská svoboda, znamenající svobodu každého vyznávat své
náboženství a víru, vytváří uvnitř církví, resp. jejich institucí, tzv. forum
internum, do něhož nepřísluší zasahovat třetím osobám, zejména pak veřejné moci
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, a ze
dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17). Zásada autonomie církví a
náboženských společností tak nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů
státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů
principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu.
Tak například
rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k
nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a
nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních
předpisů (nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, a ze
dne 30. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3591/16). Dále nebyla shledána pravomoc soudů
k určení neplatnosti rozhodnutí členského shromáždění církevní obce (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, Soubor C 4319,
či k interpretaci vnitrocírkevních předpisů (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 4 As 27/2015). Na druhé straně je důležitou složkou osobnosti člověka, do které může být
zasaženo citelným způsobem, i jeho čest a vážnost. Ta se mimo jiné odráží i v
postavení a vnímání člověka ve společnosti, nelze tedy rezignovat na její
ochranu. Jestliže je tu však kategorický imperativ nezasahovat do vnitřních
záležitostí církve, může mít ochrana osobnostních práv jejího člena jen takovou
podobu, která s ním nebude v rozporu. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů,
které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím,
že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky. Dovolatel své
nároky vůči žalovaným církevním subjektům 2), 3) a 4) opírá především o
zpochybnění pravdivosti sdělení jednoho z orgánů Církve adventistů sedmého dne
o okolnostech a důvodech jeho vyloučení z církve, jak byla tato informace
včleněna do zprávy vypracované Komisí ustanovenou žalovaným 3) a rozšířena mezi
členy církve a internetovou cestou i mimo tento okruh činností žalovaného 4). Je tedy zřejmé, že se fakticky domáhá, aby soud hodnotil obsah zprávy, a
vlastně tak přezkoumával správnost či opodstatněnost vnitřního postupu a
individuálního aktu církve. Příznačná je v tomto směru i doplněná argumentace
dovolatele zahrnující mezi zdroje negativního působení na jeho osobnost též
postupy a materiály (návrh na ukončení členství dovolatele v církvi, záznam z
členského shromáždění a přehled materiálů před ukončením členství) žalovaného
2), který rozhodl o jeho vyloučení. Tyto materiály nebyly veřejně publikovány,
sloužily pro rozhodnutí o vyloučení z církve, takže samy o sobě nejsou
neoprávněným zásahem do osobnosti. Bylo-li z nich vycházeno či byly citovány ve
zprávě Komise, je prostřednictvím jejich kritiky opět cíleno na nepřímý soudní
přezkum výsledku, jímž je nezadatelné právo církve rozhodnout o vyloučení
jejího člena. K takové ingerenci není soud oprávněn ani na základě žalobního
tvrzení, že nepravdivostí záznamu o výsledku jednání Komise přezkoumávající
vyloučení dovolatele z církve bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Kdyby
soud hodnotil obsah a vyslovoval se ke správnosti či pravdivosti zprávy Komise,
jak požaduje dovolatel, nepřípustně by zasahoval do vnitřního okruhu
záležitostí církví a náboženských společností vymezeného a chráněného ústavou i
zákonem.
Nelze proto vytýkat odvolacímu soudu, že tak nepostupoval a že
respektoval autonomii církevních aktů, tudíž jsou právně nevýznamné i dovolací
argumenty mířené ke skutkovým okolnostem celé záležitosti v otázkách 2), 4) a
5). Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah,
to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem,
že jsou dostupné i jiným osobám, než jen jejím členům. V takovém případě se již
nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného
prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla
platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů. Jinak by totiž
docházelo mimo jiné k neodůvodněnému porušení rovnosti před zákonem (čl. 1
Listiny), ze které vyplývá požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani
neznevýhodňovalo jedny před druhými (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009,
sp. zn. II. ÚS 1609/08). Obdobně uvažoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3064/2009 (Soubor C 12065), řešícím v téže věci
procesní otázku pravomoci soudu. Pro tento konkrétní případ to znamená, že zpřístupnil-li žalovaný 4) údaje o
důvodech vyloučení dovolatele z církve uveřejněním zprávy na internetu, není a
priori vyloučeno, že tím mohl zasáhnout do jeho osobnostních práv. Odvolací
soud se však i tímto aspektem zabýval a správně dovodil, že nelze-li
přezkoumávat důvody obsažené v publikované zprávě ani výsledek rozhodnutí, jde
vlastně o veřejné sdělení, jak byla věc vyloučení dovolatele vyřešena. Byť je
dovolatel přesvědčen o nesprávnosti názorů Komise, neobsahuje zpráva žádné
difamující výrazy, jimiž by primárně mířila k dotčení cti, vážnosti či
důstojnosti dovolatele, nijak jej nezesměšňuje ani neostouzí, jen uvádí důvody,
jimiž byla Církev adventistů sedmého dne vedena při exkomunikaci dovolatele. Zpráva má tedy víceméně objektivní popisný charakter obdobně jako rozhodnutí
orgánů státu, zprávy o jejich činnosti či informace podávané jinými subjekty o
vlastních záležitostech. I když zpráva obsahuje hodnotící soudy nutné k závěru
o vyloučení člena z církve, rozhodnutí samotné soudnímu přezkumu nepodléhá a
jeho pouhé odůvodnění, jestliže nevykazuje znaky znevažování či ponižování
vyloučené osoby, nemůže být neoprávněným zásahem. Protože zveřejnění takové
informace mělo sloužit především dovnitř církve a dovolatel ani netvrdí, že by
jej dehonestovalo v jiných kruzích, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu,
že tímto krokem žalovaný 4), který se za určitý informační únik ostatně již
omluvil, do osobnostních práv dovolatele nezasáhl. Vzhledem k tomu, že výše uvedené závěry samy o sobě postačí k zamítnutí žaloby
na peněžité zadostiučinění proti všem žalovaným, je nadbytečné řešit jakékoliv
otázky spojené s promlčením těchto nároků, neboť ani kdyby byl názor dovolatele
k otázce 6) správný, nemohlo by to nic změnit na výsledku dovolacího řízení. Ze všech těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku týkajícího
se nároků uplatněných vůči žalovaným 2), 3) a 4) věcně správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
není dán. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto
rozsahu podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci tak, že každý z
žalovaných má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve
výši 2.480 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a)
a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden
úkon právní služby snížené o 20 % podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
spočívající ve vyjádření k dovolání žalobce, a z paušální náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. rozdělené mezi všechny žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), to vše zvýšeno o náhradu za daň
z přidané hodnoty ve výši 21% podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 3.053
Kč pro každého z žalovaných. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).