30 Cdo 5848/2016-186
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci žalobkyně T. K., zastoupené JUDr.
Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10,
proti žalované České republice – Kanceláři prezidenta republiky, se sídlem v
Praze 1, Hrad, I. nádvoří 1, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 34/2015, o dovolání žalobkyně a o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22
Co 207/2016-120, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co
207/2016-120, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. března 2016, č.
j. 26 C 34/2015-82, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti výroku V. rozsudku odvolacího soudu se
odmítá.
1. Žalobkyně učinila předmětem daného sporu postmortální ochranu
osobnosti svého zemřelého dědečka pana F. P. ve smyslu ustanovení § 81 násl.
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) vycházejíc ze
žalobního tvrzení, podle něhož dne 27. ledna 2015 se ve Španělském sále
Pražského hradu u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi a u
příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu konala čtvrtá
mezinárodní konference s názvem „Let My People Live“, jejímž pořadatelem byl
Evropský židovský kongres. Program konference byl zahájen projevem prezidenta
České republiky, pana M. Z. (dále též jen „Prezident“), který byl přenášen
celoplošným televizním vysíláním České televize na programu ČT 24. Projev byl
především zaměřen na příčiny vzniku holocaustu, které Prezident demonstroval i
na případu selhání intelektuálů, kteří byli – v určité etapě svého života –
fascinováni „zrůdným učením“ (myšleno nacismem), a mezi tyto osoby zahrnul i F.
P. na základě výroků a článků, které mu měl chybně připsat. Prezident ve svém
projevu mimo jiné uvedl: „Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v
prestižním časopisu ‚Přítomnost‘ článek s titulkem‘ Hitler je gentleman‘.
Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly,
musíme výti s vlky‘“. Prezident současně přirovnal „proměnu“ intelektuálů k
románové proměně Dr. Jekylla na pana Hyde(a), když uvedl: „Co vede k této
fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora
Jekylla stává Mr. Hyde?“ Tvrzení o autorství výše zmíněného článku Prezident
zopakoval i dne 4. února 2015 na tiskové konferenci konané na závěr jeho
oficiální návštěvy Ústeckého kraje, která byla též přenášena televizí. Zde na
dotaz jednoho z novinářů odpověděl: „Na vlastní oči jsem viděl článek F. P.,
kde bylo napsáno: ‚Hitler je přece gentleman‘. Nevěřil jsem vlastním očím, ale
chápu to jako úlet, kterého se dopustí každý z nás“.
2. O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud
prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. března 2016, č.j. 26 C 34/2015-82, jehož
výrokem I. uložil žalované povinnost do sedmi dnů od právní moci rozsudku
zaslat na adresu žalobkyně prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený
dopis, který bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou jednat
za žalovanou, následujícího znění: „Dne 27. ledna 2015 uvedl prezident České
republiky pan M. Z. v projevu předneseném u příležitosti 70. výročí osvobození
Osvětimi tyto výroky: ‚Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v
prestižním časopise »Přítomnost« článek s titulkem »Hitler je gentleman«.
Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal: »Nemůžeme-li zpívat s anděly,
musíme výti s vlky«. Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným
učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde‘. Dále na
tiskové konferenci dne 4. února 2015 prezident České republiky pan M. Z. uvedl:
‚Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno »Hitler je přece
gentleman«‘.
F. P. není autorem článku pod názvem ‚Hitler je gentleman‘ případně článku pod
názvem ‚Hitler je přece gentleman‘. Současně není původcem výroku ‚Nemůžeme-li
zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘.
Jestliže na základě výše uvedených nepravdivých podkladů vyslovil prezident
České republiky pan M. Z., hodnotící úsudek znevažujícího charakteru o
fascinaci intelektuálů zrůdným učením, potom je takové subjektivní hodnocení ve
vztahu k panu F. P. nevěcné a nepřípustně zasahující jeho osobnostní práva.
Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá.
Česká republika“
3. Soud prvního stupně výrokem II. uložil žalované povinnost do sedmi
dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na webových stránkách www.hrad.cz omluvu
následujícího znění tak, že odkaz na ni bude dostupný z úvodní strany
elektronické prezentace nejméně po dobu třiceti po sobě jdoucích dnů: „Dne 27.
ledna 2015 uvedl prezident České republiky pan M. Z. v projevu předneseném u
příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tyto výroky: ‚Jeden z největších
českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopise »Přítomnost« článek s
titulkem »Hitler je gentleman«. Tentýž novinář po Mnichovské dohodě napsal:
»Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky«. Co vede k této fascinaci
intelektuálů naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla
stává Mr. Hyde‘. Dále na tiskové konferenci dne 4. února 2015 prezident České
republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo
napsáno »Hitler je přece gentleman«.“
F. P. není autorem článku pod názvem ‚Hitler je gentleman‘, případně článku
pod názvem ‚Hitler je přece gentleman‘. Současně není původcem výroku ‚Nemůžeme-
li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘.
Jestliže na základě výše uvedených nepravdivých podkladů vyslovil prezident
České republiky pan M. Z., hodnotící úsudek znevažujícího charakteru o
fascinaci intelektuálů zrůdným učením, potom je takové subjektivní hodnocení ve
vztahu k panu F. P. nevěcné a nepřípustně zasahující jeho osobnostní práva.
Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá.
Česká republika“
4. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Soud prvního stupně v souvislosti s námitkou žalované vytýkající
nedostatek pravomoci soudu o věci rozhodovat především připomněl, že žalobkyně
se žalobou domáhá ochrany proti zásahu do osobnostních práv svého dědečka,
kterou směřuje proti státu, když tvrdí, že do osobnostních práv bylo zasaženo
výrokem vrcholného představitele státu při výkonu jeho úřadu. Ochrana
osobnosti, která je v daném případě předmětem řízení, se děje (naplňuje) pomocí
instrumentů soukromého práva; osobnostní práva jsou subjektivními soukromými
právy, takže spadají pod ustanovení § 7 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“). Do těchto soukromých vztahů vstupuje i stát, který může být se
soukromými osobami jak ve vztahu „vrchnostenském“, tak ve vztahu
„nevrchnostenském“, který je založen na rovnosti jeho účastníků (jak je tomu v
posuzovaném případě). Státu jsou přičitatelné výroky jeho představitele, u
nichž je vzhledem k jejich formě a k okolnostem, za nichž byly proneseny,
zřejmé, že se jedná o stanovisko zastávané úředníkem z titulu jeho funkce, tedy
oficiální stanovisko státu, nikoliv jen o soukromý názor úředníka, který
nesouvisí s plněním úkolů státu. Je-li stát – Česká republika, způsobilý být
účastníkem řízení na ochranu osobnosti, musí za něj před soudem jednat
příslušná organizační složka (§ 21a o.s.ř.). Mezi ně patří podle § 3 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích (dále též „Zákon o zastupování ČR“) i Kancelář prezidenta
republiky, která zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí
prezidenta republiky (dále též jen „prezidenta“) stanovených Ústavou České
republiky, ústavními zákony a protokolárními povinnostmi a veřejnou činností
prezidenta (§ 2 odst. 1 zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta
republiky – dále též jen „zákon o Kanceláři prezidenta republiky“). Vzhledem k
tomu že k zásahu do osobnostních práv mělo dojít při výkonu prezidentského
úřadu, je namístě, aby za stát jednala právě Kancelář prezidenta republiky.
6. Obvodní soud pro Prahu 1 dále konstatoval, že aktivní věcná
legitimace žalobkyně se odvíjí z ustanovení § 82 odst. 2 o.z. Při svém
rozhodování bral v potaz především ustanovení § 81, § 2956, § 2951 odst. 2, §
2894 odst. 2 o.z. a dospěl k závěru o naplnění v nich obsažených podmínek.
Připomněl, že na adresu zemřelého F. P. zazněly v Prezidentovu projevu (a
rovněž při tiskové konferenci) výroky, které nebyly pravdivé či neměly pravdivý
základ, které byly způsobilé vyvolat újmu na osobnostních právech zemřelého.
7. S ohledem na námitku vznesenou žalovanou, poukazující na to, že F.
P., jako osoba historicky veřejně činná, je povinen snést větší míru kritiky
než jiní občané, a že v určitém období lze z jeho tvorby vysledovat tolerantní
až obdivný vztah k nacistickému Německu, soud prvního stupně připomněl, že
tento požadavek nelze akceptovat tehdy, jestliže fakta, která sloužila za její
základ, se ukázala být nepravdivá.
8. Soud prvního stupně se konečně zabýval tím, zda žalobkyně svým
veřejným vystupováním na ochranu cti a dobrého jména svého dědečka již jeho
právům nezjednala (svépomocí) dostatečně účinnou satisfakci. V tomto případě
soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 701/2011 a na
nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 367/03, pokud dovozují, že zásah
státu by měl nastoupit až subsidiárně, takže je třeba posoudit vzájemný poměr
míry dotčení osobnostních práv a míry následné satisfakce, a zda další
zadostiučinění by (ne)bylo nadbytečné. Soud prvního stupně na tomto místě
dospěl k závěru, že výrokům proneseným prezidentem – tedy ústavním činitelem –
je veřejností vždy přikládána větší váha, než informacím, které pocházejí od
jiných osob. Od prezidenta se očekává, že bude podávat pravdivé a ověřené
informace, a že bude zachovávat respekt k právům jednotlivců. Proto výroky
žalobkyně, které měly uvádět věc „na pravou míru“, nemohly mít stejný účinek
jako výroky prezidenta. Omluva, které se žalobkyně domáhá, je svým obsahem i
formou zcela přiléhavá a způsobilá zmírnit nepříznivý následek neoprávněného
zásahu.
9. O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací
soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co
207/2016-120, jehož výrokem I. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
2. března, č. j. 26 C 34/2015-82, potvrzen ve výroku I. v části, v níž bylo
žalované uloženo do sedmi dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat na adresu
žalobkyně prostřednictvím držitele poštovní licence doporučený dopis, který
bude označen aktuálním datem a podepsán osobou oprávněnou jednat za žalovanou,
následujícího znění: „Dne 27. ledna 2015 uvedl prezident České republiky pan M.
Z. v projevu předneseném u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tento
výrok: ‚Jeden z největších českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním
časopise »Přítomnost« článek s titulkem »Hitler je gentleman«. Dále na tiskové
konferenci dne 4. února 2015 prezident České republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na
vlastní oči jsem viděl článek F. P., kde bylo napsáno »Hitler je přece
gentleman«. F. P. není autorem článku pod názvem »Hitler je gentleman»,
případně článku pod názvem »Hitler je přece gentleman«‘. Česká republika se za
tyto dehonestující výroky omlouvá“.
10. Výrokem II. téhož rozsudku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že se zamítá žaloba ve zbývajícím rozsahu, v němž žalobkyně žádala zaslat
dopis, kterým by se žalovaná omluvila za výroky prezidenta České republiky M.
Z., že „Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s
anděly, musíme výti s vlky‘, že - Co vede k této fascinaci intelektuálů
naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr.
Hyde‘.“
11. Výrokem III. byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. potvrzen v části, v níž je žalovaná povinna do sedmi dnů od právní
moci tohoto rozsudku zveřejnit na webových stránkách www.hrad.cz omluvu
následujícího znění tak, že odkaz na ni bude dostupný z úvodní strany
elektronické prezentace nejméně po dobu 30 po sobě jdoucích dnů: „Dne 27. ledna
2015 uvedl prezident České republiky pan M. Z. v projevu předneseném u
příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi tento výrok: ‚Jeden z největších
českých novinářů F. P. uveřejnil v prestižním časopise »Přítomnost« článek s
titulkem »Hitler je gentleman«. Dále na tiskové konferenci dne 4. února 2015
prezident České republiky pan M. Z. uvedl: ‚Na vlastní oči jsem viděl článek F.
P., kde bylo napsáno »Hitler je přece gentleman«‘. F. P. není autorem článku
pod názvem »Hitler je gentleman«, případně článku pod názvem »Hitler je přece
gentleman«. Česká republika se za tyto dehonestující výroky omlouvá“.
12. Výrokem IV. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změněn
tak, že se zamítá žaloba ve zbývajícím rozsahu, v němž žalobkyně žádala
zveřejnit na stránkách www.hrad.cz omluvu za výroky prezidenta České republiky
M. Z., že „Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ‚Nemůžeme-li zpívat s
anděly, musíme výti s vlky.‘, že ‚Co vede k této fascinaci intelektuálů
naprosto zrůdným učením. Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr.
Hyde‘.“.
13. Výrokem V. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
14. Uvedený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. září
2016.
15. Odvolací soud své rozhodnutí ve věci samé odůvodnil (se současným
odkazem na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně) především
konstatováním, že „odvolací námitky žalované stran pasivní věcné legitimace
jsou liché. Skutečně sice podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky prezident
republiky není z výkonu své funkce odpovědný. To ovšem nemůže znamenat, že za
újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích způsobené
prezidentem při výkonu jeho funkce neodpovídá nikdo, že se tyto nereparují.
Neodpovědnost prezidenta se tradičně doktrínou pojímá jako neodpovědnost
ústavněpolitická a právní, jejímž účelem je ochrana osobní sféry prezidenta a
zajištění nerušeného výkonu jeho funkce. Právní neodpovědnost vylučuje, aby
prezidentovi v důsledku jeho protiprávního jednání spojeného s výkonem jeho
funkce vznikla (jako fyzické osobě) jakákoli (sankční) povinnost, přičemž
obecně se má v teorii práva za to, že povinnost nahradit jinému újmu způsobenou
soukromoprávním deliktem je svou povahou právě sankcí soukromoprávního
charakteru. To ovšem zároveň neznamená, že by prezident vůbec nebyl způsobilý
se dopustit protiprávního jednání. Nic takového neříká ani čl. 54 odst. 3
Ústavy, ani doktrína a ani soudní praxe. Při takovém výkladu by totiž docházelo
k neúnosným a ničím odůvodnitelným situacím, kdy v případě způsobení újmy
(majetkové či nemajetkové) v souvislosti s výkonem prezidentské funkce (sám
soud druhého stupně připojil výslovnou doušku: „nezaměňovat se škodou
způsobenou při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.“) osobním
jednáním prezidenta by se poškozené osoby nedomohly náhrady takové škody na
nikom“ (tj. na žádném subjektu). Odvolací soud připomněl, že „nežijeme ve
středověku, ani v despocii“.
16. Městský soud v Praze v citovaném rozsudku dále konstatoval, že pokud žalovaná odkazuje (na podporu své argumentace) na usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 1 Co 227/94, dopouští se evidentně
nesprávného výkladu tohoto rozhodnutí, neboť v něm Vrchní soud v Praze naopak
sděluje, že posouzením neodpovědnosti prezidenta s poukazem na čl. 54 odst. 3
Ústavy se nezabýval. Jestliže byl tedy přijat dílčí závěr, že se prezident při
výkonu své funkce může dopustit protiprávního jednání v soukromoprávních
vztazích, pak je třeba odpovědět na otázku, zda se jeho jednání přičítá jinému
subjektu, jakému a kdo za tento subjekt před soudem jedná. Na všechny tyto
otázky dává (podle odvolacího soudu) jednoznačnou odpověď konstantní judikatura
Nejvyššího soudu reprezentovaná např. rozsudkem ze dne 27. listopadu 2013, sp.
zn. 30 Cdo 2878/2012, (a dalšími zde citovanými rozhodnutími), k jehož závěrům
se přihlásil též Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. října 2015, sp. zn.
I. ÚS 845/14, kterým byla ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta. Ve
světle uvedené judikatury je za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále opět jen „o.z.“) třeba aplikovat ustanovení § 2914 o.z. a
přičíst jednání prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané věci, České
republice. K tomu se pak připojuje, že účast Prezidenta na konferenci u
příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi, pořádané Evropským židovským
kongresem a konané v prostorách Pražského hradu, včetně pronesení Projevu (již
jen s ohledem na jeho obsah, který se evidentně netýkal soukromých záležitostí
Prezidenta) jednoznačně představovala výkon funkce prezidenta republiky, a to
pro ČR, jejímž je nejvyšším ústavním činitelem.
17. Soud druhého stupně dále ve svém rozhodnutí uvedl, že „judikatura
Ústavního soudu použitelná i dnes, byť se prvotně vztahující k čl. 60 odst. 1 a
61 odst. 1 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. říká, že pod pojem „jednání spojená
s výkonem funkce prezidenta“ se zahrnuje též i to, co souvisí s veřejnou a
politickou činností prezidenta, přičemž v těch případech, kdy vzniká
pochybnost, je nutno vykládat jeho jednání tak, že je činí jakožto hlava státu“.
18. Odvolací soud v této souvislosti dále konstatoval, že „poslední
otázkou z předeslaného okruhu, na niž též dává odpověď naposledy zmíněná
judikatura Nejvyššího soudu České republiky, je pak ta, kdo za stát před soudem
v projednávané věci vystupuje ve smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. Není to Úřad
pro zastupování státu ve věcech majetkových, neboť nic takového ze zákona č.
201/2002 Sb. neplyne, a proto to může být organizační složka státu podle
zvláštního právního předpisu (ustanovení § 21a odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Touto
příslušnou organizační složkou státu může být ve smyslu ustanovení § 3 zákona
č. 219/2000 Sb. jen (pouze) Kancelář prezidenta republiky, která podle
ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 114/1993 Sb., jako jediná
zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky a
s protokolárními povinnostmi a veřejnou činností prezidenta republiky.“
19. Odvolací soud se v další části odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil
na otázku ochrany cti a svobody slova, přičemž mimo jiné konstatoval, že „spor
mezi žalobkyní a žalovanou je z hlediska objektivního práva sporem o to, zda
sděleními byla ještě vykonána svoboda slova a základní právo vyjádřit názor,
anebo, zda jimi již došlo ke zneužití těchto práv a tím k zásahu do základního
práva (zemřelého) F. P. (jehož osobnostní práva hájí ve smyslu ustanovení § 82
odst. 2 o.z. žalobkyně coby jeho vnučka) na zachování jeho lidské důstojnosti,
cti a lidské pověsti“.
20. Městský soud v Praze své úvahy o této otázce v této konkrétní věci
shrnul takto: „Prezident je veřejně činnou osobou (osobou veřejného zájmu par
excellence), která zároveň spadá do kategorie osob, které jsou zvolenými
zástupci lidu, jejichž projevy ve věcech veřejného zájmu požívají větší ochrany
a u nichž je jen malý prostor pro omezení jejich projevů. Projev Prezidenta se
(v daném případě) vztahoval k věci veřejného zájmu, neboť se při příležitosti
sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi věnoval holocaustu a hledání cest k
zamezení jeho opakování. F. P. je též osobou veřejného zájmu (par excellence),
osobou po celý život veřejně činnou. Je jedním z nejvýznamnějších
prvorepublikových novinářů a spisovatelů a veřejného života se účastnil též v
době poválečné, v době emigrace. Status osob par excellence nezaniká smrtí
těchto osob, neboť tím nic ve vztahu k jejich činům a dílu nekončí. Osoby
veřejného zájmu si musí být vědomi, že veřejnost bude sledovat pod drobnohledem
jejich chování a dílo i po jejich smrti, přičemž mohou být (stejně jako za
života) vystaveni nejen chvále, ale i kritice. P. články či knihy jsou stále
čteny, jsou podrobovány hodnocení, uděluje se cena F. P. nejvýznačnějším
představitelům novinářského stavu. Proto i po smrti se na F. P. vztahují
judikatorní závěry o tom, že u osob veřejného zájmu jsou hranice práva
kritizovat je, případně jejich dílo, širší, než u osob soukromých. Platí též,
že ve vztahu k F. P. (resp. v poměrech projednávané věci), po pronesení Sdělení
využila jeho vnučka (žalobkyně) možnosti široce vstoupit do veřejné diskuse a
prostřednictvím prakticky veškerých dostupných médií prezentovat své názory a
rozsáhle předestřít P. obhajobu. I to bere judikatura v potaz.“
21. Ke skutkovému stavu odvolací soud mimo jiné uvedl, že „ze Sdělení
vyřčených Prezidentem při Projevu (a zčásti zopakovaných na pozdější tiskové
konferenci) jsou skutkovými tvrzeními (tvrzenými fakty), výroky, že F. P.
uveřejnil v prestižním časopise ‚Přítomnost‘ článek s titulkem ‚Hitler je
gentleman‘ (resp. ‚Hitler je přece gentleman‘), a že tentýž novinář po
mnichovské dohodě napsal ‚Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky‘.
Vzhledem ke kontextu Projevu jde o výroky jednoznačně objektivně způsobilé
zasáhnout do osobnostních práv F. P., konkrétně poškodit jeho čest a dobrou
pověst.“
22. Městský soud v Praze dovodil, že „u výroku prvého nebyla jeho
pravdivost prokázána, přičemž je třeba zdůraznit, že pojem pravdivosti nelze
chápat jen ve zcela úzkém, formálním pojetí (tedy, že přesně tak P. nazval svůj
článek), ovšem je třeba posoudit, zda ani z hlediska materiálního, významového,
nelze dát Prezidentovi zapravdu. Bylo by totiž nepřípustně formalistické,
nespravedlivé a ve svých důsledcích absurdní, aby se přikazovala omluva za
nesprávný (nepravdivě uvedený) název článku, pokud by např. byl existující
název sice slovně jiný, avšak obsahově totožný, nebo pokud by např. stejný či
obsahově srovnatelný výrok veřejně zazněl přímo z úst F. P. (a nebyl by použit
pro název článku), anebo pokud by např. obsah článku s jiným názvem (titulkem)
se dal ve zkratce vystihnout tak, že se P. pochvalně vyjádřil o Hitlerovi jako
o gentlemanovi, tedy pokud by mu přisuzoval vlastnosti a chování s
gentlemanstvím spojené (čestné, korektní, noblesní, slušné, kultivované
jednání). Nic takového ovšem též nebylo žalovanou prokázáno, a proto je nutno
uzavřít, že tímto výrokem Prezidenta bylo zasaženo do osobnostních práv F. P.
neoprávněně. Odvolací soud dále mimo jiné vyjádřil přesvědčení, že „pokud by
snad vznikly u žalované pochybnosti, kdo za ni má osobně omluvu pro F. P.
podepsat, pak jsou tyto zbytečné, protože ustanovení § 4 odst. 1 zákon č.
114/1993 Sb., jasně stanoví, že v čele Kanceláře prezidenta republiky je
vedoucí Kanceláře, kterého jmenuje a odvolává prezident republiky“. Za tohoto
stavu proto odvolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu potvrdil.“
23. V případě druhého posuzovaného výroku odvolací soud dospěl k závěru,
že „jde o odlišnou situaci. Žalovaná sice neprokázala, že F. P. napsal přesně
tento výrok (ať už po Mnichovské dohodě, nebo před ní), ovšem podařilo se jí
prokázat, že po Mnichovské dohodě F. P. zveřejnil slova (názory), která tomuto
výroku obsahově plně odpovídají. Jde o článek s názvem ‚Nový poměr k Německu‘.
Zde P. píše, že nemajíce spojenců, s nimiž bychom se mohli sousedu opřít,
musíme nějakým způsobem dělat politiku s ním. Též v článku vzkazuje bývalým
spojencům, že nyní budeme dělat politiku nacionálního egoismu s tím, že v
loyálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život svého národa na
prostoru, který nám zůstal“. Odvolací soud deklaroval, že „aniž by jakkoliv
kriticky - s ohledem na tehdejší situaci – hodnotil či odsuzoval tyto výroky,
dovodil, že takto publikovaná slova obsahově odpovídají Prezidentovu druhému
výroku. Proto (jím) nemohlo být neoprávněně zasaženo do osobnostních práv F.
P..“ Z tohoto důvodu byla v rámci změny rozhodnutí soudu prvého stupně v této
části žaloba zamítnuta.“
24. Pokud se odvolací soud dále zabýval žalobou napadenými řečnickými
otázkami pronesenými při Projevu, „které měly charakter hodnotících soudů,
neboť při nich nebyla předestřena žádná konkrétní skutková fakta, jejichž
pravdivost by bylo možno prokazovat“ pak konstatoval, že „Prezident kriticky
zmínil tehdejší fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením. Tento hodnotící
soud má ve vztahu k F. P. jednoznačně reálný základ, přičemž nemůže být podle
odvolacího soudu pokládán za neoprávněný jen z toho důvodu, že nebyl v Projevu
ihned vysvětlen, resp. ihned pravdivými fakty doložen. Pravdivý základ
představuje v prvé řadě P. článek s názvem ‚Dynamický život‘, v němž se nachází
mnoho výroků a slovních obratů, na základě nichž lze předmětný skutkový soud o
fascinaci učinit.“ Tuto tezi následně odvolací soud rozvíjí a skutkově dokládá.
Konečně připomíná, že „Prezidentův vyřčený kritický hodnotící soud nebyl v
Projevu samoúčelný. Jeho smyslem bylo varování, že ani největší intelektuálové
ve své době nerozpoznali nebezpečí nacismu, resp. přímo Adolfa Hitlera, ústící
později mimo jiné též ve zvěrstva holocaustu. Tento Prezidentův soud
neobsahoval žádné expresivní, urážlivé slovní obraty či výrazy. Naopak
Prezident uvedl, že P. pokládá za jednoho z největších českých novinářů.“ Proto
podle odvolacího soudu „vyřčením kritického hodnotícího soudu o fascinaci
intelektuálů naprosto zrůdným učením nebylo neoprávněně zasaženo do
osobnostních práv F. P.“. To proto vedlo k zamítnutí žaloby v tomto rozsahu.
25. Jestliže Prezident použil ve vztahu k F. P. kritický příměr k
doktoru Jekyllovi a panu Hydemu, pak podle odvolacího soudu „je to v kontextu
toho, o čem byl Prezidentův Projev, kritika přísná, jde však o oprávněný
hodnotící soud, mající jednoznačně reálný základ. Žaloba stojí na tom, že F. P.
je všeobecně pokládán za humanistu a demokrata (přičemž žalovaná to nikterak
nezpochybňuje)“. Odvolací soud však současně mimo jiné odkazuje na skutečnost,
že „F. P. v článku ‚Dynamický život‘ uznává Hitlerovy metody předestírané v
‚Mein Kampfu‘ za metody vhodné (přičemž není podstatné, že jen pro velký
národ), jestliže článek ‚Češi, Němci a židé‘ naplnil tolika typickými
antisemitskými stereotypy a formulacemi (o chudých a bohatých židech, o
bohatých židech s fantastickými majetky vládnoucích zemím, v nichž ostatní
obyvatelstvo úpí pod inflací, o ‚rytířích inflace‘, o neasimilovaných
‚židovských živlech‘, atp.), a rasistickými výrazy (např. označení německých
židů za cizí látku, za roztok židovského elementu, na nějž reagoval německý
organizmus jako na otravu atd.), a jestliže v tomto článku vyslovoval pochopení
pro německý a rakouský antisemitismus“, pak podle odvolacího soudu (aniž by
odvolací soud případně současně dovozoval, že by F. P. byl sám antisemita nebo
rasista) „F. P. musí přijmout a strpět kritický hodnotící soud v podobě příměru
o doktoru Jekyllovi a panu Hydemu“. Odvolací soud na tomto místě připomíná, že
„píše-li někdo humanistické články a je pokládán za demokrata, a napíše-li i
to, co bylo předestřeno ze zmíněných článků, jde o patrnou změnu, kterou může
jiný kritizovat za použití daného příměru vypůjčeného z anglické literatury.
Nelze proto upřít jiným, včetně Prezidenta, právo vytvořit si svůj vlastní
kritický úsudek na zmíněné P. teze a tento zveřejnit. Odvolací soud tak
uzavřel, že předmětný užitý příměr je oprávněným kritickým hodnotícím soudem
neobsahujícím samoúčelné urážlivé výrazy, takže za něj nelze (úspěšně)
požadovat satisfakci.
II. Dovolání žalované a odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
26. Žalovaná (v tomto oddílu dále též „dovolatelka“) podáním datovaným
dne 21. září 2016, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 do datové
schránky dne 22. září 2016, (a doplněným v zákonné dovolací lhůtě podáním ze
dne 3. listopadu 2016 doručeným soudu prvního stupně dne 11. listopadu 2016)
napadla výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu včasným dovoláním, jehož
součástí je i návrh na odklad vykonatelnosti i právní moci napadeného
rozhodnutí.
27. Dovolatelka v dovolání mimo jiné uvádí, že jeho „přípustnost
shledává s odkazem na ustanovení § 237 o.s.ř., ve skutečnosti, že napadá tímto
dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odvolací řízení
skončeno, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázku
možnosti a nemožnosti přenosu odpovědnosti prezidenta ze své funkce
neodpovědného podle čl. 54 odst. 3 Ústavy na odlišný právní subjekt, tedy
omezení indemnity (materiální imunity) prezidenta a otázku přičitatelnosti
porušení či ohrožení ochrany osobnosti v souvislosti s indemnitou prezidenta“.
28. Přípustnost tohoto dovolání dovolatelka též spojuje s otázkou, zda
právo na postmortální ochranu osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí
dotčené osoby, zeslabuje či nikoliv, a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a
osoby blízké a jaké stránky osobnosti zemřelého jsou předmětem takové ochrany s
tím, že tyto otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny.
29. Dovolatelka připomíná, že sporem dotčené výroky byly Prezidentem
proneseny při výkonu jeho funkce. Žalovaná v této souvislosti zdůraznila znění
čl. 54 odst. 3 Ústavy, který konstatuje, že prezident není z výkonu své funkce
odpovědný. „To znamená, že je ústavně nezávislým orgánem a jako takový
neodpovídá za své politické činy. Prezident je tak vyňat z obecně platného
právního režimu. Toto vyloučení právní odpovědnosti se vztahuje na činnost a
rozhodování prezidenta, která se týká výkonu jeho funkce. Prezident tedy nemůže
být ani v tomto sporu pasivně legitimován, a to pro svou hmotně právní
indemnitu. Nedostatek věcné pasivní legitimace znamená, že žalovaný není
nositelem hmotně právní povinnosti, o kterou v řízení jde. Není-li (proto) ten,
kdo jinak má způsobilost být účastníkem řízení, osobou podle hmotného práva
povinnou a není tedy ve věci pasivně legitimován, jsou dány předpoklady pro
zamítnutí žaloby.“
30. Dovolatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů vyšly z úvahy, že
státu jsou přičitatelné výroky jeho představitele; stát je v takovém případě
způsobilý být účastníkem řízení na ochranu osobnosti, takže je třeba, aby za
něj v řízení před soudem jednala příslušná organizační složka. Dovolatelka však
připomíná, že judikatura, z níž v tomto případě soudy vycházely, se netýká
prezidenta republiky nadaného indemnitou, a tedy možnosti přenosu odpovědnosti
v případě, že je původce výroků ze své funkce neodpovědný. Nelze proto
aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn.
30 Cdo 2878/2012, řešícího problematiku odpovědnosti za neoprávněný zásah do
osobnosti způsobený někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou
osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či fyzické osoby. V souzeném
případě však „nebyl tvrzený zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit
právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické
osoby či jiné fyzické osoby; prezident republiky nebyl použit Českou republikou
k realizaci své činnosti a prezident republiky nepoužil Kancelář prezidenta
republiky při svých výrocích.“
31. Dovolatelka vyslovuje názor, „že pokud, by měl zákonodárce vůli
zakotvit jakoukoliv formu odpovědnosti prezidenta republiky, jejího přenosu
nebo možnosti reparace v právním řádu, jistě by tak učinil, a neexistovala by
zde univerzální a nepřenosná prezidentská indemnita založená článkem 54 odst. 3
Ústavy. Je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani
rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z
žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na
organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu.“
32. Jako „obiter dictum“ žalovaná podotýká, „že se ve věci jednající
soudy relevantním způsobem nevypořádaly ani s nastolenou procesní otázkou
vznesenou žalovanou, tedy že pokud se žalobkyně domáhá nápravy tvrzeného zásahu
do svých ústavně zaručených práv výkonem funkce prezidenta republiky, pak jí
přísluší pouze ochrana ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, kdy žalobkyně měla možnost podat ústavní
stížnost a předmětem řízení by byla ochrana proti jinému zásahu orgánu veřejné
moci, kdy by žalobkyně musela přesně specifikovat rozsah odpovědnosti
prezidenta republiky.“ Dovolatelka dospívá k možnosti postupu podle § 103
o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 téhož zákona, kdy se může jednat o
nedostatek podmínky řízení, pro nějž je možno i v tomto stadiu řízení po
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu řízení zastavit.“
33. Jako další zdůvodnění dovozované přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o.s.ř. dovolatelka vymezuje otázku, zda právo na postmortální
ochranu osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí dotčené osoby, zeslabuje
(nebo nezeslabuje), a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a osoby blízké –
tedy v jaké míře trvá právo osoby blízké na ochranu osobnosti zemřelého, stejně
jako s přihlédnutím ke stupni descendentního příbuzenství, a jaké stránky
osobnosti zemřelého jsou předmětem takové ochrany (dovolatelka připomíná, že
jde v tomto případě o novou právní úpravu, kterou od 1. ledna 2014 přináší
ustanovení § 82 o.z.). Dovolatelka se sama domnívá, že z logiky věci by mělo
vyplývat, že by postmortální ochrana byla ve větší míře poskytnuta osobě
nedávno zemřelé, než například předkovi zemřelému před více lety, a že by
stupeň intenzity ochrany, včetně rozsahu ochrany osobnosti, měl být
diferencován. Tak tomu mělo být i v přítomné právní věci.
34. Další otázka, kterou dovolatelka uvádí, spočívá ve využití svépomoci
žalobkyní ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 o.z., pokud se veškerými svými
možnostmi snažila eliminovat tvrzené ohrožení osobnostních práv svého děda.
Dovolatelka současně připomíná, že ze strany Prezidenta se jednalo o kritiku
osoby veřejného zájmu, veřejně činnou a k aktuálním a jiným událostem se hojně
vyjadřující, která si musela být vědoma toho (stejně jako její vnučka), že její
jednání, chování či názory, budou podrobeny hodnotícímu soudu jiných, jak
pozitivnímu, tak negativnímu, a to i po její smrti. Žalovaná má za to, že
žalobkyně sama svými vystoupeními a prohlášeními zjednala dostatečně účinnou
satisfakci, tj. svým vlastním jednáním ochránila osobnost svého děda, a to bez
účasti orgánů veřejné moci. Dovolatelka je proto přesvědčena, že pokud soudy
obou stupňů zhodnotily poměr míry dotčených práv a míry následné svépomoci tak,
že informacím prezidenta republiky je ze strany veřejnosti vždy přikládána
větší váha, než informacím od jiných osob, nezhodnotily veškeré okolnosti
daného případu.
35. Dovolatelka konečně vyslovuje přesvědčení, že nelze aplikovat
přičitatelnost porušení či ohrožení osobnosti člověka Kanceláři prezidenta
republiky, neboť takovýto přenos odpovědnosti občanský zákoník ani jiný právní
předpis nepřipouští. Žalovaná, jak je označena v žalobě, žádnou svoji zákonnou
povinnost neporušila. Nelze připustit tezi, že by „nadřízeným“ prezidentovi
byla žalovaná Česká republika – Kancelář prezidenta republiky a jeho výroky by
jí bylo možno přičíst. Původce výroků byl prezident republiky, nebyla to Česká
republika, nebyla to ani Kancelář prezidenta republiky, která se na jejich
formulování, zveřejnění nebo šíření nikterak nepodílela, (přičemž) žalobkyně
ani neprokázala, že by žalovanou v rámci pronesení svých výroků Prezident
jakkoli použil.
36. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu ve výrocích I. a III. změnil tak, že se žaloba i ve zbývající
části zamítá, případně aby toto rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil, a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
37. O návrhu žalované na odklad vykonatelnosti a právní moci výroků I. a
III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co
207/2016-120, rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení § 243 písm. a/ o.s.ř.
usnesením ze dne 26. října 2016, sp. zn. 30 Nd 362/2016, tak, že „vykonatelnost
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2016, č. j. 22 Co 207/2016-120,
se v jeho výrocích ve věci samé označených I. a III., odkládá do právní moci
rozhodnutí o dovolání žalované podaném v této věci proti uvedenému rozhodnutí“.
Podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
(vzhledem k jeho povaze) však shledány nebyly (když nad to kumulativní vyhovění
oběma návrhům není považováno za případné).
III. Vyjádření žalobkyně k dovolání žalované
38. K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně svými podáními ze dne 6.
října 2016 a ze dne 29. listopadu 2016 v nichž navrhla, aby toto dovolání bylo
odmítnuto pro nenaplnění předpokladů podle § 237 o.s.ř., případně aby bylo jako
nedůvodné zamítnuto.
39. Žalobkyně především zdůrazňuje, že žalovaná, přestože bylo v
mezidobí prokázáno, že sporem dotčené výroky nejsou pravdivé, a i přes fakt, že
neunesla důkazní břemeno, nejeví vůli se za ně omluvit. Dovolání však nebuduje
na skutečnostech, které by vyvracely závěry soudů o nepravdivosti výroků, nýbrž
na námitce nedostatku pasivní legitimace ve sporu. Žalobkyně vyslovuje mimo
jiné názor, že je zřejmé, že žalovaná Česká republika nemůže ovlivnit jednání
prezidenta republiky, což však neznamená, že neexistuje subjekt povinný k
poskytnutí reparace poškozenému z jednání prezidenta republiky, který v
parlamentní demokracii patří mezi vrcholné orgány státu a zastupuje jej
navenek. Hmotněprávní imunita prezidenta spočívá v tom, že satisfakce se nelze,
v případě jím způsobené újmy při výkonu funkce, domáhat přímo na něm a
prezident není nucen být účastníkem soudního řízení, čímž je zaručen nerušený
výkon jeho funkce.
40. Ústava, ani žádný jiný předpis, neodepírá poškozeným právo na
reparaci újmy. Platí-li úprava, podle níž je stát odpovědný za škodu způsobenou
jeho orgány, pak analogie použitá obecnými soudy je podle žalobkyně zcela na
místě.
41. Žalobkyně též připomíná, že „žalovaná se nevyrovnává s faktem, že
dva výroky, dvě skutková tvrzení, jsou prokazatelně nepravdivá. Jejich
nepravdivost působí ve vztahu k hodnocení osoby F. P. negativně.“ Důvody
obsažené v doplnění dovolání žalované, pro něž se žalovaná odmítá omluvit jsou,
že se „osobní vztah dotčené osoby a osoby domáhající se její postmortální
ochrany, jeho kvalita a intenzita, v průběhu času mění, a že žalobkyně dosáhla
ochrany osobnosti svého dědečka svépomocí, bez účasti orgánů veřejné moci, a to
prostřednictvím svých vystoupení a prohlášení.“ Žalobkyně pokládá oba tyto
argumenty pro danou věc za naprosto irelevantní.
42. Vyjádření k dovolání uzavírá žalobkyně konstatováním, že „ je
nepochybné, že základ kritiky spočívá na dvou nepravdivých výrocích, přičemž
účinek této na nepravdě vyslovené kritiky byl zvýšen tím, že byla pronesena u
příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi. Je-li F. P. u
příležitosti výročí osvobození Osvětimi označen za intelektuála fascinovaného
nacismem, je tím dána přímá myšlenková souvislost mezi zvěrstvy páchanými v
koncentračním táboře a postoji F. P. (zvýrazněná přirovnáním ke zvířeckému
zjevu a chování Mr. Hydea).“
IV. Dovolání žalobkyně
43. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a IV., kterými byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích ve věci samé, a ve výroku V.,
kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, napadla žalobkyně (v tomto
oddílu též „dovolatelka“) včasným dovoláním, podaným prostřednictvím datové
schránky dne 11. října 2016. Dovolatelka má za to, že v těchto výrocích
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost tohoto
dovolání odvozuje z toho, „že se odvolací soud při řešení otázky, na které
napadené výroky závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu“ (dovolatelka má v případě tohoto obecného konstatování zřejmě na mysli
úpravu přípustnosti dovolání vycházející z ustanovení § 237 o.s.ř.).
44. Dovolatelka především rekapituluje to, jakého rozhodnutí se žalobou
v předmětné věci vůči žalované domáhala, a do jaké míry byla tato žaloba
úspěšná (resp. zčásti neúspěšná) z hlediska napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu. Dovolatelka poukazuje na to, že „odvolacím soudem zamítnutá část
požadované omluvy vychází ze dvou typově různých výroků Prezidenta:
- výrok o tom, že F. P. ve spojitosti s výsledkem Mnichovské dohody
doslovně napsal “Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, (což) je
skutkovým tvrzením.
- výroky „Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením.
Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde.“, pronesené u
příležitosti sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi v přímé návaznosti na
skutkové tvrzení o F. P. jako autoru článku „Hitler je gentleman“ a původci
výroku “Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“, jsou v celém kontextu
Prezidentovy řeči odsudečnými hodnotícími soudy. Význam těchto hodnotících
soudů je nepochybný. F. P. byl podle hodnocení Prezidenta fascinován nacismem a
z původně humanisty (Dr. Jekyll) se stalo monstrum nekontrolující své animální
pudy (pan Hyde).
45. Dovolatelka zde zdůrazňuje, že F. P. ve spojitosti s výsledkem
Mnichovské dohody nenapsal “Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“,
Tento citát (však) obsahuje článek J. S., který vyšel (pod pseudonymem P. B.) v
Lidových Novinách dne 4. října 1938. Dovolatelka připomíná, že „odvolací soud
nepopírá, že by (v tomto případě) nešlo o skutkové tvrzení. Zde je proto
rozhodující kritérium pravdivosti“.
46. Dovolatelka poukazuje na to, že na str. 12 (rozhodnutí) odvolací
soud vysvětluje, jak vnímá pojem pravdivosti: „… pojem pravdivosti nelze chápat
jen ve zcela úzkém, formálním pojetí (tedy, že přesně tak P. nazval svůj
článek), ovšem je třeba posoudit, zda ani z hlediska materiálního, významového,
nelze dát Prezidentovi zapravdu. Bylo by totiž nepřípustně formalistické,
nespravedlivé a ve svých důsledcích absurdní, aby se přikazovala omluva za
nesprávný (nepravdivě uvedený) název článku, pokud by např. byl existující
název sice slovně jiný, avšak obsahově totožný, nebo pokud by např. stejný či
obsahově srovnatelný výrok veřejně zazněl přímo z úst F. P. (a nebyl by použit
pro název článku), anebo pokud by např. obsah článku s jiným názvem (titulkem)
se dal ve zkratce vystihnout tak, že se P. pochvalně vyjádřil o Hitlerovi jako
o gentlemanovi, tedy pokud by mu přisuzoval vlastnosti a chování s
gentlemanstvím spojené (čestné, korektní, noblesní, slušné, kultivované
jednání).“ Podle dovolatelky však takovéto pojetí pojmu spravedlnosti je v
souvislostech soudního řízení, v němž má být posuzována pravdivost či
nepravdivost citace, skutečně zvláštní. V případě skutkového tvrzení, jehož
podstatou je citace jiného tvrzení, je jediným kritériem pravdivosti přesnost
citace, nikoliv obsahový význam citovaného výroku. „Podstata citace tkví právě
v souladu prvotně vyřčeného (či napsaného) s pozdějším podáním téhož“. V řízení
však nebylo prokázáno, že by F. P. předmětný výrok pronesl.
47. Dovolatelka připomíná, že „svou interpretací „materiální“
pravdivosti předkládá odvolací soud na str. 13 odůvodnění rozsudku: Jde o
článek s názvem „Nový poměr k Německu“, jehož obsah a citace z něj byly shora
předestřeny. Zde P. píše, že nemajíce spojenců (tj. podle poznámky odvolacího
soudu „andělů“), s nimiž bychom se mohli sousedu opřít (tedy podle poznámky
odvolacího soudu s nimi „zpívat“), musíme nějakým způsobem dělat politiku s ním
(tedy podle odvolacího soudu s ním „výt“). Též v článku vzkazuje bývalým
spojencům, že nyní (tj. po Mnichovu) budeme dělat politiku nacionálního egoismu
s tím, že v loyálním styku s německou říší chceme pracovati pro další život
svého národa na prostoru, který nám zůstal (musíme výti s vlky)“. Na tomto
místě dovolatelka poukazuje „na zřetelný nesoulad mezi výrokem „nějakým
způsobem dělat… s ním“ a výrokem „výti s vlky“. Dovolatelka zdůrazňuje, že
„nějakým způsobem, tedy nikoliv bezvýhradným způsobem, s někým spolupracovat
není nepochybně totéž, jako s ním „výt“, tedy činit přesně totéž, co on“.
48. Podle dovolatelky „ani podle pochybně pojímaného kritéria
„materiální pravdivosti“ nemohl odvolací soud (kdyby jej sám přiměřeně
aplikoval) dospět k závěru, že je prezidentův výrok „v podstatě pravdivý“. Sama
formulace „v podstatě pravdivý“ nemá podle názoru žalobkyně v odůvodnění
rozsudku, zabývajícím se pravdivostí, místa. Buď soud považuje výrok za
pravdivý, nebo nikoliv, obrat „v podstatě pravdivý“ vyjadřuje nejistotu
hodnotícího.“
49. Dovolatelka dále dovozuje, že „pokud existuje vícero interpretací,
pak odvolací soud, v případě skutkového tvrzení „Nemůžeme-li zpívat s anděly,
musíme výti s vlky“, postavil pravděpodobnost na rovno s prokázanou
skutečností, tedy aplikoval nepřímé důkazy, a z nich nepřímo dovodil
skutečnost, která může být jistě vykládána i jinak“. Na tomto místě žalobkyně
poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, podle
něhož skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou,
jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných
pochybností nabýt jistoty o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je
pravdivá); nestačí lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její
pravděpodobnost). Žalobkyně je proto přesvědčena, že při hodnocení pravdivosti
skutkového tvrzení „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“ postupoval
odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
50. Za naprosto zásadní žalobkyně považuje, že podle jejího mínění soud
nehodnotil celkový kontext výroků Prezidenta, za něž je požadována omluva.
Takto „Prezident ve skutečnosti na základě několika z kontextu vytržených (a
nepravdivých) skutkových tvrzení provedl v zásadě veřejné hodnocení celkového
života a díla osobnosti F. P.“, aniž ustanovil znalce z oboru historie.
Žalobkyně na tomto místě poukázala na (konkrétní) konstantní judikaturu
dovolacího soudu i Ústavního soudu týkající se posuzování odborných otázek, od
níž se měl takto odvolací soud odchýlit.
51. Nad to, žalobkyně namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou
judikaturou nehodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, přičemž některé
nehodnotil vůbec, zejména stanoviska historiků, toliko je nahradil svými
laickými a nepřiléhavými úvahami.
52. Konečně žalobkyně s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu
a dovolacího soudu namítá, že soud druhého stupně nedodržel požadavek
předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dovolatelka tak vytýká odvolacímu soudu,
že změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil
účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu
prvního stupně, přičemž jim neumožnil se k němu vyjádřit – čímž v zásadě
porušil zásadu dvouinstančnosti řízení.
53. Dovolatelka navrhla, aby v případě, že by dovolací soud dospěl k
závěru, že nejsou naplněny podmínky pro změnu napadených výroků rozsudku
odvolacího soudu, bylo v této části zmíněné rozhodnutí zrušeno a věc byla
vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V. Vyjádření žalované k dovolání žalobkyně
54. K podanému dovolání žalobkyně se písemně vyjádřila žalovaná podáním
ze dne 3. listopadu 2016 v němž navrhuje, aby je dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. Tento svůj procesní návrh zdůvodňuje
tím, že: „žalované není zřejmé, jak žalobkyně vymezuje přípustnost svého
dovolání, tj. jakým způsobem definuje otázku hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, kdy podle platné právní úpravy ustanovení § 237 o.s.ř. musí
jít o vymezení určité právní otázky, ve které se v konkrétním případě odvolací
soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.“
55. Žalovaná dále připomíná, že pokud žalobkyně zmiňuje konkrétní
judikaturu Nejvyššího soudu na sedmé straně svého dovolání, pak z hlediska
otázky přípustnosti dovolání v této věci, má žalovaná za to, že takto označená
judikatura není přiléhavá.
56. K tvrzení žalobkyně, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování, žalovaná uvádí, že výlučným samostatně uplatnitelným dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Z dovolání
žalobkyně podle žalované jednoznačně vyplývá hluboký nesouhlas se skutkovými
zjištěními a hodnocením důkazů odvolacího soudu. Žalovaná dále nesouhlasí ani s
dalšími výtkami žalobkyně obsaženými v jejím dovolání a týkajícími se zejména
postupu soudu spočívajícímu v absenci hodnocení celkového kontextu
prezidentových výroků, za něž je požadována omluva. Žalovaná se žalobkyní
nesouhlasí ani potud, pokud vytýká, že Prezident na základě několika z kontextu
vytržených (a nepravdivých) skutkových tvrzení provedl v zásadě veřejné
hodnocení celkového života, díla a osobnosti F. P.
VI. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
57. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II
bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
58. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované i žalobkyně byla podána
oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokáty podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak v obou případech ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst.
1 o.s.ř., dovolání jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a o.s.ř. Dovolací soud se po té zabýval otázkou
přípustnosti u každého z podaných dovolání zvlášť (u dovolání žalované pod
následujícím bodem VII., zatímco v případě dovolání žalobkyně pod bodem IX.)
VII. Přípustnost dovolání žalované
59. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
60. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
61. Dovolací soud s přihlédnutím k předestřené právní úpravě již
přináší procesní předpis, a s ohledem na obsah žalovanou podaného dovolání,
dospívá k závěru, že toto dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237
o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva,
konkrétně především otázky možnosti či nemožnosti přenosu odpovědnosti
prezidenta, který je podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ze své funkce neodpovědný, na
odlišný právní subjekt, a dále otázky odpovědného subjektu při uvažované možné
přičitatelnosti porušení či ohrožení ochrany osobnosti v souvislosti s imunitou
prezidenta, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Současně konstatuje,
že dovolání je důvodné.
VIII. Důvodnost dovolání žalované a právní úvahy dovolacího soudu
62. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným
dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání.
63. Daný spor byl žalobkyní založen na (soudy též akceptovaném)
požadavku postmortální ochrany zemřelého děda žalobkyně pana F. P. (jenž byl
soudy obou stupňů posuzován ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 o.z.), jehož
osobnost měla být dotčena specifikovanými výroky Prezidenta pronesenými dne 27.
ledna 2015 ve Španělském sále Pražského hradu v rámci jeho zahajovacího projevu
na čtvrté mezinárodní konferenci s názvem „Let My People Live“ pořádané
Evropským židovským kongresem u příležitosti sedmdesátého výročí osvobození
Osvětimi a u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu.
64. Při učiněném skutkovém závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by
F. P. uveřejnil v prestižním časopisu Přítomnost článek s titulkem „Hitler je
gentleman“ (resp. „Hitler je přece gentleman“), odvolací soud své rozhodnutí,
týkající se odčinění újmy na přirozených právech zemřelého F. P., založil mimo
jiné především na odkazu na čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky, podle něhož
prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což však podle soudu
nemůže znamenat, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních
vztazích způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neodpovídá žádný subjekt
– tedy že by se takovéto újmy nereparovaly. Soud poukázal na to, že
neodpovědnost prezidenta se tradičně doktrínou pojímá jako neodpovědnost
ústavněpolitická a právní, jejímž účelem je ochrana osobní sféry prezidenta a
zajištění nerušeného výkonu jeho funkce. To ovšem zároveň neznamená, že by
prezident vůbec nebyl způsobilý se dopustit protiprávního jednání. Nic takového
neříká ani čl. 54 odst. 3 Ústavy, ani doktrína a ani soudní praxe.
65. Městský soud následně dovodil, že jestliže byl přijat dílčí závěr,
že se prezident republiky při výkonu své funkce může dopustit protiprávního
jednání v soukromoprávních vztazích, pak je třeba odpovědět na otázku, zda se
jeho jednání přičítá jinému subjektu, jakému a kdo za tento subjekt před soudem
jedná. Na tyto otázky soud odpověděl kladně, přičemž odkázal na ustanovení §
2914 o.z. s tím, že jednání Prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané
věci, které jednoznačně představovalo výkon funkce prezidenta republiky (a to
pro ČR, jejímž je nejvyšším ústavním činitelem), je třeba přičíst České
republice. Na otázku kdo za stát před soudem v projednávané věci vystupuje ve
smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. odvolací soud odpověděl, že je jím jako
organizační složka státu Kancelář prezidenta republiky, která podle ustanovení
§ 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta
republiky, zajišťuje obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta
republiky a s protokolárními povinnostmi a veřejnou činnosti prezidenta
republiky.
66. Bylo již uvedeno, že dovolatelka především namítá:
a. - že prezident je ústavně nezávislým orgánem a jako takový neodpovídá za své
politické činy. Prezident je tak vyňat z obecně platného právního režimu. Toto
vyloučení právní odpovědnosti se vztahuje na činnost a rozhodování prezidenta,
která se týká výkonu jeho funkce. S ohledem na univerzální a nepřenosnou
prezidentskou indemnitu založenou článkem 54 odst. 3 Ústavy, kdy prezident je
ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem
absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního předpisu
dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku státu či
na jinou ať již právnickou nebo fyzickou osobu,
b. – že nelze aplikovat přičitatelnost porušení či ohrožení osobnosti člověka
Kanceláři prezidenta republiky, neboť takovýto přenos odpovědnosti občanský
zákoník ani jiný právní předpis nepřipouští.
c. - že se ve věci jednající soudy relevantním způsobem nevypořádaly ani s
nastolenou procesní otázkou vznesenou žalovanou, tedy že pokud se žalobkyně
domáhá nápravy tvrzeného zásahu do svých ústavně zaručených práv výkonem funkce
prezidenta republiky, pak jí přísluší pouze ochrana ve smyslu ustanovení § 72
odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
d. - že se soudy nezabývaly otázkou, zda právo na postmortální ochranu
osobnosti postupem času, který uplyne od úmrtí dotčené osoby, zeslabuje (nebo
nezeslabuje), a to i vzhledem ke vztahu dotčené osoby a osoby blízké,
e. - že žalobkyně sama svými vystoupeními a prohlášeními zjednala dostatečně
účinnou satisfakci, tj. svým vlastním jednáním ochránila osobnost svého děda
(svépomocí).
67. Z předmětného dovolání vyplývá, že dovolatelka v prvé řadě brojí
proti tomu, jak odvolací soud posoudil konsekvence vyplývající z imunity
prezidenta, resp. s touto imunitou spojené. Řešení těchto otázek je pro
posouzení projednávané věci určující.
68. Především však je třeba vypořádat se s názorem dovolatelky (byť
sama jej klasifikuje jako „obiter dictum“), že žalobkyně měla ve věci (správně)
užít institutu ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení jsou
oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87
odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení,
jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále
jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda
zaručené ústavním pořádkem (dále jen "ústavně zaručené základní právo nebo
svoboda"), přičemž podle třetího odstavce tohoto ustanovení lze ústavní
stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním
procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje;
takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný
prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně
práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného
právního řízení.
69. Z citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu vyplývá, že
žalovanou dovozovaná alternativa užití institutu ústavní stížnosti přichází v
úvahu teprve po té, co jsou vyčerpány procesní prostředky, které obecně zákon
stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (obdobně srovnej např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2018, sp.zn. Pl. ÚS 9/17). Není proto možno
dovozovat, jak činí dovolatelka s odkazem na ustanovení § 103 ve spojení s § 7
téhož zákona), nedostatek podmínek řízení, pro něž by mělo být řízení zastaveno.
70. Článek 1 odst. 1 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.
– dále též „Ústava“) deklaruje, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a
demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Prezident republiky je hlavou státu (Čl. 54 odst. 1 Ústavy). Prezident
republiky není z výkonu své funkce odpovědný (Čl. 54 odst. 3 Ústavy).
71. Dovolací soud se především ztotožňuje se základní tezí Městského
soudu v Praze, pokud konstatoval, že „sice podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České
republiky prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný, což však
neznamená, že za újmy (majetkové či nemajetkové) v soukromoprávních vztazích
způsobené prezidentem při výkonu jeho funkce neexistuje subjekt, který by za
takovéto případné újmy neodpovídal - tedy, že se tyto újmy nereparují (že je
nelze reparovat)“.
72. „Skutečnost, že se určitému orgánu přiznává postavení hlavy státu,
vyplývá ze samotné povahy státu jako společenství lidí, které musí být někým
reprezentováno jak směrem dovnitř, tak i navenek. Ve své podstatě jde o
nezbytný prvek v jeho organizaci, neboť každý stát musí mít alespoň fakticky
svého vrcholného představitele, který symbolizuje jeho existenci, jednotu a
kontinuitu. V republikách plní tuto roli standardně jejich prezident, tedy
monokratický státní orgán, který je volen v přímých nebo nepřímých volbách na
časově omezenou dobu“ (srovnej Rychetský, P.; Langášek, T.; Herc, T.; Mlsna, P.
a kol., Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2015. s. 527).
73. „Pojem hlavy státu má svůj původ již ve středověku (Filip 2001, s.
305); je odrazem organického pojetí státu jako organismu, který se skládá z
těla (corpus) a hlavy (caput - panovník). Užití tohoto pojmu je tak spíše
tradiční než funkční. To, že je prezident republiky označen jako hlava státu,
neznamená, že by byl nejvyšším státním orgánem a byl by ostatním ústavním
orgánům nadřízen. Toto pojetí - ač se dříve vyskytovalo (Weyr, 1937, s. 51), je
v moderním systému dělby moci zcela překonané (opačně zřejmě Pavlíček, 2008, s.
132). V ČR totiž existuje pouze soustava vrcholných (ústavních) orgánů
(prezident republiky, vláda, dvoukomorový Parlament, ÚS), z nichž žádný není
ostatním nadřazen ani se nedá označit jako primus inter pares. I podle Adlera
je v republikánských státech hlava státu postavena "v nejlepším případě" na
roveň ostatním ústavním orgánům“ (Adler).
74. Posuzování právního instrumentu odpovědnosti za jednání hlavy státu
je obecně hodnoceno jako složité téma. „Především proto, že se ve své podstatě
jedná o komplex nejrůznějších forem odpovědnosti, které spolu souvisejí. Je to
dáno především zvláštním postavením individuální hlavy státu, od které je,
navzdory základním zásadám republiky, očekáváno stále něco více, než pouze
plnění specifických úředních povinností. V?české společnosti jsou tato
očekávání tradičně ještě větší. Z jedné strany se projevila tím, že úřad
prezidenta republiky zůstal bez přerušení zachován i v období “lidově-
demokratického“ režimu, kdy všechny podobné státy přinejmenším na čas daly
přednost kolektivním orgánům v čele ústavního systému země. Z druhé strany se
tato značná, až nadměrná očekávání projevila také v poněkud rozporném zakotvení
pozice prezidenta republiky v?aktuálně platné ústavě. Na?jedné straně její
tvůrci deklarovali snahu po?vytvoření parlamentní formy vlády, na?straně druhé
prezidenta republiky „osvobodili“ z?vlivu ostatních ústavních orgánů v nebývalé
formě. Tento vnitřní rozpor se projevil také v?koncepci (ne)odpovědnosti za?
akty prezidenta republiky. Svou roli sehrálo také neujasnění si?rozdílů mezi
různými druhy odpovědnosti, které v ústavním právu přicházejí u?nejvyšších
činitelů v?úvahu. V mnoha směrech se jednotlivé instituty vzájemně
prolínají“ (srovnej KUDRNA, Jan. Odpovědnost za akty prezidenta republiky.
Správní právo. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, 2013, roč. 46, č. 7-8, s.
386-405).?
75. Ústavní úprava řadí prezidenta republiky do hlavy třetí Ústavy ČR,
která je nadepsána "Moc výkonná". „Již ze samotné systematiky Ústavy ČR je
patrné, že ústavodárce považuje prezidenta republiky za orgán moci výkonné.
Objevují se však i názory, podle nichž tvoří prezident jakousi specifickou
"pouvoire neutre" (Pavlíček, 2008, s. 136; srov. i Pavlíček, 1998, s. 209). K
tomuto názoru se zjevně přiklonil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/01
(285/2001 Sb., Sb. n. u. sv. 22, s. 267). Později však Ústavní soud tento
přístup výrazně korigoval např. v nálezu vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 18/06
(397/2006 Sb., Sb. n. u. sv. 42, s. 13), kde prezidenta republiky explicitně
označil za orgán moci výkonné“.
76. „Právní status státního orgánu zahrnuje mimo jiné úpravu otázek
odpovědnosti za výkon svěřené funkce včetně chování této funkci odpovídající.
To se týká rovněž hlavy státu v podmínkách parlamentní formy vlády. V tomto
směru doznalo postavení hlavy státu ve srovnání s bývalou monarchií a
předválečnou ČSR zásadních změn.
77. V naší ústavní historii prošla tato problematika složitým vývojem, i
když prakticky nebyl institut odpovědnosti hlavy státu uplatněn. Počátky lze
spatřovat již v Konfederaci stavů Koruny české z 31. 7. 1619, kde se objevuje
koncepce kontroly moci a odpovědnosti panovníka včetně práva stavů na odpor
(zejm. čl. XXX). V následujícím období nepřicházela s ohledem na konstrukci
absolutistické, ale i konstituční monarchie odpovědnost hlavy státu v úvahu.
Převzetí alespoň některých prvků parlamentní formy vlády však vedlo v roce 1867
k přijetí zákona č. 101/1867 ř. z., o odpovědnosti ministrů království a zemí v
radě říšské zastoupených. Zde byl deklarován princip kontrasignace aktů
panovníka a upravena odpovědnost ministrů za porušení ústavy nebo zákonů
úmyslným jednáním nebo z hrubé nedbalosti. Současně Základní zákon č. 145/1867
ř. z., o užívání moci vládní a vykonávací, stanovil, že císař je posvátný,
neporušitelný a neodpovědný a přísluší mu vykonávat státní moc skrze odpovědné
ministry (čl. 1 a čl. 2). V samostatném Československu byl tento vzor převzat
jen zčásti. Byl modifikován Ústavou 1920 (Ústavní listina) Československé
republiky, uvozené zákonem č. 121/1920 Sb., a to tak, že prezident sice nebyl
odpovědný z výkonu svého úřadu, když podle § 66 Ústavní listiny z roku 1920 za
projevy s úřadem související odpovídala vláda, nicméně nesl odpovědnost za
velezradu jako trestný čin. O té se mělo rozhodovat na základě impeachmentu (§
34 a § 67 Ústavy 1920) po vzoru souboru zákonů upravujících organizaci státní
moci ve Francii z 22. října 1875 (tzv. Ústava 3. republiky). Ke konkretizaci
ústavní úpravy došlo v zákoně č. 36/1934 Sb., o trestním stíhání prezidenta a
členů vlády podle § 34, 67 a 79 Ústavní listiny. Ústava 1948 tento model
převzala v podmínkách jednokomorového Národního shromáždění, kdy žalobu
podávalo jeho předsednictvo a soudit mělo samotné Národní shromáždění.
Prováděcí zákon však již vydán nebyl. Ústava z roku 1960 opustila konstrukci
parlamentní formy vlády a v rámci zavedení modelu vlády shromáždění
(socialistická republika) zakotvila principy odpovědnosti všech orgánů
Národnímu shromáždění, a to včetně prezidenta republiky (čl. 61). Totéž platilo
podle čl. 60 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o čs. federaci, kde bylo pouze
doplněno, že prezidenta nelze soudně stíhat pro jednání spojené s výkonem jeho
funkce (čl. 65). Tato úprava platila až do zániku čs. federace, kdy nová Ústava
ČR přinesla návrat k tradičním vzorům parlamentní formy vlády po vzoru Ústavy
1920 včetně odpovědnosti hlavy státu. Nedošlo však již k návratu k trestní
odpovědnosti, a to ani členů vlády, u kterých se uplatnila myšlenka rovnosti
před zákonem bez privilegií osoby, orgánu a trestu.
78. Ústavní úprava odpovědnosti hlavy státu v ČR má řadu zvláštností ve
srovnání s jinými státy. Jsou tak respektována obecná pravidla pro postavení
hlavy státu v parlamentní demokracii, současně však dochází k ovlivnění
historickými vzory z naší ústavní minulosti (včetně té monarchické). Respektují
se tak základní historicky podložené faktory pro úpravu odpovědnosti hlavy
státu, které spočívají v zajištění respektu ke státu samotnému, k úřadu hlavy
státu jako jeho reprezentantu a konečně k osobě, která tento úřad zastává.
Současně vychází z toho, že se jedná o jeden z nejvyšších ústavních orgánů
státu, u kterého je konstrukce odpovědnostních vztahů velmi komplikovaná
(srovnej Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR
a. s., 2011).
79. Je zřejmé, že nelze především uvažovat o osobní odpovědnosti
prezidenta republiky za výroky jím pronesené v souvislosti s výkonem jeho
funkce, což ostatně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně
vyložil, a z této zásady přiléhavě vycházel. Přes tuto skutečnost však není
opodstatněné (s ohledem na výše podaný výklad) uvažovat – a jak to fakticky
činí dovolatelka – o tom, že imunita prezidenta současně znamená, že je-li
prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak nemůže být ani rušitelem ani
ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a nelze tedy z žádného právního
předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv odpovědnost na organizační složku
státu či na jinou, ať již právnickou nebo fyzickou osobu.
80. Bylo již zmíněno, že ústavní úprava řadí prezidenta republiky do
hlavy třetí Ústavy ČR, která je nadepsána "Moc výkonná". Již ze samotné
systematiky Ústavy ČR je patrné, že ústavodárce považuje prezidenta republiky
za orgán moci výkonné, který je tak fakticky svébytným státním orgánem.
81. „Státní orgány jsou státními institucemi, které představují základní
a rozhodující složky organizace státu, neboť jsou nositeli suverénní státní
moci. Je jimi třeba rozumět orgány, které stát zřizuje k plnění funkcí státu a
vybavuje je za tím účelem pravomocí a působností rozhodovat o subjektivních
právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených právních
subjektů“ (Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR
a. s., 2011).
82. Za státní orgán je třeba považovat zejména takový orgán státní moci,
kterému je Ústavou nebo cestou zákona svěřen výkon státní moci, tj. rozhodování
o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně
závazných aktů. Svou zvláštní povahou se prezident republiky nepochybně zčásti
vymyká obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc
autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho
působnost dopadá. Podle Čl. 62 Ústavy České republiky prezident republiky a)
jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi,
odvolává vládu a přijímá její demisi, b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu, d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo
kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové
vlády, e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, f)
jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, g) odpouští a
zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení, h) má právo vrátit
Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, i) podepisuje zákony, j)
jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, k) jmenuje
členy Bankovní rady České národní banky. Podle Čl. 63 odst. 1 Ústavy Prezident
republiky dále a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní
smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím
souhlasem na její jednotlivé členy, c) je vrchním velitelem ozbrojených sil, d)
přijímá vedoucí zastupitelských misí, e) pověřuje a odvolává vedoucí
zastupitelských misí, f) vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, g)
jmenuje a povyšuje generály, h) propůjčuje a uděluje státní vyznamenání,
nezmocní-li k tomu jiný orgán, i) jmenuje soudce, j) nařizuje, aby se trestní
řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo,
k) má právo udělovat amnestii. Podle Čl. 63 odst. 2 Ústavy prezidentovi
republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním
zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon, přičemž podle třetího odstavce téhož
ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje
ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
83. Kromě uvedeného s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je
dále mimo jiné spojena i realizace celé škály aktivit, jimiž je tato funkce
blíže dotvářena např. na poli reprezentačním, protokolárním, resp.
ceremoniálním, v souladu s historicky zažitými náhledy na úlohu a postavení
tohoto představitele státu např. ve vztazích k domácí i zahraniční veřejnosti.
S ohledem na ústavní zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti
moci výkonné je třeba i realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou
alternativy případného excesu) jako výkon pravomocí státního orgánu, byť jeho
činnost nemá zpravidla přímý vliv na subjektivní práva a právní povinnosti
(srov. dále odst. 92 a násl.).
84. Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení
osobnostní sféry člověka, je třeba především vymezit odpovědnost za takový
zásah, tj. stanovit její právní základ, a z toho vyplývající určení odpovědného
subjektu, stejně jako míru této odpovědnosti.
85. Bylo již zmíněno, že odvolací soud daný spor podřadil pod ustanovení
o ochraně osobnosti člověka občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (konkrétně
upravující postmortální ochranu člověka ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2
o.z.). Současně v této souvislosti uvedl, že (při vymezení odpovědného
subjektu) je třeba aplikovat ustanovení § 2914 o.z. a přičíst jednání
prezidenta, z něhož povstala žaloba v projednávané věci, České republice.
86. Skutečností ovšem je, že tato teze Městského soudu v Praze by bývala
byla zasloužila podrobnější zdůvodnění. Zejména tak nebyl dostatečně osvětlen
důvod, proč se odvolací soud domnívá, že určení odpovědného subjektu za sporem
dotčený zásah do práva na ochranu osobnosti zemřelého pana F. P. je třeba
podřadit právě pod ustanovení § 2914 o.z., které samo o sobě zcela zřetelně
nedopadá na situaci, kdy zásah je spojován s výkonem funkce prezidenta
republiky jako jednoho z vrcholných orgánů moci výkonné. Podle tohoto
ustanovení občanského zákoníku totiž, kdo při své činnosti použije
zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou
stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby
provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však
tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za
splnění jeho povinnosti k náhradě škody.
87. Dané ustanovení je chápáno, jako právní prostředek dopadající na
okolnosti, kdy právnická nebo fyzická osoba použije třetí osobu ke splnění již
existující povinnosti plnit nebo k obstarání jiné záležitosti. Avšak např. u
právnických osob (obdobně u státu – srovnej § 21 o.z.) nebude jednání jejich
orgánů a dalších osob uvedených v § 161 o.z. chápáno jako jednání třetích osob,
ale jako jednání právnické osoby samotné (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.;
Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer,
a. s., 2014, s. 971 a 973).
88. Nelze též přehlédnout, že odvolací soud pouze stroze deklaroval, že
podstatu sporu nelze zaměňovat se škodou způsobenou při výkonu veřejné moci ve
smyslu zákona č. 82/1998 Sb.. aniž by objasnil důvod, proč se tak domnívá.
89. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod (dále též jen „Listina“) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v
mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
90. Podle čl.10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho
lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
91. Podle čl.17 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou
zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem,
tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a
rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu (odst. 2).
92. Článek 36 odst. 3 Listiny stanoví, že každý má právo na náhradu
škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či
orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podmínky a podrobnosti
přitom podle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje zákon.
93. Zákonná úprava, jíž se dovolává čl. 36 odst. 4 Listiny, je obsažena
v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o odpovědnosti“), jehož úvodní
ustanovení definuje odpovědnost státu tak, že stát odpovídá za podmínek
stanovených tímto zákonem za škodu nebo nemajetkovou újmu, která byla způsobena
při výkonu státní (veřejné) moci. Účelem dovětku „při výkonu veřejné moci“ je
odlišit od sebe situace, kdy by stát za způsobenou újmu odpovídal - podle
obecné úpravy deliktního práva, neboť by ji způsobil jako subjekt
soukromoprávní a - kdy odpovídá za újmu způsobenou při výkonu (nebo v důsledku
absence výkonu) veřejné moci, tj. kdy újmu způsobil jako subjekt veřejného
práva vykonávající veřejnoprávní pravomoc.
94. Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní
odpovědnost státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za
škodu i nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci.
95. Podle § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti, stát odpovídá za škodu,
kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní
správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány
územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy,
který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.
96. Jak bylo již shora předesláno i takovou činnost státního orgánu,
kterou státní orgán realizuje svoji úlohu, byť nemá přímý vliv na subjektivní
práva a právní povinnosti, je třeba ve smyslu zákona o odpovědnosti posuzovat
jako výkon pravomocí státního orgánu. Tak např. Nejvyšší soud již v rozhodnutí
ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněném pod č. 28/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, posuzoval předpoklady odpovědnosti státu za
zásah do základních práv zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 a 2
Listiny obsahem průběžné zprávy veřejného ochránce práv. Přitom dospěl k
následujícím závěrům.
97. „Nejvyšší správní soud se např. již v minulosti ve své rozhodovací
praxi zabýval charakterem činnosti veřejného ochránce práv a dospěl k závěru,
že jej nelze považovat za správní orgán, neboť nevykonává působnost ve veřejné
správě, nýbrž nad výkonem veřejné správy jako nezávislý orgán dohlíží.
Veřejného ochránce práv označil za monokratický nezávislý a nestranný státní
orgán, který stojí mimo veřejnou správu a je zákonem povolán k tomu, aby
kontroloval a dohlížel nad činností veřejné správy a představuje tak jednu ze
záruk zákonnosti ve veřejné správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 2 As 58/2007, publikovaný pod číslem 1586/2008
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 9 Aps 9/2012).
98. Svou zvláštní povahou se sice veřejný ochránce práv částečně vymyká
obecným definicím, podle kterých má státní orgán zpravidla pravomoc
autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů, na něž jeho
působnost dopadá, avšak jeho funkce je obdobná, neboť jeho oprávnění mají za
cíl chránit zájmy osob, pokud byly narušeny správními orgány. Veřejný ochránce
práv však rozhoduje o tom, zda je třeba v zájmu těchto osob využít kompetence,
které mu svěřuje zákon, či zda k tomu důvod není. V závěru z šetření veřejného
ochránce práv se pak vůle subjektů, které jsou předmětem tohoto šetření, nemůže
promítnout. Přestože je tedy veřejný ochránce práv svým charakterem spíše
doplňkovou institucí k existujícím systémům ochrany, který je už ze své
podstaty oproštěn od prvků moci, jedná se o zákonem zřízený státní orgán a též
někteří autoři odborné literatury ombudsmany řadí ke státním orgánům svého
druhu (srov. Filip, J., Svatoň, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer
ČR, 2011, s. 66; Sládeček, V. Zákon o Veřejném ochránci práv: komentář. 2.
podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 50-52).
99. Z uvedeného je zřejmé, že veřejný ochránce práv je státním orgánem
ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti. Není přitom rozhodné, že v rámci
své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou
individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1
odst. 1 zákona o odpovědnosti musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli
veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato
pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování
zpráv. Výkon této pravomoci je pak úředním postupem, který může vést ke vzniku
újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o
odpovědnosti.
100. Závěr aprobovaný odvolacím soudem, který vyloučil odpovědnost státu
za újmu způsobenou veřejným ochráncem práv při výkonu jeho pravomocí, by nutně
znamenal, že se poškozený může domáhat náhrady újmy toliko cestou obecné
deliktní odpovědnosti, a to buď proti státu, nebo přímo proti osobě, která
funkci veřejného ochránce práv zastává či zastávala v rozhodné době. Takový
závěr však není správný.
101. Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při
výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském
zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo
5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo
1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo
1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo
3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění
účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle
občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č.
82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde
bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.
102. Stejně tak nelze uvažovat o osobní odpovědnosti osoby zastávající
úřad veřejného ochránce práv, neboť ta v posuzovaném případě nejednala sama za
sebe, ale v rámci úřední licence, která její osobní odpovědnost vylučuje.
103. Žalované jednání, kterého se měl veřejný ochránce práv dopustit,
přitom nelze hodnotit jako exces, o který by šlo v případě protiprávního
jednání, jež nesouvisí s činností veřejného ochránce práv, neboť vydání
průběžné zprávy po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a
především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti veřejného ochránce práv
svěřené mu zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn.
25 Cdo 896/2009).“
104. Shora uvedené závěry týkající se činnosti veřejného ochránce práv
jsou analogicky aplikovatelné i na činnost prezidenta republiky.
105. I prezident republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1
zákona o odpovědnosti, když ani v jeho případě není významné, že nerozhoduje o
právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně
závazných aktů a i výkon jeho pravomoci, byť je zde představován jeho veřejným
politickým projevem jako prezidenta republiky, je třeba posuzovat jako úřední
postup, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst.
1 zákona o odpovědnosti.
106. Stručný závěr odvolacího soudu, který vyloučil odpovědnost státu
podle zákona o odpovědnosti za újmu způsobenou prezidentem republiky při výkonu
jeho pravomocí s tím, že může být dána toliko obecná deliktní odpovědnost, tak
není možno považovat za přiléhavý. Současně i zde platí, co bylo uvedeno ve
vztahu k dřívější (rozhodovací činností velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu překonané) judikatuře dovozující
odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci i z obecné úpravy
ochrany osobnosti obsažené v občanském zákoníku.
107. Stejně tak ani v případě prezidenta republiky nelze uvažovat o jeho
osobní odpovědnosti, a to s ohledem na jeho indemnitu; nadto ani v posuzovaném
případě Prezident nejednal sám za sebe.
108. Ani v nynějším případě nelze žalované jednání Prezidenta hodnotit
jako exces, když i jeho jednání po formální i obsahové stránce nepostrádalo
místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti
podmíněné ústavním pořádkem.
109. Uvedené skutečnosti odvolací soud dostatečně neuvážil, pokud
uplatněný nárok podřadil pod obecnou právní úpravu vyvěrající z občanského
zákoníku a vyloučil tak opodstatněnost posouzení věci podle zvláštní úpravy,
kterou přináší zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 a jejíž
vztažení na projednávanou věc se jeví jako nezbytné a souladné s analogickou
judikaturou dovolacího soudu.
110. Tato skutečnost se nutně odrazila i v souvislosti s vymezením
odpovědného subjektu za posuzovaný zásah, kdy odvolací soud (a obdobně též soud
prvního stupně) dospěl k závěru, že za takto odpovědný stát před soudem v
projednávané věci vystupuje ve smyslu ustanovení § 21a o.s.ř. Kancelář
prezidenta republiky, která podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 114/1993 Sb. (o Kanceláři prezidenta republiky) jako jediná zajišťuje
obstarávání věcí spojených s výkonem pravomocí prezidenta republiky a s
protokolárními povinnostmi a veřejnou činnosti prezidenta republiky.
111. Podle ustanovení § 6 zákona o odpovědnosti ve věcech náhrady škody
způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách
jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (odst. 1).
Úřadem podle odstavce 1 je a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v
občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo
soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o
žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech,
kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad,
došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a
dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné
rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví
státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (odst. 2). Není-li možno
příslušný úřad určit podle odstavce 2, jedná za stát Ministerstvo financí
(odst. 3). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Českou národní bankou nebo na
základě mezinárodní smlouvy orgánem dohledu nad finančním trhem jiného
členského státu Evropské unie nebo došlo-li u České národní banky nebo tohoto
orgánu dohledu k nesprávnému úřednímu postupu, jedná za stát Česká národní
banka (odst. 4). Bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno Nejvyšším kontrolním
úřadem nebo došlo-li u Nejvyššího kontrolního úřadu k nesprávnému úřednímu
postupu, jedná za stát tento orgán (odst. 5). Úřad určený podle odstavců 1 až 5
jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud
zvláštní právní předpis nestanoví jinak (odst. 6).
112. Závěr soudů obou stupňů o tom, že v posuzované věci je povolána
jednat za stát jako organizační složka – Kancelář prezidenta republiky tedy
nelze, s ohledem na citovanou právní úpravu, pokládat za odůvodněnou a zákonu
odpovídající.
113. V souvislosti s dovoláním žalované je proto třeba uzavřít, že
posouzení konstatovaného neoprávněného zásahu proti osobnosti zemřelého pana F.
P. nebylo soudy obou stupňů podřazeno pod odpovídající právní normu, což ve
svých důsledcích mělo mimo jiné za následek i určení nenáležité organizační
složky (tj. Kanceláře prezidenta republiky), která by měla jednat za stát a s
níž soudy skutečně také nesprávně jednaly. Tato okolnost sama o sobě zatěžuje
napadené rozhodnutí tzv. jinou vadou řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o.s.ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. IX. Přípustnost dovolání žalobkyně
114. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
115. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
116. Dovolací soud s přihlédnutím k předestřené právní úpravě, jíž
přináší procesní předpis, a s ohledem na obsah žalobkyní podaného dovolání,
dospívá k závěru, že toto dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena – konkrétně zda v
řízení, jehož předmětem je otázka dotčení osobnosti člověka dehonestujícím
skutkovým tvrzením o skutečnosti, která (však) v řízení nebyla expressis verbis
prokázána, lze odepřít poskytnutí satisfakce z důvodu zjištění, že jednání
postižené osoby bylo analogické takto neprokázanému tvrzení.
X. Důvodnost dovolání žalobkyně a právní úvahy dovolacího soudu
117. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
118. Určitou výjimkou z věcné vázanosti dovolacího soudu dovoláním (§
242 odst. 1 o.s.ř.) jsou případy tzv. jiných vad řízení a zmatečnostních vad
řízení, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i když
nejsou v dovolání uplatněny, popřípadě je-li poukazováno jen na některé či
jiné. To však platí pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné.
119. Tzv. jiné vady řízení, které se mohly projevit v samotném
rozhodnutí a vést k jeho nesprávnosti, nepředstavují jakákoliv pochybení soudu,
nýbrž pouze taková, jejichž povaha se musela promítnout rovněž do věcné
správnosti rozhodnutí v tom směru, že bylo rozhodnuto zákonu neodpovídajícím
způsobem. Teoreticky nelze vyloučit, že i tzv. jiná vada by mohla představovat
procesně právní otázku, šlo-li by o případ dosud neřešený či judikaturou
neustálený ve smyslu § 237 o.s.ř.
120. Jiná vada řízení tak může spočívat v procesních pochybeních, jimiž
jsou vadný postup při odstraňování vad žaloby (zejména nesprávná poučení či
odmítnutí žaloby, aniž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce na ustanovení
zástupce, příp. rozhodnutí ve věci na základě vadné žaloby), rozhodnutí věci
věcně nepříslušným soudem, aniž by odvolací soud zjednal nápravu, vydání
mezitímního rozsudku tam, kde pro to nebyly podmínky, jednání s organizační
složkou státu, která není podle zákona povolána ve věci za stát v řízení
vystupovat, pokračování v řízení přerušeném prohlášením konkursu na majetek
některého z účastníků, provedení postupů, které jsou pro odvolací řízení
vyloučeny, přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně nad rozsah odvolání či
na základě opožděného odvolání či nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
121. Otázka, která organizační složka státu má za stát s ohledem na
obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou
věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako
vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - srovnej
§ 212a odst. 5 a § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. března 2017. sp. zn. 21 Cdo 4639/2016).
122. Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, v důsledku
toho, že soudy obou stupňů nepodřadily posouzení věci samé pod odpovídající
právní normu, nebyla tak ani určena zákonu odpovídající organizační složka
státu (tj. Kancelář prezidenta republiky), s níž soud ve věci jednal. Již sama
povaha této vady se pak (bez ohledu na další výtky žalobkyně obsažené v
dovolání) musela promítnout do věcné správnosti napadeného rozhodnutí.
XI. Závěr
123. Dovolací soud na základě vyložených skutkových i právních okolností
posuzované věci vztahující se k řešení právních otázek odpovědnosti za jednání
prezidenta republiky učiněné jím v rámci výkonu jeho funkce, pokud jím byla
dotčena práva člověka vyplývající z čl. 10 odst. 1 Listiny při současném
respektování institutu imunity prezidenta, činí závěr, že s ohledem na fakt, že
s výkonem funkce prezidenta jako hlavy státu je mimo jiné spojena i realizace
řady aktivit, jimiž je tato funkce blíže dotvářena, pak s ohledem na ústavní
zakotvení postavení prezidenta republiky jako součásti moci výkonné, je třeba i
realizaci těchto jeho úloh posuzovat (s výjimkou alternativy případného excesu)
jako výkon pravomocí státního orgánu.
124. Jestliže výkonem těchto pravomocí dojde k (neoprávněnému) dotčení
osobnostní sféry člověka, pak je nezbytné vycházet z toho, že prezident
republiky je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o odpovědnosti,
přičemž není rozhodné, zda v rámci takovéto své činnosti rozhoduje či naopak
nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo
obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 citovaného
zákona totiž nutně zahrnuje výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je
státní orgán ze zákona nadán. Výkon této pravomoci prezidenta republiky je tak
nezbytně třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku újmy a
založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 zákona o odpovědnosti.
Ustanovení § 1 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti zakládá objektivní odpovědnost
státu, který za podmínek stanovených tímto zákonem odpovídá za škodu i
nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní moci, neboť stát odpovídá za
škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu
státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány
územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy,
který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (§ 3 odst. 1 zákona o
odpovědnosti). Přímá odpovědnost jednající osoby (včetně prezidenta republiky)
v těchto případech dána není a zakládal by jí podle obecné úpravy deliktního
práva pouze exces z výkonu jejích pravomocí.
125. Jestliže tedy za úřední postup prezidenta republiky odpovídá stát
podle zákona o odpovědnosti, není možno klasifikovat jako správný a odůvodněný
názor žalované, že „je-li prezident republiky ze své funkce neodpovědný, pak
nemůže být ani rušitelem ani ohrozitelem absolutního osobnostního práva, a
nelze tedy z žádného právního předpisu dovodit možnost přenést jakoukoliv
odpovědnost na organizační složku státu či na jinou ať již právnickou nebo
fyzickou osobu“. Ostatně hypotetická (byť zásadně nesprávná) případná akceptace
předestřeného teoretického konstruktu žalované by se přímo příčila zásadě
vyvěrající z článku 36 odst. 3 Listiny stanovícího, že každý má právo na
náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu
či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V daném případě není
možno pominout, že žalované jednání Prezidenta nelze hodnotit jako exces, o
který by šlo v případě protiprávního jednání, jež nesouvisí s výkonem jeho
funkce, neboť po formální i obsahové stránce nepostrádalo místní, časový a
především věcný (vnitřní účelový) vztah k jeho činnosti podmíněné ústavním
pořádkem.
126. Nepřípadná je též úvaha žalované, že žalobkyně měla ve věci
(správně) užít institutu ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť tu lze za splnění
daných předpokladů podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o
posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva
poskytuje. Žalovanou dovozovaná alternativa užití institutu ústavní stížnosti
proto přichází v úvahu teprve po té, co jsou vyčerpány procesní prostředky,
které obecně zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Není proto možno
dovozovat, jak činí dovolatelka s odkazem na ustanovení § 103 ve spojení s § 7
téhož zákona, nedostatek podmínek řízení, pro něž by mělo být řízení v
posuzovaném případě zastaveno.
127. Naproti tomu je odůvodněná výhrada žalované týkající se
skutečnosti, že soudy obou stupňů měly za to, že příslušnou organizační složkou
povolanou v daném řízení jednat za stát je Kancelář prezidenta republiky.
128. To ovšem odvolací soud dostatečně neuvážil, pokud uplatněný nárok
podřadil pod obecnou právní úpravu vyvěrající z ustanovení občanského zákoníku
a vyloučil tak nezbytnost posouzení věci podle zvláštní právní úpravy, kterou
přináší zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006 (dále opět též
„zákon o odpovědnosti“), podle jehož § 3 odst. 1 stát odpovídá za škodu, kterou
způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy,
která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, a orgány územních
samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně
byl přenesen zákonem nebo na základě zákona.
129. Protože citovaný zákon o odpovědnosti určuje (ve svém § 6), kdo ve
věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
jedná za stát, pak v případě, že soudy obou stupňů právní úpravu obsaženou v
uvedeném zákoně odpovědnosti zcela pominuly, neměly již tím dán předpoklad
zákonu odpovídajícím způsobem definovat tu organizační složku státu povolanou v
této věci jednat za stát. Z uváděného právního předpisu vyplývá, že v žádném
případě jí však nemohla být v napadeném rozsudku odvolacího soudu označená
Kancelář prezidenta republiky.
130. Je tedy zřejmé, že odvolací soud v tomto případě jednal s
nenáležitou organizační složkou státu, čímž řízení zatížil tzv. jinou vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
131. Nejvyšší soud s přihlédnutím k popsané jiné vadě řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.),
dovoláními obou účastníků napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Současně připomíná, že tak nebyly v tomto případě
shledány zákonné předpoklady pro případnou změnu tohoto rozhodnutí ve smyslu
ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dosavadní výsledky řízení
nedávají pro takovéto eventuální rozhodnutí dovolacímu soudu podklad s ohledem
na skutečnost, že vzhledem k odlišnému právnímu názoru dovolacího soudu bude
nezbytné vést ve věci další řízení potřebné pro správné právní posouzení věci.
Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2
o.s.ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
132. Dovolací soud též odkazuje na skutečnost, že s ohledem na
zmiňovanou jinou vadu řízení se pak již dále nezabýval ostatními dovolatelkami
uplatňovanými právními otázkami (srovnej např. rozhodnutí ve věci Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 629/2005).
133. S přihlédnutím ke skutečnosti, že soud není vázán právní
charakteristikou skutku, resp. právním důvodem, jehož se případně žalobce (v
daném případě žalobkyně) dovolává v žalobě, a současně vzhledem k tomu, že je
věcí soudu jednat nadále s tou organizační složkou státu, která je k tomu podle
zákona povolána, pak v rámci nového projednání věci soud prvního stupně znovu
posoudí, zda jsou splněny podmínky existence odpovědnosti státu podle zákona č.
82/1998 Sb., tedy je-li v posuzovaném případě kumulativně přítomen nesprávný
úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a vznikem újmy.
134. Je přitom nezbytné připomenout, že věcná příslušnost Obvodního
soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně by i v tomto případě byla
zachována, přičemž ustanovení § 13 odst. 2 zákona o odpovědnosti s přihlédnutím
k ustanovení § 26 téhož zákona nevylučuje žalobou uplatněný a soudy posouzený
nárok (v daném případě nesprávně podle § 82 odst. 2 o.z.) na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou zemřelému F. P. podle zmíněného zákona.
135. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za
středníkem, o.s.ř. ve spojení s § 226 téhož zákona vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
136. Vzhledem k tomu, že žalobkyně výslovně napadla i výrok rozsudku o
náhradě nákladů řízení, aniž by však v tomto smyslu v této části dovolání
konkrétně odůvodnila, je třeba dovodit, že dovolání žalobkyně proti rozsudku
odvolacího soudu v této části trpí vadou a nenaplňuje tak předpoklady
přípustnosti dovolání vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř., přičemž neobsahuje
ani další náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 a 3 téhož
ustanovení. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání v uvedené
části odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
137. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 5. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu