ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v
právní věci žalobce Ing. P. B., právně zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem,
advokátem v KŠD ŠŤOVÍČEK advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Praha 4, CITY
TOWER, Hvězdova 1716/2b, proti žalovaným 1) JUDr. V. B., právně zastoupenému
JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem Praha 4, Kvestorská 5, 2) České
republice, jednající Ministerstvem dopravy, identifikační číslo osoby 66003008,
se sídlem Praha 1, nábřeží L. Svobody 1222/12, o ochranu osobnosti, ve věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 6/2011, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č.j. 1 Co 33/2012
– 157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit 1) žalovanému na nákladech dovolacího řízení
7.925,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Oldřicha
Chudoby, advokátu se sídlem Praha 4, Kvestorská 5.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) dne 6. října 2011, č.j. 31 C 6/2011 – 126, rozhodl, že žalovaný JUDr. V. B. (dále jen „žalovaný“) je
povinen do 8 dnů od právní moci rozsudku poskytnout žalobci písemnou omluvu
formou vlastnoručně podepsaného dopisu v požadovaném znění (odst. I výroku), že
je žalovaný povinen ve lhůtě 20 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zveřejnit
omluvu v požadovaném znění v denících Mladá fronta DNES, Lidové noviny, Právo a
Hospodářské noviny (odst. II výroku), dále mu uložil povinnost do 8 dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí zaslat vlastnoručně podepsaný dopis České
televizi a společnosti CET 21, spol. s. r. o., v požadovaném znění (odst. III
výroku). Současně soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci částku 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. IV
výroku) a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným se zamítá žaloba v rozsahu
textu požadované omluvy přesahující text omluvy uvedený ve výrocích I, II, III
rozsudku (odst. V výroku) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou
republikou (dále jen „žalovanou) zamítl soud prvního stupně žalobu o poskytnutí
omluvy a zaplacení částky 100.000,- Kč v plném rozsahu (odst. VI výroku) a dále
rozhodl o nákladech řízení (odst. VII, VIII výroku). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v diskusním pořadu České televize
„Otázky Václava Moravce“ dne 9. ledna 2011 žalovaný mimo jiné uvedl, že žalobce
má řídit krajské Ředitelství silnic a dálnic v Ústeckém kraji, kdy jeho
manažeři čerpají určité benefity pocházející z okruhu žalobce a podle kterých
má být žalobce kmotrem napojeným na toto ředitelství, přičemž toto prohlášení
bylo opakováno v hlavních zpravodajských pořadech České televize a televize
NOVA. Žalobce v tomto jednání spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních
práv, konkrétně do práva na čest. Soud prvního stupně shledal, že tím bylo
zvlášť hrubě zasaženo do žalobcova práva na ochranu osobnosti podle ustanovení
§ 11 obč. zák., neboť širokému publiku byly předestřeny nepravdivé informace,
vykreslující žalobce jako korupčníka fakticky řídícího a uplácejícího
managament Ředitelství silnic a dálnic. Soud prvního stupně uvedl, že první
žalovaný vystupoval v pořadech prvotně jako politik a významný člen (hybatel)
jedné z politických stran, vyjadřoval se ke všem aktuálním politickým
záležitostem, z nichž se většina agendy Ministerstva dopravy netýkala. Vzhledem
ke skutečnosti, že uvedený pořad je svou povahou typický diskusní pořad, v němž
různé osoby veřejného života předkládají své názory na veřejné dění, je
odpovědný za výroky, které v pořadu zazněly, přímo žalovaný a nikoli
Ministerstvo dopravy, byť v té době byl žalovaný zároveň ministrem dopravy a
předmětná tvrzení se částečně problematiky dopravy týkala. Ostatně i tvrzení,
že právě na Ministerstvu dopravy jsou k dispozici audity a jiné pádné důkazy
pro uvedená tvrzení, se ukázala jako nepravdivá a Ministerstvo dopravy je
popřelo. Soud prvního stupně přiměřeným zadostiučiněním ve smyslu ustanovení §
13 odst. 1 obč. zák.
shledal upravenou verzi omluvy a náhradu nemajetkové újmy
v penězích. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný podstatným způsobem zneužil
svobody slova, pro jeho jednání není omluvy a jelikož soud prvního stupně
neshledal žádnou okolnost ke stanovení jiné výše náhrady nemajetkové újmy než
žalobcem požadované, kterou třeba považovat za zcela přiměřenou či spíše jen na
spodní hranici představitelné výše adekvátní peněžní satisfakce. Ve vztahu k
žalované soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že tato žalovaná za
výroky neodpovídá, a není tak věcně pasivně legitimována. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. května
2012, č.j. 1 Co 33/2012 – 157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
odstavcích I, II, III a IV, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen do
8 dnů od právní moci tohoto rozsudku poskytnout žalobci písemnou omluvu formou
vlastnoručně podepsaného dopisu v daném znění, že je povinen ve lhůtě 20 dnů od
právní moci tohoto rozsudku uveřejnit v denících Mladá fronta DNES, Lidové
noviny, Právo a Hospodářské noviny omluvu v požadovaném znění a dále že je
povinen, do 8 dnů od právní moci rozsudku zaslat vlastnoručně podepsaný dopis
České televizi a společnosti CET 21, spol. s. r. o. Současně odvolací soud
zamítl, aby byl 1) žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč do 3
dnů od právní moci tohoto rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkových zjištění, jež správně učinil soud
prvního stupně, proto je není třeba znovu opakovat, ale že nesdílí právní
posouzení otázky pasivní věcné legitimace prvního žalovaného v řízení. Podle
ustanovení § 13 obč. zák., postihují sankce subjekty, resp. původce
neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby a jestliže byl
neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsoben někým, kdo byl
použit právnickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby, přičítá se,
za použití analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením
§ 853 obč. zák., neoprávněný zásah této samotné právnické osobě. Soud se musí
zabývat splněním předpokladu tohoto druhu odpovědnosti, a to, že právnická
osoba vědoma použila takové osoby a že taková osoba vědomě jednala a že byla
použita právnickou osobou v rámci pověřením vymezené činnosti. Na základě
zhodnocení všech okolností konkrétního případu je třeba posoudit, zda zde
nedošlo k excesu z rámce pověření vymezené činnosti. Odvolací soud zdůraznil,
že výroky žalovaného se týkají rezortu dopravy a že v televizi vystupoval nejen
jako politik, ale i jako ministr dopravy a zmiňuje se o podřízených a také
moderátor déletrvající diskuzi uzavřel slovy „Říká ministr dopravy V. B.“. Na
základě těchto skutečností dovodil, že v této části pořadu žalovaný vystupoval
jako ministr dopravy a jelikož je nejvyšším představitel rezortu, tak ke svému
vystoupení nepotřeboval ani žádné pověření ani zmocnění. Vystupoval jako
vrcholný představitel, aniž by přitom jakkoli vybočil z takto vymezené
činnosti; proto je třeba odpovědnost za žalobcem tvrzený zásah do jeho
osobnostních práv přičíst nikoli prvému žalovanému jako fyzické osobě, nýbrž
druhé žalované. Nedostatek věcné pasivní legitimace prvého žalovaného ve sporu
tak vedla odvolací soud k tomu, že zamítl žalobu, jelikož proti zamítavému
rozsudku soudu prvního stupně týkající se věcné pasivní legitimace 2) žalované
nebylo podáno odvolání. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“)
včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací
soud“). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., když má za to, že odvolací soud učinil v řízení odchylná skutková
zjištění od soudu prvního stupně, přičemž nezopakoval důkazy, které následně
hodnotil odchylně od soudu prvního stupně, když opřel svá skutková zjištění o
výroky žalovaného v pořadu „Otázky Václava Moravce“, přičemž tento důkaz v
odvolacím řízení neprovedl, ačkoli tak měl udělat v souladu s ustanovením § 213
o.s.ř. a odkázal na názory odborné literatury a nález Ústavního soudu ze dne
12. 10. 2004, sp. zn. IV ÚS 57/04, kdy takový postup je v rozporu se zásadou
přímosti a ústnosti. Současně dovolatel upozorňuje, že podle rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn.
30 Cdo 2712/2005 a odborného
komentáře vyplývá, že pro posouzení přičitatelnosti jednání konkrétní fyzické
osoby právnické osobě je zapotřebí vědomé použití takové osoby právnickou
osobou, vědomé jednání takové osoby a použití takové osoby právnickou osobou v
rámci pověřením vymezené činnosti, přičemž má dovolatel za to, že zde tato
hlediska splněna nejsou. Dovolatel má za to, že se žalovaný vyjadřoval v pořadu
ke všem aktuálním politickým záležitostem, z nichž se většina agendy
Ministerstva dopravy vůbec netýkala a žalovaná výslovně popřela, že by
existovala nějaká šetření, důkazy či audity tvrzené žalovaným. Nelze přijmout
názor, že pouhá skutečnost, že v pořadu bylo několikrát uvedeno, že žalovaný je
ministrem dopravy, nestačí k tomu, aby byla právnická osoba shledána odpovědnou
za výroky žalovaného. Žalovaný jednal vědomě ve svém zájmu, nikoli v zájmu
žalované, nebyl jí ani vědomě použit v rámci pověření vymezené činností a
taktéž zde absentuje věcné a místní hledisko. Proto se výroky žalovaného v
tomto směru jeví jako jeho osobní prohlášení bez jakékoli souvislosti s
žalovanou. Navíc pokud by žalovaný jednal za žalovanou v uvedených pořadech,
pak by se jednalo o excesivní chování, jelikož se žalovaná od jeho výroků
distancovala, v pořadu se žalovaný věnoval celospolečenským problémům a
vystupoval zde nejen jako ministr, ale také jako politik a občan a odvolací
soud měl postupovat v souladu s rozhodnutím NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2092/2007 a
sp. zn. 30 Cdo 2712/2005 či 30 Cdo 79/2001, podle kterých lze na daný případ
dovozovat, že ministr zde vyslovil svůj názor na určitou událost, avšak jeho
prohlášení je vědomě nepravdivé. Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání podal žalovaný své vyjádření, ve kterém se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu; má za to, že žalobce nesprávně poukazuje na ustanovení § 213
o.s.ř., jelikož se v řízení postupovalo podle ustanovení § 213 odst. 3 o.s.ř.,
a proto nebylo nutné opakovat provádění důkazů. Zároveň se plně ztotožňuje se
závěry odvolacího soudu ohledně věcné pasivní legitimace a navrhl, aby dovolací
soud dovolání zamítl. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož odvolací soud změnil výroky
soudu prvního stupně. Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř, kdy
skutková zjištění nemá oporu v provedeném dokazování a dále nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., a to v závěrech o
pasivní věcné legitimaci subjektu, kterého za neoprávněný zásah do osobnostních
práv fyzické osoby postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a důsledky z toho
vyplývajícími dovolatel nesouhlasí. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti,
jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. V případě takového neoprávněného zásahu do osobnostních práv, postihují původce
sankce podle ustanovení § 13 obč. zák.; kdy odpovědným mohou být shledány jak
fyzické, tak právnické osoby. V daném případě je těžištěm sporu, zda je ve věci
věcně pasivně legitimován přímo samotný ministr jako fyzická osoba či za jeho
výroky odpovídá ministerstvo dopravy coby právnická osoba, za kterou 1)
žalovaný jednal. Při určení subjektu, na nějž dopadají sankce zmíněného ustanovení v případech,
byl-li neoprávněný zásah osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či
jinou fyzickou osobou k činnosti této právnické či jiné fyzické osoby, je třeba
skutečně vycházet ze zásady, že tyto občanskoprávní sankce podle ustanovení §
13 obč. zák. postihují s použitím analogie ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 853 obč. zák. právě samotnou právnickou či fyzickou
osobu, které se takový neoprávněný zásah přičítá (obdobně srov. rozsudek NS ČR
sp. zn. 30 Cdo 2837/2004 ze dne 27. 9. 2005 či publikaci Karel Knap, Jiří
Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 2004,
str. 167 an.). Aby se sankce uplatnily vůči právnické osobě, je nutné, aby jednající osoba
byla použita právnickou osobu v rámci pověření vymezené činnosti. Je-li na
základě zhodnocení všech okolností konkrétního případu – především z hlediska
místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti – na místě závěr, že se
činnost použité osoby již neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o
vybočení (exces) z tohoto rámce, tedy o jednání za jiného z vlastní iniciativy
a ve vlastním zájmu, postihují občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. přímo tuto použitou osobu. Dovolací soud poukazuje na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, ze dne 28. 7. 2000, kdy ministr zdravotnictví ČR informoval veřejnost (jeho výrok ocitoval
celostátní deník) o skutečnostech týkajících se činnosti nestátních
zdravotnických zařízení, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že tak učinil v rámci
své pravomoci, takže v takovém případě nepřichází v úvahu jeho vybočení z
plnění činnosti (úkolů) státu. Citované rozhodnutí stojí na závěru, že jestliže
ministr pronese určitý výrok v rámci své pravomoci jako člen vlády, a tudíž
jako orgán výkonné moci (čl. 64 Ústavy), nevybočuje tím podle soudní praxe z
plnění úkolů státu; proto nejde z jeho strany o tzv.
vykročení (exces). V případě dovolatele sporné výroky pronesl žalovaný JUDr. V. B. v době, kdy byl
ministrem dopravy České republiky. Ministerstvo dopravy České republiky je
ústředním orgánem státní správy, jehož okruh působností je vymezen v ustanovení
§ 17 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů
státní správy České republiky. Podle článku 17 zák. č. 2/1993 Sb., Listiny
základních práv a svobod, orgány státní správy jsou povinny přiměřeným způsobem
poskytovat informace o své činnosti. Vytýkaný výrok, jenž žalovaný pronesl v
diskusním pořadu „Otázky Václava Moravce“, je třeba i v tomto případě posuzovat
v širších souvislostech celého rozhovoru. První žalovaný je oslovován „pane
ministře“ a nejprve hovoří pouze o své pozici v politické straně a o tehdy
aktuálních politických otázkách, nereprezentuje tak pozici ministerstva
doprava, ale svoji vlastní. Nicméně následně se sám vyjadřuje tak, že „je
ministrem dopravy“ a mluví o „úsporách v rezortu ministerstva dopravy“, „máme
na stole výsledky auditů“, „na ŘSD [Ředitelství silnic a dálnic] máme vysokou
míru resistence“, „někteří naši manažeři na krajské úrovni kryjí stavební firmy
z hlediska jejich nelegální činnosti“, „v Ústeckém kraji, kde je ten je problém
největší se mí podřízení mě smějí že managament ŘSD řídí O. s B., což jsou
slavní kmotři a nikoliv ministr dopravy“, „Ministerstvo zveřejní tuto kauzu“ a
„primárně budu sledovat osu svých podřízených.“
První žalovaný používá plurální formu podstatného jména „my“ či slovesnou
„máme“, stejně tak používá formulace jako „podřízený“ a „nadřízený“, z čehož
lze dovodit, že nemluvil pouze sám za sebe, tj. jako politik a občan, ale že
tak činil z pozice ministra dopravy a z pohledu celého resortu. Je také zřejmé,
že z hlediska věcného (vnitřně účelového) se dané výroky týkají plnění úkolů
právnické osoby, tj. vztahují se k věcné příslušnosti ministerstva dopravy, kdy
ŘSD je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem dopravy ČR. S
ohledem na místní a časový vztah výroku, lze konstatovat, že k výrokům nedošlo
v prostorách ministerstva dopravy, ale v debatním pořadu v rámci vysílání
veřejnoprávní televize; vzhledem k tomu, že ministr je oprávněný za svůj resort
jednat a vystupovat, je třeba jeho veřejnou reprezentaci v televizi považovat
za přiměřenou místu i času, a proto se žalovaný vyjádřil v tomto směru jako
ministr, tedy jako člen vlády, vrcholného orgánu výkonné moci, a to ohledně
možné korupce na ŘSD. Přičemž platí, že výrok pronesený ministrem v rámci jeho
pravomoci nevybočuje z plnění úkolů státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR,
sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, vydaného ve Sbírce rozhodnutí č. 3/2003 str. 93). Dle dovolacího soudu výrok žalovaného nelze považovat ani za vybočení činnosti
právnické osoby (státu), tj. exces, kde je třeba, aby škůdce sledoval výlučně
uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2011). Toto nebylo
v případě žalovaného nijak prokázáno, a ani z formulace jeho výroků toto
nevyplývá.
K dovolatelem namítané vadě, že bylo třeba provést znovu dokazování před
odvolacím soudem, který dospěl k jinému závěru týkajícího se právního posouzení
pasivní věcné legitimace, pak dovolací soud konstatuje, že se o takovou vadu v
přezkoumávané věci nejedná. Odvolací soud předně nedospěl k jiným skutkovým
zjištěním, než jaká učinil již soud prvního stupně. Skutková zjištění
odvolacího soudu čerpaná z předmětného diskusního pořadu o tom, že výroky
žalovaného se týkají rezortu dopravy a že v televizi vystupoval nejen jako
politik, ale i jako ministr dopravy, učinil již soud prvního stupně (str. 9
odůvodnění), který je však náležitě nedocenil v kontextu rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2712/2005. S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že právní úvahy odvolacího
soudu byly v této věci přiléhavé a že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani
dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 2,
§ 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo
zamítnuto a v dovolacím řízení vznikly 1) žalovanému náklady spojené s jejím
zastoupením advokátem, a tak je dovolatel povinen nahradit žalobci jeho náklady
dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování
advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle
ustanovení § 6 písm. a), § 14 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky
484/2000 Sb. v částce 6.250,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty celkem činí 7.925,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2013
JUDr. Lubomír P t á č
e k, Ph.D.
předseda senátu