Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. P. T., právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. března 2008 sp. zn. 1 KZV 261/2007 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008 sp. zn. 44 To 178/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel je příslušným policejním orgánem pod sp. zn. OKFK-13/14-C-2007 trestně stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona a pro pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k trestnému činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, odst. 2 tr. zákona.
Jak Ústavní soud zjistil z příloh projednávaného návrhu, byl stěžovatel usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. 1 ZT 101/2005 propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 1 000 000,- Kč a slibu obviněného.
Napadeným usnesením státního zástupce bylo podle § 73a odst. 4 tr. řádu ve spojení s § 73b odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o žádosti stěžovatele o vrácení peněžité záruky tak, že se tato záruka nemění ani neruší, neboť nepominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly a ani se nezměnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Proti rozhodnutí státního zástupce podal stěžovatel stížnost, jež však byla Městským soudem v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že u něho není a nikdy nebyl dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu, neboť tento je orgány činnými v trestním řízení dovozován toliko na základě skutečnosti, že stěžovatel je vietnamský státní příslušník a často cestuje do Vietnamu. Důvod vazby útěkové nemá dle názoru stěžovatele žádnou oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v průtazích, resp. v pasivitě policie a státního zastupitelství ve vyšetřování, neboť tyto orgány nevyvíjejí náležitou činnost směrem k ukončení kauzy.
Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že vůči jeho osobě i vůči polovině obviněných v jeho trestní věci je postupováno diskriminačním způsobem, zatímco druhá část obviněných byla propuštěna z vazby 9. listopadu 2005, přičemž u těchto osob nebylo poskytnuto žádné zajištění pro nahrazení vazby předpokládaných trestním řádem (slib, dohled, záruka, peněžitá záruka). U všech těchto osob se jedná o cizí státní příslušníky (Vietnam). Dále stěžovatel poukazuje na fakt, že dva z takto propuštěných jsou obviněni jako pachatelé trestného činu, přičemž stěžovatel byl obviněn jako pomocník ve smyslu § 10 písm. c) tr. zákona. Takovéto jednání je dle stěžovatele selektivním jednáním, které nemá oporu v žádné normě a je v rozporu se základním principem rovnosti subjektů práva. Stěžovatel konečně vyjadřuje své přesvědčení o nedůvodnosti a zmatečnosti trestního stíhání vedeného Policií ČR pod sp. zn. OKFK-13/14-C-2007, a postup orgánů činných v trestním řízení označuje za rozporný se zásadou presumpce neviny.
Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c) tr. řádu, může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Podle § 73a odst. 4 tr. řádu má být o zrušení/změně peněžité záruky rozhodnuto tehdy, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše.
Peněžitá záruka ve smyslu ust. § 73a a násl. tr. řádu patří mezi opatření nahrazující vazbu a její trvání je neoddělitelně spjato s trváním vazebních důvodů. V projednávané věci stěžovatel vyjadřoval své přesvědčení o neexistenci důvodů vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu. Ústavní soud se otázkami důvodnosti vazby útěkové zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. nálezy
sp. zn. IV. ÚS 389/05
,
II. ÚS 469/05
,
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vždy připomíná, že není běžnou třetí instancí systému všeobecného soudnictví a není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech (srov. čl. 83 Ústavy). Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním podle § 67 a násl. tr. řádu Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu cit. ustanovení. Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného, kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
V trestní věci stěžovatele orgány činné v trestním řízení postupovaly ústavně konformním způsobem, když dovodily, že důvod vazby útěkové ve smyslu výše citovaného ustanovení v případě stěžovatele stále trvá, a to na základě řady konkrétních skutečností, které jsou v napadených rozhodnutích poměrně podrobně rozvedeny. Není pravda, že by uvedené orgány existenci důvodů vazby útěkové opíraly o pouhý fakt, že obviněný je cizím státním příslušníkem či má rozsáhlé kontakty v zahraničí, tzn. že by na věc stěžovatele po skutkové stránce dopadal stěžovatelem citovaný nález
sp. zn. II. ÚS 469/05
. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, jedná se v případě stěžovatele o podezření z velmi závažné organizované trestné činnosti celé řady osob vietnamské národnosti, z nichž některé se již pravděpodobně začaly před trestním stíháním v České republice skrývat v zahraničí. Je legitimní, vede-li taková okolnost v případě podezření ze spáchání trestného činu ve smyslu § 163a odst. 1 tr. zákona příslušné orgány k obavě, že i stěžovatel se bude trestnímu stíhání vyhýbat, nebude-li jeho účast na trestním řízení zajištěna způsobem podle § 73a odst. 1 tr. řádu. Další skutečností, významnou z hlediska odůvodněnosti vazby útěkové, je i zahájení trestního stíhání stěžovatele pro další závažnou trestnou činnost, k němuž došlo v mezidobí.
Pokud jde o samu důvodnost trestního stíhání stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbývá, než mutatis mutandis odkázat na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele, vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. III. ÚS 1257/08
. Důvodnost trestního stíhání stěžovatele bude zkoumána v průběhu celého trestního řízení a bude-li podána obžaloba, bude o vině stěžovatele trestným činem rozhodováno nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy. Pokud jde o touto aktuální ústavní stížností napadená rozhodnutí, týkající se žádosti stěžovatele o zrušení peněžité záruky ve smyslu § 73a odst. 4 tr. řádu, vycházejí tato rozhodnutí ohledně otázky důvodnosti trestního stíhání stěžovatele z konkrétních výsledků dosavadního vyšetřování (viz str. 3 usnesení Městského soudu v Praze) a nelze jim z hlediska kautel práva ústavního nic zásadnějšího vytknout. Lze shrnout, že dochází-li k zásahu do základního práva stěžovatele ve smyslu článku 11 Listiny, děje se tak na základě a v mezích příslušných ustanovení trestního řádu (viz článek 2 odst. 2 a článek 4 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu, z nějž lze dovodit neopodstatněnost námitek stěžovatele ohledně údajné pasivity orgánů činných v jeho trestní věci. V odůvodnění rozhodnutí městského soudu o opravném prostředku stěžovatele je mimo jiné srozumitelným způsobem a na konkrétních příkladech dokladována mimořádná složitost vyšetřování. Ústavní soud sám se měl při projednávání předchozích návrhů stěžovatele (viz usnesení
sp. zn. III. ÚS 657/06
,
III. ÚS 742/06
,
III. ÚS 1257/07
) možnost přesvědčit o komplikovaném charakteru rozsáhlé organizované hospodářské a majetkové trestné činnosti, pro niž je v různých kauzách proti stěžovateli trestní řízení vedeno.
Relevantní z hlediska posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí není ani úvaha stěžovatele ohledně údajné diskriminace jeho osoby. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i ze spisového materiálu shromážděného Ústavním soudem v jiné věci stěžovatele (vyjádření účastníků k návrhu stěžovatele
sp. zn. I. ÚS 101/08
), bylo z celkem šestnácti obviněných devět propuštěno z vazby za současného nahrazení vazby peněžitou zárukou a je tedy zřejmé, že stěžovatel je pouze jedním z více obviněných, vůči nimž bylo postupováno stejně. Nejde tedy zjevně o diskriminační a selektivní přístup, ale naopak o přístup diferencovaný podle konkrétních okolností u jednotlivých obviněných.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu