Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 126/01
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š.J., zastoupeného JUDr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2001, sp. zn. 10 Ca 355/2000, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ § 30 odst.1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 2001 (10 Ca 355/2000), kterým bylo zastaveno řízení ve věci návrhu stěžovatele na obnovu řízení z důvodu chybějící funkční příslušnosti jakéhokoliv soudu k projednání tohoto návrhu (§ 250l odst. 2, § 246c a § 104 odst. 1 o.
s. ř.), a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým postupem porušil čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že došlo k procesním pochybením v předcházejícím řízení u O.Ú., okresního pozemkového úřadu, a obecný soud zastavil řízení o povolení obnovy řízení, aniž by se zabýval stěžovatelem tvrzenými pochybeními ve správním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále se stěžovatel bez bližšího odůvodnění dovolával čl.
10, čl. 91 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a současně žádal náhradu nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je nutno konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů za předpokladu, že tyto soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod; Ústavní soud je tedy svou činností povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo podrobeno přezkumu řízení ve věci návrhu stěžovatele na obnovu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích návrh stěžovatele řádně projednal a v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na platnou úpravu správního soudnictví, dle které je vyloučeno použití ustanovení o obnově řízení v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí (§ 246c, § 250l odst. 2 o. s. ř.). K tomu nutno uvést, že správní soudnictví České republiky je koncipováno po procesní stránce jako řízení jednoinstanční, které zamezuje účastníku řízení přístup k jakémukoliv, byť i mimořádnému opravnému prostředku, jímž je rovněž návrh na obnovu řízení.
Krajský soud tedy postupoval při vydání napadeného rozhodnutí dle platného procesního předpisu - občanského soudního řádu a nemohlo dojít k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí byl proto posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 cit. zákona). V Brně dne 26. dubna 2001