Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CZT a. s., sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupené JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2023 č. j. 16 Co 33/2020-393, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se svou žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala přiznání částky 3 467 405 839,28 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nezákonné úřední rozhodnutí.
3. Obvodní soud žalobu zamítl svým rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 č. j. 24 C 36/2016-190. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 4. 6. 2020 č. j. 16 Co 33/2020-285 tak, že rozsudek obvodního soudu částečně změnil a ohledně částky 786 132,48 Kč žalobě vyhověl a ve zbytku rozsudek obvodního soudu potvrdil. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 18. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 2692/2021-352 zrušil rozsudek městského soudu v té části, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu.
4. Napadeným usnesením městský soud v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu zrušil zbývající, původně potvrzenou, část rozsudku obvodního soudu. V rámci bodu 14 odůvodnění napadeného usnesení městský soud uložil obvodnímu soudu doplnit dokazování.
5. Stěžovatelka svou ústavní stížností formálně označenou jako stížnost proti jinému zásahu, vytýká napadenému usnesení, že nebylo třeba doplňovat dokazování, neboť všechny podstatné otázky již byly vyřešeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014 č. j. 8 Afs 17/2013-1791, z něhož podle stěžovatelky bez dalšího vyplývá nezákonnost rozhodnutí orgánů celní zprávy, jimiž jí měla být způsobena škoda, jejíž náhrady se v řízení domáhá.
6. Ve prospěch přípustnosti své ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151).
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Zároveň však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost, směřující proti usnesení městského soudu, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Jakkoliv byla ústavní stížnost formálně označena tak, že směřuje proti jinému zásahu, fakticky je třeba ji vnímat jako ústavní stížnost proti rozhodnutí. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se jiným zásahem orgánu veřejné moci, proti němuž se lze rovněž domáhat ochrany ústavní stížností [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], zpravidla rozumí převážně jednorázový útok těchto orgánů vůči základním právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takovéhoto zásahu nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu stanovujícím zákaz takového zásahu. Jiný zásah orgánu veřejné moci naopak nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek, včetně z něho vyplynuvšího rozhodnutí; tento závěr ovšem platí jen za předpokladu, že takovéto vady lze napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem ještě v rámci předmětného řízení [obdobně nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Uvedené znamená, že aby bylo možné stěžovatelkou namítanému postupu přiznat povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci, muselo by jít o takový zásah, jehož trvání nebude způsobilé zatížit z hlediska možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod i navazující rozhodnutí, jímž toto řízení končí a jež by bylo přezkoumatelné Ústavním soudem [nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197)].
10. V posuzované věci ovšem stěžovatelka spatřuje zásah v pokynu odvolacího soudu vyjádřeném v jeho usnesení a zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje právě v tom, že by obvodní soud splněním pokynu odvolacího soudu mohl zasáhnout při svém dalším rozhodování do jejích práv. Tím se stěžovatelčina věc odlišuje od obou nálezů, jež citovala ve své ústavní stížnosti, jež se týkaly průtahů v řízení.
11. Z těchto důvodů je třeba stížnost vnímat jako stížnost proti rozhodnutí, čemuž rovněž odpovídá posuzování přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska vyčerpání opravných prostředků (§ 75 zákona o Ústavním soudu).
12. Napadeným usnesením bylo zrušeno rozhodnutí obvodního soudu. Řízení tak dosud probíhá a proti rozhodnutí obvodního soudu bude mít stěžovatelka k dispozici další opravné prostředky. Proto nutně nastupují důsledky citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zároveň neshledal, že by posuzovaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, což by jinak mohlo odůvodňovat aplikaci výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka ostatně žádnou argumentaci, podporující uplatnění naposledy uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, nenabídla.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka