Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. W., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Mostě, J. Průchy 1915, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-III.-452, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012 č. j. 11 Tvo 36/2012-75, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 36 a násl. Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"). Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 je relevantní následující:
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (speciální úprava je pak stanovena pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - viz § 72 odst. 4 citovaného zákona).
Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Uvedené je namístě doplnit tím, že vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. řádu) dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Zůstává na stěžovateli, aby podle konkrétních okolností věci zvážil, zda v rámci dovolání lze efektivně uplatnit námitky, které zamýšlí inkorporovat rovněž do ústavní stížnosti. V procesní situaci, kdy stěžovatel, jak zjistil Ústavní soud ze své úřední činnosti, souběžně s ústavní stížností podal dne 10.
5. 2013 i dovolání k Nejvyššímu soudu (procesní spis, č. l. 12510-12520), je podstatné následující. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není (s výjimkami zde nepodstatnými) měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, citovaný výše), neboť též ono je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje rovněž podanou ústavní stížností. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, je-li současně vedeno i dovolací řízení, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta. Tím je - v odpovídajícím rozsahu - výrok usnesení odůvodněn, přičemž lze odkázat i na četná jiná rozhodnutí Ústavního soudu s obdobným závěrem (v trestních věcech kupř.
sp. zn. IV. ÚS 546/02 , sp. zn. IV. ÚS 715/02 , sp. zn. III. ÚS 51/03 , sp. zn. I. ÚS 276/05 , sp. zn. I. ÚS 136/06 , sp. zn. II. ÚS 447/06 , sp. zn. I. ÚS 1363/07 , sp. zn. I. ÚS 875/08 , sp. zn. IV. ÚS 1378/08 , sp. zn. I. ÚS 2316/08 , sp. zn. III. ÚS 192/09 , sp. zn. III. ÚS 553/09 , ve věcech občanskoprávních viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 294/08 , sp. zn. IV. ÚS 616/08 , sp. zn. I. ÚS 368/04 , sp. zn. III. ÚS 345/07 , sp. zn. III. ÚS 654/07 , sp. zn. III. ÚS 1102/07 , sp. zn. II. ÚS 1974/07 , sp. zn. II.
ÚS 3232/07 , sp. zn. IV. ÚS 2114/08 , sp. zn. III. ÚS 2885/09 , sp. zn. III. ÚS 198/10 a další). Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovateli tím není dotčena. Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e), popř. f) tr.
řádu, běží mu nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež stěžovateli příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše). Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným [srov. § 265i odst. 1 písm. a) - d) tr.
řádu]. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou".
Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec. Dále je nutno konstatovat, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.
6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536 a (výroku II.) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436, je v předmětné části nepřípustná, neboť jde o rozhodnutí procesně předcházející rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010, proti němuž je ústavní stížnost nepřípustná rovněž. (Vrchní soud v Praze poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436 jeho předchozí rozsudek, jímž rozhodl o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.
6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536, zrušil, rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 6. 2010 č. j. 48 T 8/2008-9536 s poukazem na § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, jak je ve výrokové části předmětného rozsudku specifikováno.)
V této části tedy byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Z doručenek založených v procesním spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 48 T 8/2008) vyplývá následující.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-III.-452 [jímž byl stěžovatel podle § 265l odst. 4 tr. řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) tr. řádu] bylo doručeno dne 28. 8. 2012 stěžovateli, resp. téhož dne jeho zástupkyni (doručenky zařazeny u č. l. 11659). Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012 č. j. 11 Tvo 36/2012-75 [jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta instanční stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4.
10. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 o ponechání ve vazbě] bylo doručeno stěžovateli dne 14. 12. 2012, resp. jeho zástupkyni dne 13. 12. 2012 (doručenky založeny u č. l. 11932). Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 - jak bylo uvedeno v předchozím - procesně předchází posledně zmiňovanému usnesení Nejvyššího soudu. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Byla-li ústavní stížnost (pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-III.-452, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012 sp. zn. 2 To 107/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012 č. j. 11 Tvo 36/2012-75) podána až 17. 4. 2013, stalo se tak po jejím uplynutí. Připomíná se, že zmeškání této lhůty podle konstantní judikatury Ústavního soudu nelze prominout. Také v této (specifikované) části tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout [zde podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj