Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Simony Bačinové, zastoupené JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ - Kolínová, Rožnovský a Partneři, v. o. s. se sídlem Pardubická 298, 500 04 Hradec Králové 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2014 č. j. 21Cdo 4329/2013-302, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. června 2013 č. j. 20 Co 181/2013-271 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 11 C 53/2007-217 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. prosince 2012 č. j. 11 C 53/2007-222, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Nalézací soud shledal spornou závěť jako formálně i materiálně platný právní úkon a zůstavitele v době pořízení závěti způsobilým k jejímu pořízení. S tímto odůvodněním soud žalobu zamítl. Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek nalézacího soudu pouze ve výrocích pod body II a III o nákladech řízení (výrok I), jinak rozsudek potvrdil (výrok II).
O dovolání žalobkyně d) proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud odmítavým usnesením ze dne 17. ledna 2014 č. j. 21Cdo 4329/2013-302, přičemž k výkladu § 65 odst. 1 notářského řádu odkázal na svoji judikaturu, např. na rozsudek ze dne 27. 4. 20111 sp. zn. 21 Cdo 2120/2009).
Stěžovatelka namítá, že nelze souhlasit s takovým výkladem ustanovení § 65 odst. 1 notářského řádu, jaký ve věci zaujal Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí a se závěrem, že podmínky tohoto ustanovení byly v projednávaném případě splněny, jestliže oba svědkové byli přítomni pouze u přečtení závěti notářkou a nebyli přítomni u samotného projevu vůle zůstavitele o tom, co má být pojato do závěti a u sepisu závěti, a u vyjádření souhlasu zůstavitele s jejím obsahem a při jejím podpisu.
Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutím obecných soudů, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. V projednávané věci, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, je těžištěm námitek údajně nesprávná interpretace a aplikace ustanovení § 65 odst. 1 notářského řádu.
Podle názoru Ústavního soudu však v projednávané věci stěžovatelka zpochybňuje nejen výklad citovaného ustanovení notářského řádu, nýbrž též skutková zjištění, která stěžovatelka interpretuje odlišně od obecných soudů. V tomto směru se tak dostává do polemiky se skutkovými zjištěními a z nich vyplývajícím právním závěrem. Přezkoumávat interpretaci podústavních právních norem a skutková zjištění učiněná obecnými soudy, však nespadá do kompetence Ústavního soudu.
Důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by interpretace a aplikace právních norem obecnými soudy vykazovala znaky svévole nebo pokud by skutková zjištění byla extrémně vadná. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel dokazování či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy v napadených rozhodnutích nedopustily.
V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2016
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu Ústavního soudu