Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2019 č. j. 3 To 23/2019-91 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. prosince 2018 č. j. 30 PP 65/2018-80, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví citovaným usnesením rozhodl Okresní soud Brno-venkov podle § 88 odst. 1 a 4 trestního zákoníku a contrario tak, že zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let a šesti měsíců.
3. Následná stížnost stěžovatele podle § 141 a násl. trestního řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") zamítnuta.
4. Oba soudy návrhu stěžovatele nevyhověly, byť stěžovatel vykonal dvě třetiny jemu uloženého trestu a ve výkonu trestu byl hodnocen jako bezproblémový (byl i kázeňsky odměněn), nicméně podle soudů stěžovatel nesplnil třetí podmínku, neboť u něj přetrvávají obavy z opětovného páchání trestné činnosti. Splnění prvních dvou podmínek, které vyžaduje zákon pro podmíněné propuštění, "automaticky" neznamená splnění podmínky třetí. Její splnění je třeba posuzovat odděleně od ostatních podmínek, a to vzhledem k osobě odsouzeného a nejen k jeho chování po odsouzení v době výkonu trestu.
5. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) zejména namítá, že oba soudy v rozporu s judikaturou Ústavního soudu založily hodnocení predikce stěžovatelem řádně vedeného života na pouhých počtech předešlých odsouzení. Vůbec naopak nehodnotily stěžovatelovu nápravu v průběhu posledního výkonu trestu odnětí svobody.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (viz níže) stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat výkon přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by proto byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel "automaticky" propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musejí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika recidivy [srov. usnesení ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05
(U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro použití tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na povahu uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 715/04 či usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 ). Takto ani Úmluva o ochraně základních práv a svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09
(U 10/53 SbNU 863)].
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (viz § 88 trestního zákoníku), je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého právního pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 590/09 ).
11. Zvláště krajský soud v napadeném usnesení zohlednil - vzhledem k tomu, že stěžovatel byl nyní odsouzen za trestný čin znásilnění, když svým činem oběti způsobil těžkou újmu na zdraví a oběť okradl - možnost opakovaného spáchání stejného trestného činu nebo jiného trestného činu (srov. k tomu § 88 odst. 4 trestního zákoníku). Zde zejména upozornil, že stěžovatel nad svým činem ani dlouho po jeho spáchání neprojevil žádnou lítost. Uvádí-li stěžovatel až nyní, že činu lituje, jde podle soudu od něj o účelový krok, který krajský soud ve svém usnesení vysvětlil. Ve spojitosti s ostatní trestnou činností stěžovatele pak dovodil, že stěžovatel nerespektuje pravidla, která je třeba ve společnosti dodržovat a ani nepodmíněné výkony trestů na něj neměly takový vliv, aby se již trestné činnosti nedopouštěl.
12. Ve srovnání se stěžovatelem odkazovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 482/18 se tak krajský soud zabýval nejen trestní minulostí stěžovatele, ale i tím, zda při současném výkonu trestu odnětí svobody došlo ke skutečné změně stěžovatelova životního postoje; přičemž vysvětlil, proč stěžovateli neuvěřil.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu