Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. A. C. T., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem AK JANÁK ZEITHAML & spol. se sídlem nám. T. G. Masaryka 142, 261 01 Příbram 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. února 2011 č. j. 28 Cdo 4386/2010-424, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 7 C 18/2004 bylo rozhodnuto, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 902/51 v kat. území Čelina, obec Borotice, zapsaného na LV č. 77 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, vymezeného geometrickým plánem ze dne 25. 11. 2005 č. plánu 257-940/2005. Ve prospěch vlastníků budov č. 57 a č. 58 v Cholíně bylo zřízeno věcné břemeno spočívající jednak v právu umístění žumpy pod povrchem pozemku, v právu umístění podzemního vedení, v právu oprav a údržby splaškové kanalizace a v právu přístupu a příjezdu vozidla pro odvoz splaškového odpadu ze žumpy. Dále byla tímto rozsudkem zamítnuta žaloba žalobců na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 902/51 kat. území Čelina ve prospěch tam uvedených účastnic řízení.
O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud tak, že je neshledal důvodným, neboť při svém rozhodování vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2873/2007. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že zůstane nevydán pozemek parc. č. 902/61, který byl oddělen příslušným geometrickým plánem, neboť tvoří plochu nezbytnou k provozu "Hořovické chaty", přičemž výše označený geometrický plán vymezil obsah a rozsah zřízeného věcného břemene (zřízeného per analogiam podle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.).
Dovolací soud v ústavní stížností napadeném usnesení s odvoláním na ustanovení § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. c) a § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. dospěl k závěru, že v předmětné věci nezjistil, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo by šlo o právní otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou. Proto dovolání odmítl.
Porušení svého práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v údajném upřednostnění restitučních nároků na vydání výše označených pozemků před jejím vlastnickým právem, přičemž soudy nepostupovaly ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 4/94
, neboť nestanovily podmínky, za jejichž splnění má přednost jedno základní právo či svoboda a podmínky, při jejichž splnění má přednost jiné základní právo. Stěžovatelka poukazuje na kritéria stanovená v citovaném nálezu, kterými jsou vzájemné poměřování základních práv, šetření podstaty a smyslu omezovaného práva či svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny) a zdůrazňuje, že soudy nevyužily všechny možnosti, jak minimalizovat zásah do vlastnických práv stěžovatelky, jejíž majetek se tak stal uživatelný jen s nepoměrně většími obtížemi.
V souvislosti s tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka poukazuje na údajnou "zmatečnost a nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu".
Tvrzené "zmatečnosti" předmětného usnesení spočívají jednak v nesprávně uvedeném rozsahu spoluvlastnických podílů jí označeného účastníka řízení, v nesprávném resp. zkomoleném příjmení několika účastnic řízení a v nesprávně vymezeném okruhu účastníků řízení.
Závěr usnesení je prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozeným právním názorem a má mu též údajně scházet "smysluplné odůvodnění".
Stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 (resp. čl. 6 Úmluvy) Listiny má spočívat na dvou okruzích námitek:
První skupinou je porušení principu proporcionality, k němu mělo dojít v předmětném pravomocně skončeném řízení tím, že obecné soudy (jejichž rozhodnutí však stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti nenapadá) "bez zjevného důvodu" daly přednost restitučnímu nároku oprávněných osob na vydání předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), před ochranou jejích vlastnických práv.
Ústavní soud se v celé řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou překážek pro vydání nemovitostí v restitučních věcech oprávněným osobám podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (např. usnesení ze dne 10. 12. 2009
sp. zn. I. ÚS 2484/08
, nález ze dne 23. 10. 2003
sp. zn. I. ÚS 754/01
N 123/31 SbNU 113 či usnesení ze dne 8. 2. 2011
sp. zn. III. ÚS 2830/10
, všechny rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V nálezu
sp. zn. I. ÚS 754/01
Ústavní soud reflektoval problém související s pojmy "plocha bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu staveb ubytovacích zařízení, které se na ní nacházejí" a konstatoval, že i když je v řadě případů řešení problému vydávaných pozemků značně komplikované a je vždy nezbytné vycházet ze specifických okolností každého případu, "vůdčím principem by měl být účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně třeba preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to oprávněné osoby usilují a pokud to zákon nevylučuje". Interpretaci těchto pojmů podle názoru Ústavního soudu není třeba chápat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o rekreační areál, nelze jej vydat, byť je rozsáhlý, neboť i když se na něm nacházejí např. odpočinkové plochy, hřiště a jiná zařízení, jako jsou asfaltové parkovací plochy, jde již "jen" o účel spojený s komfortem poskytované rekreace, nikoli o naplnění smyslu a účelu restitučního předpisu, o nějž v takovém řízení jde především.
Nelze opomenout, že právě ve výše citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval ústavní stížností oprávněných osob, které v nyní projednávané ústavní stížnosti mají postavení vedlejších účastníků řízení, přičemž ve skutkově obdobné věci zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a rozhodnutí Okresního úřadu Příbram, pozemkového úřadu právě pro příliš extenzivně provedený výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Další námitky stěžovatelky se týkají údajné "zmatečnosti" odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, spočívající v nesprávně označených účastnících řízení, v nesprávné výši jejich spoluvlastnických podílů či naopak absenci jména jiného spoluvlastníka v příslušné části rekapitulace řízení před obecnými soudy. Tyto námitky nelze považovat za natolik závažné, aby dosáhly úrovně porušení ústavnosti a tím i zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Tyto nedostatky lze napravit opravou odůvodnění rozhodnutí. Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům.
Ústavní soud má zato, že v každém jednotlivém případě je třeba rozlišovat, o jak závažnou nesprávnost či chybu v psaní a počtech se v rozhodnutí jedná, přičemž ne každá chyba v psaní vyžaduje vydání opravného usnesení. Zjevným příkladem, kdy soud nemusí vydat opravné usnesení, jsou běžné písařské chyby - překlepy, které zejména v souvislosti s automatickými opravami textu mohou být způsobeny technickými korekcemi zejména neznámých příjmení či pojmů. Tyto překlepy, vyskytující se v odůvodnění usnesení, nemají vliv na obsah výroku příslušného rozhodnutí, jako je tomu v projednávané věci a nevyvolávají u účastníků řízení ani důvodné pochybnosti o jeho smyslu. Opravné usnesení by však muselo být vydáno v případě, že by k takovému pochybení došlo ve výroku rozhodnutí.
I když tedy v projednávané věci je třeba přitakat stěžovatelce, že při vyhotovení napadeného usnesení dovolacího soudu došlo v jeho odůvodnění k chybám v počtech a k písařským chybám, nejde o nesprávnosti takového rázu, které by změnily obsah či smysl usnesení, resp. by v jejich důsledku došlo ke vzniku právní nejistoty a k porušení práv rovnosti účastníků řízení či jejich práva na spravedlivý proces. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i stěžovatelka, neboť je jí velmi dobře známo, jak má správně znít text odůvodnění předmětného usnesení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu