Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka jako soudce zpravodaje, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Terezou Mališovou, advokátkou se sídlem Výstavní 2968/108, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2023, č. j. 13 Co 326/2022-445 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2022, č. j. 44 Nc 12037/2018-306, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a T. F., jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, ve věci stanovení výživného pro dříve nezletilého vedlejšího účastníka rozhodoval Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud"). Rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli stanovena od 1. 10. 2018 povinnost hradit výživné ve výši 20 000 Kč měsíčně, a od 1. 9. 2021 ve výši 25 000 Kč měsíčně (výrok I.). Výrokem II. okresní soud návrh již zletilého vedlejšího účastníka na stanovení výživného ve výši 50 000 Kč, co do částky 25 000 Kč, zamítl. Okresní soud dále uložil stěžovateli doplatit na výživném za dobu od 1. 8. 2019 do 31. 8. 2021 částku 204 000 Kč (výrok III.). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2021 stanovil v částce 264 000 Kč (výrok IV.). Výrokem V. zamítl návrh vedlejšího účastníka, aby okresní soud stěžovateli uložil i úhradu úroků z prodlení z dlužných částek. Výrokem VI. rozhodl okresní soud tak, že stěžovatel je povinen uhradit náklady řízení ve výši 28 843 Kč. Výrokem VII. okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu vedlejšího účastníka s účinností od 1. 5. 2016 částku 7 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 10. 2018 částku 15 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2021 částku 20 000 Kč měsíčně, a to vždy ke každému prvnímu dni v měsíci předem k rukám již zletilého vedlejšího účastníka. Dále rozhodl tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 5. 2016 do 28. 2. 2023 v částce 125 000 Kč, jakož i běžné výživné splatné v době od 1. 3. 2023 do konce měsíce, v němž bude rozsudek krajského soudu doručen, je stěžovatel povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozsudku, k rukám již zletilého vedlejšího účastníka (výrok I.) Výrokem II. nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III. krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
4. Stěžovatel namítá, že v řízení bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud odůvodnil výši jeho čistého příjmu. Dále stěžovatel uvádí, že mu na výživném vznikl přeplatek, a nikoliv nedoplatek. Krajský soud v napadeném rozsudku dle stěžovatele vůbec nereflektoval zhoršení jeho životní úrovně, když soudy obou stupňů nedostatečně zkoumaly jeho majetkové poměry. Uvádí, že krajský soud zcela nelogicky výživné stěžovateli nesnižuje, naopak je pro jednotlivé roky zvyšuje, a to přes to, že dospěl z daňových přiznání k závěru, že se stěžovatelova majetková situace (zvláště od roku 2020) zhoršovala.
Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud nezohlednil, k čemu příjmy z prodeje nemovitých věcí použil. Uvádí, že částky, které stěžovatel utržil za prodej nemovitých věcí, byl nucen použít na splacení svých dluhů a fakticky tak nyní nedisponuje žádným hodnotnějším majetkem. Dodává, že je pouze vlastníkem restaurace, kterou pronajímá, a dále vlastníkem pozemku, jehož součástí je rodinný dům, kde bydlí se svojí rodinou. Dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zakotvené v čl.
11 odst. 1 Listiny. Dodává, že má zájem se se synem T. stýkat, ale že syn mu telefon většinou nezvedne, na SMS odpovídá stroze a nemá zájem o setkávání se stěžovatelem, přestože jej stěžovatel k sobě opakovaně zve. Stěžovatel považuje za jednání příčící se dobrým mravům, aby jeho syn T. na jednu stranu nejevil zájem o to se se stěžovatelem stýkat, ale na druhou stranu měl zájem o to, aby mu stěžovatel hradil výživné, a to navíc ve výši zcela nepřiměřené majetkovým poměrům stěžovatele.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. § 913 či § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti má soud brát ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale přihlíží též k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05
(N 61/40 SbNU 593)].
8. Na setrvalou judikaturu Ústavního soudu lze odkázat také, pokud jde o hodnocení důkazů o životní úrovni stěžovatele, podle níž by byl dán důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257) nebo usnesení ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1341/17 ]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.
9. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. V dané věci krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil. Krajský soud skutková zjištění okresního soudu svým dokazováním sám doplnil a následně sám věcně rozhodl. Při stanovení výživného za uplynulé období se neztotožnil se závěrem okresního soudu, že není namístě stěžovateli za dobu od 1. 5. 2016 do 30. 9. 2018 stanovit pro tehdy nezletilého syna výživné, když dovodil, že v době od 1.
5. 2016 do srpna 2017 rodiče nezletilého již nevedli společnou domácnost, neboť tehdejšímu vztahu chyběla většina objektivních znaků společného soužití. Pokud pak jde o období od září 2017 do září 2018, pak krajský soud zdůraznil, že ani případná střídavá péče nevylučuje stanovení výživného rodičům, naopak je s ním i při střídavé péči převážně počítáno, a to i s ohledem na tvorbu úspor pro dítě. Dále krajský soud uvedl, že přihlédl jak k platbám, které v uvedené době otec ve prospěch tehdy nezletilého T., popř. celé domácnosti, kterou nezletilý vedl s matkou, učinil, tak k významnému podílu stěžovatele na péči o nezletilého ve druhé části zmíněného období, a výživné pro toto období tak stanovil stěžovateli pouze v přibližně poloviční výši, než by učinil za stavu, kdy by tu tyto specifické okolnosti nebyly, a to v částce 7 000 Kč.
11. Při rozhodování o výši výživného krajský soud vycházel na straně stěžovatele z příjmu kolem 70 000 Kč měsíčně v čistém. Konstatoval, že sám stěžovatel uvedl, že jeho příjem z pronájmu restaurace byl do roku 2019 asi 90 000 Kč, a že od obdobného vyměřovacího základu (95 000 Kč) se odvíjí i výpočet stěžovatelova důchodu. Krajský soud vysvětlil, proč pro stanovení výživného nemohl přihlédnout k částkám uvedeným v daňových přiznáních stěžovatele (viz bod 31 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
Dále krajský soud dovodil, že od roku 2020, v souvislosti s pandemií viru Covid-19, byl příjem stěžovatele nižší, avšak přihlédl při stanovení výše výživného ke skutečnosti, že stěžovatel v roce 2019 začal pobírat starobní důchod a v letech 2020 a 2021 prodal dvě ze svých nemovitostí (podílů na nemovitostech) za částku přes 13 000 000 Kč, poukázal i na skutečnost, že stěžovatel v rozhodné době bezúplatně převedl nemovité věci na některé blízké osoby. Z výše uvedené částky 70 000 Kč pak krajský soud pro dobu od 1.
10. 2018 do 31. 8. 2021 stanovil stěžovateli výživné v částce 15 000 Kč, pro dobu od 1. 9. 2021, kdy vedlejší účastník nastoupil na střední školu, a došlo tak k velmi významnému nárůstu jeho potřeb a souvisejících výdajů, v částce 20 000 Kč měsíčně. Při úvaze, zda výživné nestanovit ještě vyšší, přihlédl krajský soud k nadstandardním potřebám T., souvisejícím s jeho zhoršeným zdravotním stavem, který ovlivňuje i možnost jeho budoucího pracovního uplatnění a přípravy na ně, ale i k další vyživovací povinnosti stěžovatele k nově narozenému nezletilému synovi T., i k příjmové a majetkové situaci matky vedlejšího účastníka, v jejíchž možnostech je přispívat na výživu chlapce částkou kolem 10 000 Kč až 15 000 Kč měsíčně.
Krajský soud rovněž provedl nový propočet dlužného výživného (viz body 35 - 38 napadeného rozsudku krajského soudu), přičemž odůvodnil, proč neprovedl odečet stěžovatelem zaplaceného výživného.
12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se krajský soud celou věcí velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, když rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Krajský soud (viz výše) podrobně popsal, jak stanovil výši stěžovatelových příjmů a odůvodnil i závěr, proč dospěl ke zvýšení výživného v pozdějším období. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost pokládat za důvodnou. Stěžovatel dále označoval jednání vedlejšího účastníka za příčící se dobrým mravům, když poukazoval na to, že jejich kontakt není takový, jak by si stěžovatel ze strany syna představoval. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 26. 2. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] vyplývá, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 ). O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z části jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) z části (viz sub 5) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu