Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti D. D., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2025, č. j. 7 Tdo 1087/2024-1926, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud uznal stěžovatele vinným mimo jiné ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu. Toho se stěžovatel dopustil, stručně řečeno, tím, že při více než 30ti žádostech o úvěr zatajil finančním institucím podstatné údaje o své finanční situaci, zejména o tom, že již splácí jiné úvěry a zápůjčky. Svým jednáním jednak způsobil značnou škodu, jednak se o způsobení značné škody pokusil.
2. K odvolání stěžovatele krajský soud výrok okresního soudu o výše popsaném skutku zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání v podstatě shodného skutku, jak jej popsal okresní soud, vyjma dílčích útoků spočívajících v opakovaných žádostech stěžovatele o úvěr týž den u stejného poskytovatele úvěrů. Za uvedený skutek ve spojení s jiným skutkem krajský soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 32 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 36 měsíců, k trestu zákazu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti v trvání 3 let a dále stěžovateli uložil ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatelem namítané vady rozhodnutí nižších soudů neshledal. Nepřisvědčil stěžovateli v tom, že sjednáváním úvěrové smlouvy není prosté vyplňování formulářů poskytovatelů úvěrů. Podle judikatury Nejvyššího soudu je totiž nutné vykládat pojem "sjednávání úvěrové smlouvy" obsažený v § 211 odst. 1 trestního zákoníku tak, že zahrnuje i jednání, které uzavření smlouvy předchází. Neexistuje proto žádný důvod ze zákonného znaku "sjednávání úvěrové smlouvy" vyčleňovat uvádění údajů na internetovém formuláři poskytovatele úvěru. Pokud stěžovatel namítal, že poskytovatelé ve formulářích nevyžadovali uvedení výše závazků stěžovatele, Nejvyšší soud k tomu připomněl, že podle jeho judikatury je zamlčením podstatných údajů i stav, při kterém ten, komu jsou tyto údaje známy a ví o jejich významu pro druhou stranu, s níž jedná o uzavření smlouvy, je druhé straně nesdělí, a to bez ohledu na okolnost, zda je na ně výslovně dotazován. Stěžovatel si přitom významu informace o svých závazcích pro poskytovatele úvěru musel být vědom. Míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze základních hledisek, která poskytovatel úvěru zvažuje při posouzení otázky, zda úvěrovou smlouvu uzavře či s jakými podmínkami tak učiní. Tvrzení stěžovatele, že jeho záměrem nebylo způsobit škodu v celkové výši součtu jistin všech poptávaných úvěrů, vyvrací skutečnost, že stěžovatel byl schopen v jeden den sjednat i několik úvěrových smluv na různé částky s různými úvěrujícími společnostmi, přičemž mu první takto uzavřená smlouva a poskytnutá částka nijak nebránila v záměru poptávat a sjednávat další úvěry a peníze z nich inkasovat.
4. Stěžovatel podává proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, neboť podle něj porušuje jeho základní práva podle čl. 4, čl. 36, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Namítá, že Nejvyšší soud se řádně nevypořádal s jeho argumentací, kterou stěžovatel zpochybňoval popis skutku, skutečnost, že se uvedeného skutku dopustil, jakož i to, že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Ani okresní soud, ani krajský soud v popisu skutku neuvedly, jaké závazky měl stěžovatel v době, kdy žádal o úvěry. Dále soudy nezohlednily, že stěžovatel nebyl schopen uvést ve formulářích výši svých závazků, neboť formuláře jednotlivých poskytovatelů úvěrů se výrazně liší a neobsahují kolonku pro vyplnění výše závazků. Poskytovatelé úvěrů se ve svých formulářích stěžovatele na výši jeho závazků nedotazovali. Vyplnění formuláře při žádosti o úvěr je pouze iniciací jednání s poskytovatelem úvěru, nikoliv přímým jednáním o uzavření smlouvy o úvěru. Teprve po obdržení formuláře začíná poskytovatel úvěru zkoumat schopnost žadatele úvěr splácet a k tomu se jej dotazovat na skutečnosti s tím související. Nelze proto mít za to, že pouhé vyplnění formuláře spadá do procesu sjednávání úvěrové smlouvy. Existence závazku se splatností za 1 rok není podstatným údajem při sjednávání úvěru s dobou splatnosti 1-3 měsíce. Není ani správné posuzovat jednání stěžovatele jako pokračování v trestném činu za situace, kdy o další úvěry žádal jen proto, že dřívější jeho žádosti byly zamítnuty. Stejně nelze za pokračování označit jednání stěžovatele, kterým získával opakovaně úvěr u stejného poskytovatele a ve stejné výši. Závěrem stěžovatel poukazuje na to, že mu Nejvyšší soud sice poskytl lhůtu 10 dnů k replice na vyjádření státního zástupce, rozhodl však 1 den před uplynutím této lhůty.
6. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu státnímu zastupitelství.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že obsahem ústavní stížnosti je jen opakování stěžovatelovy obhajoby z trestního řízení, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal. Proto u jednotlivých námitek odkázal na příslušné pasáže napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta nebo zamítnuta.
8. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že soudy rozhodly v souladu s ustálenou praxí popisující znaky trestného činu úvěrového podvodu, a to včetně nálezové judikatury Ústavního soudu (např. nález
sp. zn. III. ÚS 1748/08
). U stěžovatelových dílčích námitek vyjádření popisuje příslušné pasáže soudních rozhodnutí, které se s nimi vypořádávají. Stěžovatelovy námitky proto Nejvyšší státní zastupitelství považuje za zjevně neopodstatněné.
9. Ústavní soud zaslal vyjádření ostatních účastníků stěžovateli na vědomí a k případné replice, které však stěžovatel nevyužil.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadené rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
11. Nejvyšší soud na argumentaci stěžovatele reagoval dostatečně. Stěžovateli vysvětlil, že z popisu skutku obecných soudů zřetelně plyne, jaké závazky měl stěžovatel v době, kdy žádal o úvěr (bod 42 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tomuto závěru Nejvyššího soudu přisvědčuje, neboť jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu stěžovatele na sebe navazují do té míry, že z jejich celkového popisu je skutečně zřejmé, kolik stěžovatel jakému poskytovateli splácel v době, kdy žádal o úvěr [např. splátka úvěru uzavřeného v dílčím útoku 6) - 5 502 Kč ve spojení se splátkou úvěru uzavřeného v dílčím útoku 9) - 24 600 Kč tvoří souhrnnou splátku vůči nebankovním společnostem, kterou stěžovatel zatajil v dílčím útoku 12) - 30 102 Kč].
12. Nejvyšší soud dále přesvědčivě vyvrátil obhajobu stěžovatele, že své závazky ve formulářových žádostech o úvěr uvádět nemusel (body 31 až 38 usnesení Nejvyššího soudu). Argumentace Nejvyššího soudu, podle které je zamlčením i stav, kdy jedna strana smlouvy druhé straně údaje nesdělí, ač ví o jejich významu pro druhou stranu, je logická a odůvodněná. Stěžovatel byl vždy ze strany poskytovatelů úvěrů dotazován na výši svých výdajů a musel si být vědom toho, že tento dotaz zahrnuje i dotaz na výši jeho závazků. Údaj o výši závazků je pro poskytovatele podstatnou informací, bez ohledu na splatnost těchto závazků. Stěžovatel též neměl odesílat nepravdivé prohlášení, že mu nejsou známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na splnění závazku, jak učinil v několika případech (viz bod 26 na str. 31 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud se rovněž řádně vypořádal s námitkami stěžovatele vůči naplnění znaku "při sjednávání úvěrové smlouvy" (body 29 až 30 usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud co vytknout. Stěžovatelova konstrukce, podle které odeslání žádosti o úvěr do procesu sjednávání smlouvy o úvěru nespadá, se vymyká běžnému pojetí kontraktačního procesu. Jak uvedl Nejvyšší soud, není důvod z procesu sjednávání smlouvy vyčleňovat iniciaci jednání o smlouvě jednou ze stran.
13. Stěžovateli lze podle Ústavního soudu částečně přisvědčit v tom, že soudy se v dostatečné míře výslovně nevypořádaly s jeho námitkou ohledně nejasného postupu při uzavírání úvěrových smluv se silným (nebo dokonce výhradním) prvkem elektronického zpracovávání jejich obsahu (tedy bez přímé komunikace s jiným člověkem). Částečně na tuto námitku reaguje krajský soud v bodě 24 odůvodnění rozsudku, v němž rozebírá některá specifika uzavírání úvěrových smluv tzv. na dálku. V něm dospívá k závěru, že již prvotní jednání (např. vyplnění prvního formuláře) nelze považovat za jakýsi nezávazný úkon z hlediska pravidel kontraktačního práva, tím méně z hlediska naplnění znaků podvodné trestné činnosti. Takovému závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout. Obecné soudy však podle něj přehlédly druhou rovinu této námitky. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné uvést následující.
14. Jak dané řízení ukazuje, dochází v důsledku rozvoje technických prostředků i ke změně společenských norem v oblasti uzavírání smluv. Dekády nebo dokonce staletí ustálené postupy se v poměrně rychlém tempu mění a navíc se nové postupy stávají těmi preferovanými, či z hlediska spotřebitele fakticky jedinými dostupnými. Zároveň se tyto změny často nesou v duchu digitalizace a automatizace (či robotizace), tedy principiálního umenšení lidského zapojení na straně obchodních korporací. Podle Ústavního soudu není možné tento společenský vývoj pomíjet ani při interpretaci podmínek trestní odpovědnosti za jednání, jehož se údajný pachatel dopustí právě v prostředí tohoto "nového" smluvního práva. Praxe trestních soudů proto nemůže v takové situaci bez dalšího aplikovat ustálené principy o závaznosti a srozumitelnosti dílčích kroků při uzavírání smluv, s nimiž si bez problémů vystačila v minulosti. Nelze přehlížet, že pro obrovskou část společnosti je nejen technologický, ale i sociální vývoj obtížně pochopitelný (či neuchopitelný) a tím mentálně náročný. Pochybnosti lze podle Ústavního soudu mít již o tom, jak se v uvedených systémech orientuje tzv. průměrný spotřebitel. Za nepochybný však považuje Ústavní soud názor, že základem trestní odpovědnosti jedince nemůže být toliko skutečnost, že neznal předem postup při uzavírání takové smlouvy (tedy jednotlivé dílčí kroky a postupy na straně na dálku jednající obchodní korporace) a mohl např. bezdůvodně spoléhat na to, že v tomto procesu bude dříve nebo později konfrontován s živým člověkem, s nímž si bude moct konkrétnosti podmínek získání úvěru "vyříkat".
15. Ani výše uvedený závěr však nemůže ve výsledku nic změnit na ústavní konformitě závěru o stěžovatelově vině. Stěžovatel byl osobou nadstandardně finančně gramotnou (řešil např. financování projektů v neziskovém sektoru), jednal se zřejmým úmyslem získat prostředky, v jejichž vrácení nemohl reálně doufat (s výjimkou teoretické možnosti výhry v hazardních hrách, v nichž však v předchozích letech naopak prohrál několik milionů korun), a především množství jeho žádostí o úvěr (včetně těch neúspěšných) neponechává žádné pochybnosti o jeho znalostech stran postupů a informací důležitých pro poskytovatele úvěru.
16. Nelze ani přisvědčit stěžovateli, že by jeho skutek neměl být hodnocen jako pokračování v trestném činu. Není totiž pravdou, že stěžovatel nežádal o další úvěr v momentě, kdy jeho předchozí žádosti bylo vyhověno (bod 41 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud stěžovatel zamlčel podstatné údaje v žádostech o úvěr opakovaně, byť tak učinil u stejného poskytovatele, ale v různých dnech, je hodnocení jeho činu jako pokračujícího namístě. Jeho úmysl zjevně nesměřoval k získání jedné totožné částky se stejnou dobou splatnosti (bod 40 usnesení Nejvyššího soudu).
17. Se stěžovatelem lze souhlasit pouze v tom, že pokud Nejvyšší soud doručil výzvu k replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jeho obhájci dne 27. 1. 2025, lhůta pro vyjádření uplynula dne 6. 2. 2025. Rozhodl-li Nejvyšší soud 1 den před uplynutím této lhůty, dopustil se tím procesního pochybení, které mohlo porušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Po přezkumu okolností dané věci však Ústavní soud dospěl k tomu, že k takovému porušení nedošlo. Jak totiž Ústavní soud uvedl v nálezu
sp. zn. I. ÚS 3287/23
, ne každé procesní pochybení v řízení před obecným soudem je způsobilé porušit ústavně zaručená práva stěžovatelů. Je-li pochybení obecného soudu pouze formální, ústavně zaručená práva stěžovatelů neporuší. To je případ i posuzované věci. Stěžovatel totiž netvrdí, že své vyjádření Nejvyššímu soudu skutečně zaslal a ten pro svůj nesprávný procesní postup k němu nepřihlédl, neuvádí ani argumenty, které by v řízení, pokud by mu byla lhůta zachována, uplatnil. Omezuje se na opakování předchozí argumentace, ke které se soudy již vyjádřily (bod 23 citovaného nálezu). Odkázal-li Nejvyšší soud v bodu 30 na vyjádření státního zástupce, mohl stejně tak odkázat na obdobnou argumentaci krajského soudu obsaženou v bodu 24 jeho rozsudku.
18. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu