Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RYBRATEX s.r.o., se sídlem Kaprova 14/13, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Opletalova 37, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. března 2013 č. j. 4 Ads 18/2013-22 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2013 č. j. 12 Ad 15/2010-33, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ad 15/2010 a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 18/2013, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 3. 2010 č. j. 41082/010-9010-28.12.2009/23-POJ/PM/3, kterým byla zamítnuta její žádost o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období leden 2007 až červen 2007 v celkové výši 127 159 Kč. Česká správa sociálního zabezpečení zamítla odvolání stěžovatelky dne 4.
6. 2010 č. j. 323-9010-17.5.2010-1583/LG a předchozí rozhodnutí potvrdila. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k procesnímu pochybení tím, že řízení bylo přerušeno do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 120/2009 a jednak byly nesprávně aplikovány závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. února 2013 (12 Ad 15/2010-33) zamítl žalobu stěžovatelky, žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení a rozhodl o vrácení soudního poplatku 2 000 Kč. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14.
března 2013 (4 Ads 18/2013-22) zamítl kasační stížnost stěžovatelky a rozhodl o nákladech řízení.
Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, jakož i proti jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Praze, podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že vydáním předmětných rozhodnutí došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále došlo k porušení čl. 4 a čl. 11 Listiny zaručující ukládání povinností v mezích zákona a práva na ochranu vlastnictví. Dále došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující legitimní majetkové zájmy stěžovatelky a rovněž porušení obecného principu předvídatelnosti práva.
Stěžovatelka shodně jako v předchozích opravných prostředcích zpochybňovala právní úpravu v rozhodném období leden 2007 až červen 2007 (zákon č. 589/1991 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, dále jen "ZPSZ"). Stěžovatelka tvrdila, že v rozhodném období nebylo určeno, jak má být stanoven vyměřovací základ stěžovatelky jako malé organizace, respektive, zda mohlo být zákonným způsobem vyměřeno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, zda tedy stěžovatelka byla povinna pojistné zaplatit.
Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že výklad sociálně právní legislativy provedený státem byl v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou, považuje za nepřípustné, aby státní instituce při výběru pojistného nerespektovaly legislativu a odmítaly vracet bezdůvodně přijatá plnění v případě absence zákonného podkladu. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, byl by Ústavní soud povolán k její ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky, s nimiž se již podrobně a zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal v odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud. Z ústavněprávního pohledu - dle názoru Ústavního soudu - obstojí odůvodnění použité v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 týkající se rozsahu a interpretačního významu použitých interpretačních metod; při jejich použití Nejvyšší správní soud odvodil pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace na základě jednotlivých ustanovení ZPSZ; to navíc za situace (které si ostatně byla vědoma i stěžovatelka), za níž nebylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši.
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěr kasačního soudu, že v ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 existují ustanovení, z nichž lze spolehlivě dovodit vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to s potřebnou mírou určitosti, neboť se konkrétně jedná o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelčinu úvahu o takové míře neurčitosti ustanovení právního předpisu, jež by jednak představovala překročení rámce výkladu právního předpisu (a znamenala by již dotváření práva) a jednak by (prý) ohrožovala požadavek právní jistoty.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je běžnou (a obvyklou) součástí pojistného plnění ze strany zaměstnavatelů; tato povinnost v ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebyla vyloučena (či zrušena), ale zůstala zachována a logicky nebylo lze očekávat, že by zaměstnavatelé náhle neměli povinnost hradit pojistné a příspěvek. Proto Ústavní soud - tedy ani z tohoto důvodu - nepovažuje stěžovatelčin argument odkazující na zásady "in dubio pro mitius, in dubio pro libertate" za opodstatněný.
Ústavní soud však v této souvislosti nemůže nepřipomenout Nejvyšším správním soudem akceptované rozlišení pojistného a daně, neboť u pojistného je především (a to na rozdíl od daní) očekávána určitá reciprocita plnění a naplňování funkce práva jako jednoho ze společenských normativních systémů (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88).
Jelikož právnímu názoru tohoto soudu nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, nepříslušelo Ústavnímu soudu jeho stanovisko jakkoliv přehodnocovat, neboť není v rozporu s články Ústavy, Listiny a Úmluvy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1904/10 ze dne 19. 6. 2012).
Opačný postup by stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy není sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončena do 31. 12. 2012.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu