Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Vojtěcha Bílka, zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2024, č. j. 26 Cdo 42/2024-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2023, č. j. 30 Co 215/2023-77, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. března 2023, č. j. 28 C 202/2022-48, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Melanie Javorové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 52 740 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastnice po skončení nájmu užívala byt stěžovatele a hradila za něj dosavadní nájemné ve výši 5 140 Kč. Podle stěžovatele bylo však tržní nájemné vyšší (cca 11 000 Kč) a vedlejší účastnice se tak v rozsahu rozdílu mezi jí hrazenou částkou a tržním nájemným bezdůvodně na úkor stěžovatele obohacovala do doby vyklizení bytu.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud) ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný.
5. Oba soudy dospěly k závěru, že na posuzovanou věc se uplatní § 2295 občanského zákoníku, podle něhož má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. Protože danou náhradu vedlejší účastnice za bezesmluvní užívání bytu uhradila, byla žaloba na další plnění shledána jako nedůvodná.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
7. Stěžovatel rekapituluje spor před obecnými soudy, uvádí, že vedlejší účastnice po obdržení výpovědi nevyklidila předmětný byt a učinila tak až po úspěšné žalobě stěžovatele na vyklizení, což dokládá relevantními rozhodnutími obecných soudů. Vedlejší účastnice těžila ze svého protiprávního chování.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti prosazuje právní názor, že ze strany pronajímatele je možno se domáhat vydání plnění odpovídajícího bezdůvodnému obohacení na základě § 2991 a násl. občanského zákoníku, resp. že pronajímatel není limitován ustanovením § 2295 občanského zákoníku. Soudy pochybily, pokud mu nepřiznaly nárok na bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu mezi původním nájemným (vedlejší účastnicí dále i po ukončení nájmu hrazeným) a obvyklým (tržním) nájemným.
9. Soudy dostatečně nezohlednily, že šlo o nájemní smlouvu z roku 1992 obsahující regulované nájemné, že vedlejší účastnici trvalo vyklizení déle než rok po ukončení nájmu a že rozdíl mezi hrazeným nájemným a tržním nájemným byl cca dvojnásobný.
10. Soudy se s argumentací stěžovatele dostatečně nevypořádaly, nezohlednily účel aplikovaného § 2295. Legitimizovaly jednání vedlejší účastnice, které bylo rozporné s dobrými mravy.
11. Nejvyšší soud dovolání odmítl s odkazem na své dřívější rozhodnutí, které však bylo pouze jedno, což dle stěžovatele nelze považovat za ustálenou praxi. Navíc se dané rozhodnutí týkalo věcně odlišné otázky. Dovolací soud se řádně nevypořádal se všemi argumenty stěžovatele.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Samotná námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí či nesprávnosti výkladu podústavního práva nemůže bez dalšího představovat porušení ústavně zaručených práv.
15. Soudy svá rozhodnutí založily na právním závěru v rovině podústavního práva spočívajícího v tom, že je-li výše náhrady za užívání bytu při neodevzdání bytu po skončení nájmu výslovně upravena v § 2295 občanského zákoníku (lex specialis), nepřichází v úvahu posuzovat tuto náhradu podle zásad o bezdůvodném obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Na uvedeném výkladu není nic neústavního. Předchozí občanský zákoník výslovné pravidlo nezakotvoval, a při užívání bytu po skončení nájmu se postupovalo podle obecných pravidel o bezdůvodném obohacení při zjišťování výše obvyklého nájemného. Účelem zakotvení § 2295 občanského zákoníku bylo právě výslovně upravit výši náhrad za užívání bytu po skončení nájmu.
16. Pokud soudy vyšly z toho, že účelem zakotvení daného ustanovení do občanského zákoníku je předcházet sporům o výši plnění za užívání bytu po skončení nájmu, tj. předcházet právě těm sporům (včetně potřeby zjišťovat obvyklou výši nájemného), který vyvolal stěžovatel, jde o racionální argument.
17. V obecné rovině jistě nelze vyloučit, že konkrétní ustanovení občanského zákoníku nebude pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku) aplikováno, v nyní posuzované věci však soudy nedospěly k závěru, že by bylo možno korektiv dobrých mravů uplatnit. I tato úvaha náleží primárně obecným soudům, přičemž soudy tento závěr dostatečně a racionálně zdůvodnily. Pouhá skutečnost, že vedlejší účastnice byt po skončení nájmu nevyklidila, a učinila tak až po určité době (poté, co neuspěla se svými argumenty v řízení o žalobě na vyklizení), nemůže vést bez dalšího k vyloučení aplikace § 2295. Jak správně uvedl již obvodní soud, dané ustanovení by se pak stalo obsoletní, neboť se vztahuje právě na uvedené situace užívání bytu bez právního důvodu.
18. Soudy v projednávané věci neshledaly žádné další specifické okolnosti, které by svědčily o zneužití práva vedlejší účastnicí. Městský soud naopak připomněl, že vedlejší účastnice pracuje v zahraničí a s výpovědí se seznámila až s určitým odstupem od jejího podání, navíc tvrdila vadné doručení výpovědi. K vyklizení tedy přistoupila až poté, kdy o její povinnosti byt vyklidit bylo pravomocně soudem rozhodnuto, přičemž po celou dobu užívání bytu nájemné hradila. Závěry soudů, které za těchto skutkových okolností nepřisvědčily tvrzení stěžovatele o zneužití práva vedlejší účastnicí a neaplikovaly korektiv dobrých mravů, nejsou neústavní.
19. Odkazuje-li stěžovatelka na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 3542/20 , je nutno uvést, že se týkaly odlišné právní i skutkové situace (účelové odstoupení od kupní smlouvy bytu), nijak se netýkaly aplikace § 2295 či § 2991 občanského zákoníku a úhrad při ukončení nájmu, nejsou tedy přenositelné na nyní posuzovanou věc. Obecné závěry o významu korektivu dobrých mravů, případně o působení ústavních práv v horizontálních vztazích jistě platí, ale v projednávané věci nejsou způsobilé relevantním způsobem argumentačně posílit pozici stěžovatelky.
20. Ústavní soud připomíná, že odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)].
21. Pokud Nejvyšší soud s odkazem na svůj dřívější rozsudek ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 33/2020), uzavřel, že věc již byla v rozhodovací praxi řešena a dal najevo, že vyslovený právní závěr měnit nechce, jde o akceptovatelné odůvodnění nepřípustnosti dovolání. Skutečnost, že jde pouze o jedno meritorní rozhodnutí, v této situaci bez dalšího na věci nic nemění. Podstatné z pohledu občanského soudního řádu je to, zda jde o otázku, která již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
22. Přestože byly skutkové okolnosti odkazované věci poněkud odlišné, jedním z právních závěrů dovolacího soudu (který byl vyjádřen též v publikované právní větě) bylo, že "nepředá-li nájemce při skončení nájmu byt pronajímateli, má pronajímatel až do doby, kdy je mu byt skutečně odevzdán, právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného (§ 2295 o. z.). [...] Občanský zákoník úpravou v § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného (§ 2249 o.
z.) nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá; jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona". Odkaz Nejvyššího soudu na citované rozhodnutí nelze v posuzovaném případě považovat za projev libovůle soudu (spočívající např. v úplné absenci odkazu na stávající rozhodovací praxi či v odkazu na rozhodnutí posuzující zcela odlišnou otázku). Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
23. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu