Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Libeše, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2016 č. j. 12 Co 616/2015-209 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2017 č. j. 12 Co 616/2015-259, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1) statutárního města Ústí nad Labem, sídlem Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, a 2) Petra Chvojky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 10. 2016 č. j. 12 Co 616/2015-209 potvrdil jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 11. 2014 č. j. 13 C 276/2009-185, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele (žalobce) na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi prvním vedlejším účastníkem řízení (prvním žalovaným) jako prodávajícím a druhým vedlejším účastníkem řízení (druhým žalovaným) jako kupujícím týkající se části pozemku o ploše 8 m2 (z celkové plochy cca 1 700 m2) a jímž byla dále zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem pozemku blíže specifikovaného ve výroku II. je první vedlejší účastník řízení. Výroky III. a IV. okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení. Stěžovatel uváděl, že v důsledku uzavření kupní smlouvy přišel o možnost přístupu do části garáže, která je v jeho vlastnictví. Důvodem pro zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy byl v situaci, kdy otázka její neplatnosti byla jen otázkou předběžnou a bylo-li možno žalovat přímo na určení (ne)existence práva, které bylo předmětným právním úkonem dotčeno, nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení. Důvodem pro zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva pak byl nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele, neboť ten nejenže nebyl účastníkem právního vztahu z kupní smlouvy, podle něhož došlo k převodu pozemku mezi vedlejšími účastníky řízení, nýbrž ani neuváděl, že by se jakkoliv účastnil záměru prvního vedlejšího účastníka řízení prodat předmětný pozemek.
3. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 952/2017-249 zrušil rozsudek krajského soudu toliko v části týkající se nákladových výroků a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku (ve věci samé) dovolání odmítl, neboť nebylo přípustné, když se krajský soud v otázce právního zájmu stěžovatele na projednání určovací žaloby o neplatnosti majetkoprávního úkonu obce pro rozpor se zákonem, spočívajícím v nezveřejnění záměru prodat část pozemku, neodklonil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Na dalších dovolacích otázkách uplatněných stěžovatelem k posouzení věci samé pak rozhodnutí krajského soudu nespočívalo, resp. jejich vymezení neodpovídalo znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), popř. směřovaly na skutkový stav. Nejvyšší soud připustil dovolání toliko k otázce náhrady odměny advokáta za procesní zastupování prvního vedlejšího účastníka řízení, který je statutárním městem, aniž by byla tvrzena a prokázána účelnost takto vynaložených nákladů, a v této otázce je shledal i důvodným, když konstatoval, že krajský soud se otázkou účelnosti vynaložených nákladů řízení prakticky nezabýval, pročež jeho rozhodnutí v této části bylo nepřezkoumatelné.
4. Krajský soud následně usnesením ze dne 28. 11. 2017 č. j. 12 Co 616/2015-259 změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení (vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost stěžovatele k jejich náhradě snížil) a nově rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve velmi podrobně rekapituluje okolnosti vzniku sporu, průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s napadenými rozhodnutími, jakož i s rozhodnutím Nejvyššího soudu, u něhož ovšem tvrdí, že nemá legitimaci k podání ústavní stížnosti, neboť Nejvyšší soud dovolání odmítl na základě svého posouzení, a proto je ve stížnostním petitu ani nenapadá. Rozhodnutím soudů vytýká jejich nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost. Dále zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu vedoucí k odmítnutí jeho dovolání ve věci samé. Brojí především proti jeho závěru, že nebyl aktivně legitimován k podání žaloby na určení vlastnictví. Nejvyššímu soudu vytýká, že nereagoval na jeho dovolací argumenty. Konečně se věnuje otázce náhrady nákladů řízení. V obecné rovině namítá, že po změně občanského soudního řádu účinné od 30. 9. 2017 jsou nákladové výroky vyloučeny z dovolacího přezkumu, čímž u změnových výroků odvolacího soudu dochází ke zkrácení práva na instanční přezkum. Krajskému soudu dále vytýká, že nepřiměřeně zasáhl do jeho majetkových práv. Vyslovuje pochybnost o správnosti aplikace § 12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, čímž se zvýšila tarifní hodnota úkonu právní služby na dvojnásobek.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud předesílá, že byť je ústavní stížnost poměrně obsáhlá (17 stran vlastního textu), stěžovatel se věnuje v podstatě pouze popisu okolností souvisejících se vznikem sporu a rekapitulaci jak argumentů uplatněných v předchozím řízení, tak i obsahu soudních rozhodnutí. Ústavněprávní argumentace obsažená v ústavní stížnosti je však naprosto minimální. Ústavní stížnost je tedy, podle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V nyní posuzované věci Ústavní soud takový zásah neshledal.
9. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatele na určení neplatnosti kupní smlouvy, stejně jako závěr o absenci aktivní věcné legitimace stěžovatele na určení vlastnictví, byly soudy dostatečně jasně a srozumitelně vysvětleny. Nadto nelze přehlédnout, že převážná část nesouhlasné argumentace se týká rozhodnutí Nejvyššího soudu, přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí nebrojí, když se ne zcela správně domnívá, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat odmítavé usnesení Nejvyššího soudu. Je sice pravdou, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, avšak to neznamená, že by byl přezkum takového rozhodnutí zcela vyloučen. Ústavním soudem prováděný přezkum se však zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem [srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Nejvyšší soud své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ).
10. Co se týče námitky ohledně náhrady nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že k samotné problematice nákladů řízení se ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu (a to i tehdy, může-li mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení). Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku aplikace a interpretace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11
(N 70/65 SbNU 3)]. V daném případě však Ústavní soud nezjistil žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Soudy při určení povinnosti k náhradě nákladů řízení vyšly ze zásady úspěchu ve věci, a proto úspěšným vedlejším účastníkům řízení bylo vůči stěžovateli správně přiznáno právo na jejich náhradu, byť v případě prvního vedlejšího účastníka řízení, jakožto veřejnoprávního subjektu, byla její výše limitována, neboť krajský soud v intencích kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval náklady na jeho právní zastoupení za účelně vynaložené (krajský soud přiznal prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení pouze paušální náhrady). Stěžovatel však ani v otázce nákladů řízení žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci nepřednáší, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
11. Ústavní soud už jen pro doplnění uvádí, že stěžovatel se možnosti přístupu do části své garáže domáhá u okresního soudu žalobou na zřízení odpovídajícího věcného břemene (řízení vedené pod sp. zn. 11 C 468/2008). V tomto řízení, které bylo přerušeno do doby pravomocného skončení nyní projednávané věci, stěžovatel může rovněž uplatňovat svá práva.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu