Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem Čechyňská 361/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 sp. zn. 6 Pzo 4/2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle článku 7, článku 10, článku 13, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 19. 3. 2018 byly Generálním ředitelství cel, Odborem pátrání Brno, oddělením odhalování celních podvodů pod sp. zn. GŘC-293/TČ-2018-835120 zahájeny úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu ve věci zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Ke spáchání uvedeného trestného činu mělo dojít, stručně řečeno, tím, že neznámý pachatel v úmyslu vyhnout se řádnému vyměření cla a jeho úhradě zatajil před celním orgánem u zboží, fólií z ethylen vinyl acetátu (tzv. "EVA fólie"), jeho skutečné složení a vlastnosti, přičemž uvedené zboží deklaroval jako podléhající autonomní tarifní suspenzi se sazbou cla ve výši 0 %, přestože se mělo jednat o zboží se sazbou cla ve výši 6,5 %, čímž mělo dojít ke zkrácení cla ve výši 3 978 877 Kč. Stěžovatel vystupoval jako osoba podezřelá ze spáchání uvedeného trestného činu.
3. V uvedené trestní věci byl soudcem Městského soudu v Brně vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (dále jen "první příkaz k odposlechu") ze dne 22. 6. 2018 sp. zn. V 24-2/2018, jímž byl podle § 88 odst. 1, 2 trestního řádu přikázán odposlech a záznam telekomunikačního provozu telefonních stanic užívaných stěžovatelem a dalšími dvěma osobami (J. Z. a P. M.).
4. Dne 19. 10. 2018 byl soudcem Krajského soudu v Brně vydán příkaz sp. zn. V 29-2/2018, jímž byla podle § 88 odst. 1, 2, 4 trestního řádu prodloužena doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mobilní telefonní stanice, jejímž uživatelem byl stěžovatel.
5. Stěžovatel a J. Z. podali návrhy na přezkoumání zákonnosti obou příkazů k odposlechu, o nichž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 31. 8. 2023 sp. zn. 6 Pzo 4/2023. V něm konstatoval, že podle § 314n odst. 1 trestního řádu shora uvedenými příkazy k odposlechu nebyl porušen zákon.
6. Ústavní stížností stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neposkytl ochranu jeho základním právům, když vyslovil závěr o zákonnosti obou uvedených odposlechů. Stěžovatel má za to, že již v době vydání prvního příkazu k odposlechu bylo zřejmé, že pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Dne 21. 12. 2012 došlo k vydání závazné informace ve Spolkové republice Německo potvrzující zařazení EVA fólií do celní sazby 0 %. Dne 10. 1. 2013 pak Celní úřad pro Jihomoravský kraj rozhodl o vrácení cla v důsledku zařazení EVA fólií do této celní sazby. Již v době vydání prvního příkazu k odposlechu bylo postaveno najisto, že EVA fólie jsou proclívány v souladu s rozhodnutím Celního úřadu pro Jihomoravský kraj o vrácení cla a se závaznou informací vydanou ve Spolkové republice Německo. Bylo tedy osvědčeno, že k žádnému zkrácení cla dojít nemohlo.
7. Podle stěžovatele nebyla dodržena subsidiarita odposlechů, neboť nebylo dostatečně odůvodněno, že by jinými způsoby zajištění důkazů mohlo dojít k maření účelu trestního řízení. K opatření důkazů jiným způsobem (odebrání vzorků a jejich testování) orgány činné v trestním řízení nakonec stejně přistoupily. Z relevantních úkonů a rozhodnutí učiněných v době nařízení odposlechů navíc není patrné, jaké konkrétní informace nebylo možné opatřit způsobem méně omezujícím osobnostní sféru stěžovatele a dalších osob.
8. Orgány činné v trestním řízení měly zkoumat, zda důvody, pro které byly odposlechy nařízeny, nadále trvají a tím eliminovat zásah do osobnostní sféry stěžovatele na minimum. Nejzazším okamžikem pro ukončení nařízeného odposlechu mohl být den 18. 9. 2018, kdy závěr o bezvadnosti procesu proclení sám svým stanoviskem potvrdila Celní správa ČR, Generální ředitelství cel, oddělení Podpory celního řízení. Navzdory této skutečnosti však odposlechy trvaly po celou původně stanovenou dobu a navíc byly druhým příkazem prodlouženy o další 4 měsíce. Také vydání druhého příkazu k odposlechu považuje stěžovatel za nezákonné, neboť v době jeho vydání již bylo jisté, že nebyl spáchán trestný čin. Stěžovateli není zřejmé, čeho mělo být v rámci prodloužení doby trvání odposlechů dosaženo, získání jakých důkazů orgány činné v trestním řízení v daném okamžiku očekávaly.
9. Ústavní soud si pro své rozhodnutí vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, jakož i navazující repliku stěžovatele. K posouzení ústavní stížnosti měl rovněž k dispozici spis Generálního ředitelství cel vedený pod sp. zn. GŘC-293/TČ-2018-835120 a spis Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 2. oddělení hospodářské kriminality vedený pod sp. zn. KRPB-129933/TČ-2019-060282-SOD.
10. Podle vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci obsaženou v návrhu na přezkum zákonnosti odposlechu. Nejvyšší soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o tom, že podněty k odposlechu byly vykonstruované či účelové, neboť v průběhu prověřovací fáze trestního řízení jsou určité nejasnosti běžné, zvlášť v situaci poměrně komplexní problematiky, kterou je v tomto případě zařazování různého zboží pro jednotlivé sazby cla. Prvotnímu příkazu k odposlechu vztahujícímu se k prověřování krácení cla ohledně EVA fólií předcházel dostatek indicií odůvodňujících podezření o páchání trestné činnosti. Pokud v rámci takto provedeného odposlechu došlo ke zjištění nových poznatků ohledně další potenciální trestné činnosti, o níž policejní orgán dříve nevěděl, nelze shledávat pochybení v tom, že k prodloužení odposlechů došlo i na základě nutnosti prověření nově vyvstalého podezření. Dostatečně odůvodněná byla i otázka subsidiarity odposlechu, neboť jinými (než operativními) postupy mohlo dojít ke zmaření účelu trestního řízení skrze upozornění osob podílejících se na trestné činnosti, prověřovaná trestná činnost měla konspirativní charakter, policejní orgán měl k dispozici i informaci o obecné nespolupráci a obstrukčním jednání X, ve vztahu k celním orgánům. Nejvyšší soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
11. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření uvedl, že podle § 3141 odst. 1 trestního řádu přezkoumává Nejvyšší soud toliko zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Nepřezkoumává objektivní důvodnost odposlechů podle všech objektivních skutečností, které v době před rozhodováním o povolení odposlechu existovaly, ale které soudy, jež vydaly příkazy k odposlechům, v době svého rozhodování neznaly. Podstata námitek stěžovatele je založena na tom, že policejní orgán (Celní správa ČR, Generální ředitelství cel, Odbor pátrání Brno) poskytl soudům nepravdivé informace. Obsahem námitek jsou tak nové skutečnosti soudu dříve neznámé, které nelze uplatnit v rámci posouzení zákonnosti odposlechů. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
12. V replice stěžovatel namítá, že nelze akceptovat tezi účastníka řízení a vedlejšího účastníka o tom, že předmětem řízení podle § 314l trestního řádu má být toliko přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu, nikoliv věcné posouzení jeho objektivní důvodnosti. Za takové situace by měl orgán domáhající se nařízení odposlechu absolutně neomezený prostor pro konstrukci odůvodnění potřeby jeho nařízení, a to bez možnosti následného přezkoumání souladu jeho postupu se zákonem, čímž je jednotlivci upřena možnost ochrany jeho základních práv a svobod. Předmětem přezkoumání příkazu k odposlechu proto musí být i věcné posouzení jeho důvodnosti. Policejní orgán neměl k dispozici vzorky EVA fólií ani jejich odborné rozbory, stěží tedy mohl dovozovat důvodné podezření z trestného činu. Princip subsidiarity použití odposlechu nebyl dodržen, a také prodloužení odposlechu bylo vystavěno pouze na účelové konstrukci. Stěžovatel zdůrazňuje, že dosavadní judikatura Ústavního soudu ukládá orgánům činným v trestním řízení spíše restriktivní užití těchto operativně pátracích prostředků, zvláště pak v raných fázích trestního řízení.
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
14. Ústavní soud posoudil projednávanou ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Používání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v trestním řízení představuje průlom do práva na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem plynoucího z článku 13 Listiny, které je konkretizací ústavně chráněného práva na soukromí podle článku 10 Listiny. Zásah do tohoto práva je proto možný jen v případech a způsobem stanoveným zákonem, a to pouze v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány [viz nález ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06
(N 88/45 SbNU 29), nález ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. IV. ÚS 536/2000
(N 29/21 SbNU 251)].
16. Nezbytnou zárukou přípustnosti odposlechů z hlediska požadavků kladených ústavněprávními předpisy je soudní přezkum ex ante, jenž má formu soudního příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Soudní kontrola musí být důsledná a efektivní, zejména s ohledem na povahu daného řízení, které nepředpokládá účast protistrany před rozhodnutím soudu. Úloha soudu je tedy i ve "vyvažování" procesní situace a je nepřípustné, aby se soud dostal do pozice pouhého "pomocníka" veřejné žaloby, protože musí být vždy nestranný. V praktické podobě se efektivita soudní ochrany projevuje v odůvodnění soudního příkazu, které odpovídá jak požadavkům zákona, tak ústavním principům, z nichž zákonná úprava vychází [viz nález ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06
(N 150/46 SbNU 489), nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3457/14
(N 77/81 SbNU 311)]. Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu k určité osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno [viz nález sp. zn. II. ÚS 615/06 , cit. výše, bod 16, či nález ze dne 29. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 3038/07
(N 46/48 SbNU 549), bod 19].
17. Následný přezkum zákonnosti (a ústavnosti) již provedeného odposlechu se uskutečňuje v řízení podle § 314l trestního řádu, jež může iniciovat osoba, která byla podle § 88 odst. 8 trestního řádu informována o provedeném odposlechu. Nejvyšší soud v tomto řízení zkoumá, zda příkaz k odposlechu byl vydán a k jeho provedení došlo v souladu se zákonem. Také v tomto řízení je Nejvyšší soud vázán ústavně garantovanými požadavky práva na spravedlivý proces.
18. V nyní projednávaném případě stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že neposkytl ochranu jeho právu na soukromí a důvěrnost komunikace, neboť dospěl k nesprávnému závěru stran zákonnosti shora uvedených příkazů k odposlechu. Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožnil.
19. Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, Nejvyšší soud se velmi podrobně zabýval oběma napadenými příkazy k odposlechu, pro posouzení jejich zákonnosti si vyžádal potřebné podklady a věnoval se úvahám, které městský soud i krajský soud vedly k závěru o splnění předpokladů k jejich vydání. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud shrnul, jaké poznatky měl městský soud k dispozici v době svého rozhodování, přičemž dospěl k závěru, že tyto poznatky byly (i s ohledem na ranou fázi trestního řízení) pro závěr o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu dostatečné (bod 15 usnesení).
K námitkám, jimiž stěžovatel popíral existenci důvodného podezření v době vydání příkazu k odposlechu a napadal činnost celního orgánu vedoucího trestní řízení, se Nejvyšší soud řádně vyjádřil a vysvětlil, proč jim nepřisvědčil (zejm. bod 18 usnesení). Nejvyšší soud se rovněž dostatečně vypořádal s otázkou subsidiarity odposlechů, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč v dané fázi trestního řízení nebylo možné využít jiných procesních postupů z obavy ze zmaření účelu trestního řízení (body 15 a 16 usnesení).
20. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se Nejvyšší soud věnoval otázce trvání odposlechu a jeho prodloužení za situace, kdy měl policejní orgán k dispozici stanovisko celních úřadů o tom, že EVA fólie byly správně zařazeny pod celní sazbu ve výši 0 %. Stěžovateli lze zcela jistě dát za pravdu v tom, že policejní orgán má povinnost průběžně vyhodnocovat, zda i nadále trvají důvody, které vedly k vydání příkazu k odposlechu, a zjistí-li, že důvody pominuly, je povinen odposlech ihned ukončit (§ 88 odst. 3 trestního řádu).
V nyní projednávané věci však Nejvyšší soud správně poukázal na to, že skrze prověřování trestné činnosti vztahující se k EVA fóliím dospěly orgány činné v trestním řízení k podezření z krácení cla u jiného zboží (dovážené obuvi). Ačkoliv tedy v době po vydání stěžovatelem poukazovaného stanoviska mohla být dána pochybnost o tom, že v souvislosti dovozem EVA fólií skutečně dochází k páchání trestné činnosti, nelze orgánům činným v trestním řízení vytýkat, že považovaly za nutné pokračovat v provádění odposlechů z důvodu prověřování trestné činnosti spočívající v krácení cla u dovážené obuvi (bod 20 usnesení).
21. Nutností získat poznatky k trestné činnosti týkající se dovážené obuvi byl odůvodněn rovněž druhý příkaz k odposlechu vydaný krajským soudem. Také zákonnost tohoto příkazu Nejvyšší soud náležitě přezkoumal a přesvědčivým způsobem vyložil své úvahy v odůvodnění napadeného rozhodnutí (body 21-29 usnesení).
22. Namítá-li stěžovatel, že mu Nejvyšší soud odepřel ochranu jeho základních práv nedostatečným posouzením postupu policejního orgánu, který předcházel vydání příkazů k odposlechu, Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně a v rozsahu své zákonem stanovené přezkumné pravomoci. Zákonnost odposlechu je mimo jiné podmíněna tím, že je vedeno trestní řízení pro některý z trestných činů konkretizovaných v § 88 odst. 1 trestního řádu a z konkrétních indicií lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu.
Povinností Nejvyššího soudu je přezkoumat, zda byly uvedené zákonné požadavky při vydání příkazu k odposlechu naplněny. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že orgány činné v trestním řízení v době vydání příkazu k odposlechu nedisponovaly dostatečnými indiciemi, z nichž by bylo možno dovodit důvodné podezření ze spáchání trestného činu, musel by nutně dospět k závěru o nezákonnosti takového příkazu. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, což Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zcela dostatečně zdůvodnil.
Nadto se vyjádřil i k tomu, proč navzdory námitkám stěžovatele neshledal v postupu policejního orgánu libovůli či zlý úmysl.
23. Podle Ústavního soudu Nejvyšší soud dostál požadavkům, které jsou z hlediska ústavněprávních předpisů na jeho rozhodnutí kladeny. Jeho závěry logicky navazují na obsah trestního spisu a spisu vedeného Generálním ředitelstvím cel, jsou náležitě odůvodněné a nevykazují prvky svévole či jiného neústavního postupu. Ústavní soud proto neshledal důvod do těchto závěrů zasahovat.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. září 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu