Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti obchodní společnosti CRUZ DEL SUR, a. s., sídlem Farského 1121/9, Holešovice, Praha 7, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, sídlem Českomoravská 2532/19b, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2025, č. j. 20 Cdo 2467/2024-263, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2024, č. j. 18 Co 230/2023-231, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. července 2023, č. j. 21 EXE 489/2023-166, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti RAVAK, a. s., sídlem Obecnická 285, Příbram, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka vymáhala v exekučním řízení pohledávku Michala Urbánka za vedlejší účastnicí (nároky na náhradu nákladů z jiných řízení). Tato pohledávka byla stěžovatelce přikázána exekučním příkazem ze dne 8. 12. 2022, který nabyl právní moci 13. 12. 2022.
3. Okresní soud exekuci zastavil s tím, že samotné exekuční tituly (rozhodnutí soudů o nákladech řízení) nabyly právní moci až dne 18. 1. 2023. Přikázané pohledávky tedy v době vydání (resp. právní moci) exekučního příkazu ještě neexistovaly, a tedy je nebylo možné exekučně postihnout.
4. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost, neboť sporná otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu, na niž soud odkázal, již vyřešena byla.
6. Stěžovatelka namítá, že výklad podústavního práva provedený obecnými soudy je extrémně formalistický a svévolný. Exekuční tituly (usnesení soudů o nákladech řízení) byly v době exekučního příkazu již vydané, byť ještě nebyly doručené Michalu Urbánkovi (dlužníkovi stěžovatelky, resp. věřiteli dané pohledávky). To, že pohledávka vznikne, tak bylo jisté, a bylo to jen otázkou času. Soudy měly ochránit majetkové zájmy stěžovatelky jako věřitelky.
7. Stěžovatelka dále tvrdí, že na její situaci je aplikovatelný § 312 o. s. ř., podle něhož lze výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat. Právní úprava tak aprobuje možnost exekučního postižení pohledávek, které dosud neexistují.
8. Napadená rozhodnutí nezajistila stěžovatelce ochranu jejích práv a nejsou ani dostatečně odůvodněna.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Námitky stěžovatelky jsou založeny na nesouhlasu s výkladem podústavního práva, resp. jeho aplikací obecnými soudy. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníků řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
12. Soudy dostatečně vysvětlily, že pohledávku, která neexistuje ke dni nařízení výkonu rozhodnutí, nelze exekučně postihnout, stejně jako to, že pohledávka týkající se nákladů řízení vzniká až právní mocí rozhodnutí o nákladech řízení. Uvedené závěry nejsou nijak přepjatě formalistické.
13. Stejně tak soudy dostatečně vysvětlily, že případy vymezené v § 312 odst. 1 a 2 o. s. ř., na věc stěžovatelky nedopadají. Nejde o plnění vyplývající ze závazků podmíněných nebo vázáných na dosažení věku nebo na jiný běh času, ani o pohledávku splatnou v budoucnu, či o dílčí pohledávky z téhož právního důvodu, které budou v budoucnu postupně vznikat. Nyní posuzovaná pohledávka (náklady řízení) vzniká až právní mocí rozhodnutí soudu o nákladech řízení, které má konstitutivní povahu.
14. V uvedených závěrech nelze shledat jakýkoli výkladový exces, naopak odpovídají dosavadní rozhodovací praxi, na niž soudy odkazují.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu