Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Petra Kielkowského, zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 1407/2009-46, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Domnívá se, že napadeným rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno jednak jeho ústavně zaručené základní právo na legitimní očekávání ochrany majetku, zaručené mu článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jednak základní právo na soudní ochranu, zaručené mu článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí též mohlo porušit ustanovení článku 1 věty první Listiny (rovnost v právech) a článku 11 věty druhé Listiny (ochrana vlastnického práva).
Stěžovatel jako žalobce se poddlužnickou žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 80 000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok zakládal na skutečnosti, že žalované Ministerstvo vnitra odmítlo provádět exekuční srážky ze zvláštních finančních prostředků, které vyplácelo chráněnému svědkovi R. Z. v režimu ustanovení § 16 a § 17 zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 137/2001 Sb."). Exekuční řízení probíhalo u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 Nc 834/2005, exekuční příkaz vydal dne 1.
8. 2006 soudní exekutor Exekutorského úřadu Frýdek-Místek Mgr. Jan Raich pod č. j. 73 Ex 57/05-18. V tomto exekučním řízení vystupoval stěžovatel jako oprávněný; chráněný svědek R. Z. vystupoval jako povinný. Podání poddlužnické žaloby na Ministerstvo vnitra opíral stěžovatel o ustanovení § 292 o. s. ř., umožňující oprávněnému uplatnit proti plátci mzdy u soudu právo na vyplacení částek, které měly být sraženy ze mzdy povinného. Dovozoval přitom z ust. § 299 o. s. ř. (Srážky z jiných příjmů), že ustanovení o výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy se mají použít i na výkon rozhodnutí srážkami ze zvláštních finančních prostředků, které se vyplácejí chráněnému svědkovi.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 30. 1. 2008 č. j. 30 C 58/2007-20 žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím zamítl.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 č. j. 11 Co 188/2008-34 prvoinstanční rozsudek potvrdil. Uvedl, že finanční prostředky, vyplácené povinnému R. Z. podle zákona č. 137/2001 Sb., nejsou příjmy ve smyslu § 299 o. s. ř.; tyto prostředky slouží pro účely zvláštní ochrany a pomoci, jsou vyňaty z režimu právních předpisů upravujících nakládání s finančními prostředky státu, včetně daňových, a proto zákon neurčuje jejich výši ani nestanoví právní titul nakládání s nimi.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítal nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatel oponoval názoru odvolacího soudu tvrzením, že o tom, kdo je plátce mzdy a jaký konkrétní příjem má být postižen, má rozhodovat soud (soudní exekutor) ve vykonávacím či exekučním řízení, a nelze o tom rozhodovat v rámci sporného řízení o poddlužnické žalobě. Současně vyslovil nesouhlas s názorem, že finanční prostředky vyplácené podle § 16 a § 17 zákona č. 137/2001 Sb. nelze exekucí postihnout; tyto příjmy slouží chráněné osobě a nahrazují mzdu či jiné příjmy povinné osoby a není důvod vyjímat je z exekuce.
Dovolání bylo posouzeno podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. jako přípustné, neboť Nejvyšší soud se dosud nezabýval povahou příjmů poskytovaných chráněné osobě podle § 17 zákona č. 137/2001 Sb. Nicméně dovolání bylo rozsudkem dovolacího soudu ze dne 21. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 1407/2009-46 zamítnuto jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. Dovolací soud aproboval argumentaci odvolacího soudu, že zvláštní finanční prostředky, vyplácené chráněnému svědkovi podle zákona č. 137/2001 Sb., nejsou příjmy ve smyslu § 299 o. s. ř. a nelze je postihnout exekucí. Ministerstvo vnitra neporušilo žádnou povinnost, pokud odmítlo ve prospěch oprávněného (žalobce) provést srážky ze zvláštních finančních prostředků podle exekučního příkazu k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů.
Dovolací soud na podporu svého rozhodnutí argumentuje stanoviskem občanskoprávního kolegia ze dne 10. 6. 1965 sp. zn. Cpj 5/65-12, z něhož dovozuje, že soud v řízení o poddlužnické žalobě je oprávněn zkoumat, zda plátce mzdy či jiného příjmu měl srážky provádět. Plátce mzdy je přitom povinen srážky provádět pouze tehdy, vznikne-li povinné osobě nárok na mzdu či jiný příjem ve smyslu § 299 o. s. ř.
Opětovně vyslovuje názor, že zvláštní finanční prostředky spadají mezi tzv. jiné příjmy ve smyslu § 299 odst. 1 o. s. ř. Opačný názor, zastávaný obecnými soudy, prý de facto znamená "ukrytí" dlužníka státem před procesními prostředky, které stát poskytuje věřiteli k možnosti domoci se své pohledávky. O obecné otázce, že tyto finanční prostředky jsou postižitelné srážkami ze mzdy a jiných příjmů, již prý jednou pravomocně rozhodl soud (v daném případě soudní exekutor) tím, že vydal příslušný exekuční příkaz (rozhodnutí o nařízení výkonu soudního rozhodnutí) a není proto namístě, aby o tom bylo opětovně rozhodováno v řízení o poddlužnické žalobě.
Tím, že finanční příjmy povinné osoby - chráněného svědka nemohou být postiženy exekucí, je povinný, podle názoru stěžovatele, oproti věřiteli zvýhodňován. Dochází tím prý k porušení rovnosti v právech účastníků právního vztahu, je porušeno právo na ochranu vlastnického práva věřitele (k vykonatelné pohledávce) a jeho právo na legitimní očekávání ochrany jeho majetku. Argumentaci dovolacího soudu odkazem na citované (prý "v podstatě historické") stanovisko jeho občanskoprávního kolegia pokládá stěžovatel za nepřiléhavou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257).
Žádná taková protiústavní pochybení nebyla v této věci shledána.
Interpretace v dané věci aplikovaných zákonných ustanovení (§ 299 o. s. ř., § 16 a § 17 zákona č. 137/2001 Sb.) tak, jak ji uskutečnily obecné soudy, se Ústavnímu soudu jeví jako akceptovatelná. Soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci dovodit nelze. Rozhodnutí dovolacího soudu, napadené ústavní stížností, je důkladně a transparentně odůvodněno; Ústavní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu