Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Seyed Mohammad Taghi Hashemi, zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. Nt 401/2015, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 14 To 28/2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 2. 2015 byl stěžovatel na základě zatýkacího rozkazu vydaného Státním zastupitelstvím v Dubaji, Spojené arabské emiráty, zadržen na letišti v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. Nt 401/2015, bylo rozhodnuto tak, že podle § 94 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), se stěžovatel bere do předběžné vazby, která se započítává okamžikem zadržení, tj. od 3. 2. 2015 v 9:30 hodin. Podle § 73 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 94 odst. 2 ZMJS, bylo rozhodnuto, že písemný slib stěžovatele ze dne 5. 2. 2015 se nepřijímá.
O následné stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 14 To 28/2015, rozhodnuto tak, že byla podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze dne 13. 3. 2015 byl stěžovatel podle § 94 odst. 3 ZMJS z předběžné vazby propuštěn, neboť v zákonné čtyřicetidenní lhůtě nebyla České republice doručena žádost Spojených arabských emirátů o vydání stěžovatele.
Konkrétně stěžovatel namítá, že byla porušena jeho práva na obhajobu, v řízení byl porušen princip rovnosti zbraní a nebyl u něj přítomen tlumočník do perštiny. Stěžovatel brojí dále proti tomu, že byl vzat do předběžné vazby, aniž by podle něj zjištěné skutečnosti nasvědčovaly odůvodněnosti obav z jeho útěku, a také proti tomu, že dle jeho názoru nebyl dostatečně popsán skutek, pro který měl být vydán. Stěžovatel také upozorňuje, že vrchní soud o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání navzdory tomu, že už ve vazebním řízení namítal nepřítomnost tlumočníka do perštiny - jeho mateřského jazyka a jazyka, v němž by byl schopen se v řízení hájit.
V ústavní stížnosti je dále uvedeno, že stěžovatel doplní stížnost o důvody, které k jejímu podání vedly nejdéle do jednoho měsíce, když delší doba pro odůvodnění je způsobena pobytem stěžovatele mimo území České republiky. Ústavní soud vyčkal v ústavní stížnosti deklarovaného doplnění ústavní stížnosti "nejdéle do jednoho měsíce", ale ústavní stížnost nebyla blíže doplněna ani do dne 22. 6. 2015.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. III. ÚS 18/96
ze dne 26. 9. 1996,
sp. zn. I. ÚS 62/96
ze dne 12. 9. 1996,
sp. zn. IV. ÚS 137/2000
ze dne 20. 11. 2000,
sp. zn. I. ÚS 585/02
ze dne 7. 4. 2005 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07
ze dne 21. 11. 2007).
Podle § 94 odst. 1 ZMJS může předseda senátu na návrh státního zástupce rozhodnout o vzetí osoby, o jejíž vydání jde, do předběžné vazby, pokud zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z jejího útěku.
Po vyslechnutí stěžovatele v rámci vazebního zasedání za přítomnosti jeho dvou obhájců a tlumočníka z jazyka arabského a po přezkoumání spisového materiálu dospěl Městský soud v Praze k závěru, že návrh státní zástupkyně na vzetí stěžovatele do předběžné vazby je důvodný, jelikož hrozí obava, že v případě propuštění na svobodu by mohl mařit vydávací řízení a mohl by se skrývat, aby se vyhnul vydání k trestnímu stíhání do SAE. Tento svůj závěr městský soud blíže zdůvodnil na str. 3 napadeného usnesení, když se zabýval zejména tím, že stěžovatel SAE od svého odchodu do Evropy v roce 2010 nenavštívil, přestože tam žije jeho rodina, dále absencí pracovních, rodinných a bytových vazeb stěžovatele k České republice a skutečností, že zde přiletěl jen na jednu noc v rámci mezipřistání.
Městský soud v Praze uzavřel, že ponechání stěžovatele na svobodě by s velkou pravděpodobností znamenalo zmaření účelu řízení o jeho vydání, když obava z jeho útěku byla posouzena jako zcela konkrétní a reálná, přičemž smyslem institutu extradice není jen povinnost vydat či předat žádanou osobu k trestnímu stíhání či výkonu trestu, jsou-li proto splněny zákonné podmínky, ale i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobu uprchnout.
Jak městský, tak vrchní soud se zabývaly námitkou stěžovatele, že nebyl dostatečně popsán skutek, pro který měl být vydán (viz s. 3 usnesení městského soudu a s. 4 usnesení vrchního soudu) a také možností nahrazení vazby písemným slibem (viz s. 3-4 usnesení městského soudu) a peněžitou zárukou (viz s. 4-5 usnesení vrchního soudu).
Také další námitkou stěžovatele, spočívající v nepřítomnosti tlumočníka do perštiny, se zabývaly oba soudy (viz s. 3 usnesení městského soudu a s. 3 usnesení vrchního soudu). Z odůvodnění usnesení vrchního soudu a spisového materiálu vyplývá, že podle protokolu o zadržení stěžovatel v přítomnosti tlumočníka prohlásil, že ovládá arabštinu a perštinu (s. 3 spisového materiálu), podle protokolu o výslechu stěžovatele stěžovatel prohlásil, že mu bylo poučení tlumočeno do arabského jazyka, jak požadoval (s.
38 spisového materiálu), v průběhu vazebního zasedání stěžovatel uvedl, že přítomnému tlumočníkovi rozumí, ale žádá, aby byl přítomen i tlumočník z perského jazyka, ale po poradě s přítomnými obhájci následně uvedl, že chce, aby výslech pokračoval za přítomnosti tlumočníka z jazyka arabského (viz s. 78 spisového materiálu). Vrchní soud v tomto směru uzavřel, že pokud stěžovatel v průběhu dosavadního extradičního řízení uváděl, že ovládá arabský a perský jazyk a po poradě se svými obhájci ve vazebním zasedání prohlásil, že souhlasí, aby jeho výslechu byl přítomen tlumočník z jazyka arabského, kterému rozumí, nelze v tom spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Praze se pozorně věnoval také námitce stěžovatele týkající se účasti jeho obhájců na řízení (viz s. 3 usnesení) a opětovně také naplněním důvodů pro předběžnou vazbu (viz s. 4 usnesení vrchního soudu).
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. V předmětné věci tak ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv nedošlo.
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. června 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu